Wendy Whatson a město Kaharian
chikos25
Komentářů: 2
Jedná se o fantasy román a je to má prvotina. Celý život jsem si přál zkusit napsat nějaké literární dílo a nyní mám konečně čas, se tomu i věnovat.
Kapitola první
Prázdniny
Psal se rok 1963 a Londýn tou dobou prožíval kulturní revoluci, která po ukončení druhé světové války byla pro obyvatele druhým nadechnutím v jejich životě. Vznikali nové rozhlasové stanice, hudební kapely. Dívčí sukně se zkracovali a chlapecké oblečení také vykazovalo výrazné prvky změn. Lidé se na ulici více usmívali. Ekonomika vzkvétala a spolu s ní i umělci všeho druhu. Spisovatelé, filmaři, fotografové, návrháři a vynálezci produktů.
Byl krásný slunný den a na předměstí Londýna v základní škole druhého stupně právě probíhala vyučovací hodina přírodovědy, kterou vedla paní učitelka Flemingová. Byla nejpřísnější učitelkou na škole a důsledně dbala na dodržování školního řádu. Na sobě vždy nosila oblečení výrazných barev, často s motivy pestrobarevných motýlů, kteří byli její nejoblíbenější stvoření na světě. Chůzi měla pomalou s krátkými krůčky pohupující se ze strany na stranu a dveře ve škole jí byli úzké. Její ranní řev vždy dokázal dokonale probudit všechny děti z polo-spánkového režimu. Paní Flemingová se rozhodla vyučovat děti i přes to, že se jednalo o poslední vyučovací hodinu ve školním roce.
Ve třídě bylo takové ticho, že by se dalo krájet. Narušoval ho jen výklad paní Flemingové. Paní Flemingové se všichni obávali natolik, že se nikdo nedovolil ani pousmát.
Wendy seděla v lavici s hlavou opřenou o paži a upřeně se dívala na hodiny visící na zdi. Netrpělivě odpočítávala konec poslední vyučovací hodiny ve školním roce a zároveň přemýšlela, jak by se nejlépe rozloučila s paní učitelkou Flemingovou
„Už to mám“ hlesla Wendy a vzpomněla si na skákací gumu, kterou měla uloženou ve své školní aktovce a i na to, jak si paní Flemingová téměř vždy ke konci školní hodiny ráda z prvního šuplíku učitelského stolu vytahuje sešit, do kterého si zapisuje pochvaly žáků a to formou vyražením razítka motivu motýla ke jménu žáka. Pochvala byla určena žákům, kteří v hodině vytvářeli nadměrný zájem o její učivo. Vzhledem k tomu, že se spolužák Herry hlásil celou hodinu a hbitě odpovídal na všechny otázky paní Flemingové, bylo téměř jisté, že k této situaci opět dojde. A to i přes to, že právě probíhala poslední vyučovací hodina ve školním roce.
Díky paní učitelce Flemingové musela Wendy sedět na všechny vyučovací hodiny v první lavici hned u učitelského stolu, což se aktuálně ukázalo jako nejlepší místo pro její novou lumpárnu. Wendy se sehnula pro skákací gumu do své školní aktovky a jeden konec obvázala za zadní stěnu polorozpadlého šuplíku a druhý konec za kovovou konstrukci své školní lavice. Mezi tím paní Flemingová předčítala ostatním dětem doporučení, jak se chovat o prázdninách v rámci jejich bezpečnosti a tak si nevšimla, co právě Wendy provádí.
„Důsledně doporučuji neskákat do vody, neběhat na mokré podlaze, nešplhat po skalních útesech. Hlavně si každý den připomeňte část učiva, které jste se za tento školní rok naučili, abyste jej nezapomněli do příštího ročníku.“
Takhle paní Flemingová pokračovala ještě dlouhé minuty. Už u desáté věty jste si ani nepamatovali, co bylo vůbec v té první. Podle paní Flemingové bylo nejlepší, když dítě nedělalo vůbec nic. Ideálně aby jen nehnutě sedělo na židli a učilo se, aby jednoho dne, až vyroste, bylo díky nabytím vědomostem prospěšné svému okolí a společnosti.
Po dočtení bezpečnostních pokynů se paní Flemingová rozhodla otevřít první šuplík učitelského stolu, aby vytáhla svůj tolik oblíbený sešit, s úmyslem odměnit pochvalou Herryho snaživost v hodině. V tu chvíli se jí šuplík otevřel nepatrně asi jen tak na pár centimetrů, vyklouzl z ruky a zalétl zpět.
„Co ten šuplík blázní!“ podrážděně zamumlala Paní Flemingová.
Díky lenosti paní Flemingové uvést do pohybu její váhu, vstát a podívat se okolo stolu či z jiného úhlu, zda není něco špatně se šuplíkem, se namísto toho rozhodla ve svém konání pokračovat a po dalších dvou neúspěšných pokusech začít přidávat i sílu s vědomím, že je šuplík pouze zaseklý.
“Tak sakra, ale už! Hrom aby do toho udeřil“ začala hořekovat a stále více běsnit, až jí obličej vzteky zrudl.
Wendy už se tou dobou krčila pod školní lavicí snažíc se hlasitě nesmát, stejně tak jako většina jejích spolužáků. Pojednou se ozval praskající zvuk a paní Flemingová se i s přední stranou svého šuplíku svalila na zem, kde teď namísto pestrobarevného motýla spíše vypadala jako jeho larva převalená vzad, volající o pomoc kmitáním nohou a rukou ve snaze převalit se alespoň na bok. S úderem paní Flemingové o zem se ozvalo i zvonění signalizující konec poslední vyučovací hodiny a tak Wendy spolu se svými spolužáky vyběhla zběsile pryč ze třídy oslavujíc konec školního roku. Za zády slyšela ještě od paní Flemingové volat své jméno
„Wendy Wotsnová! Wendy Wotsnová!“
Ale to už bylo Wendy jedno, utíkala pryč ze školní budovy s radostí ve tváři, neboť už konečně začali prázdniny a paní Flemingovou teď dlouhou dobu neuvidí.
Než stačila Wendy opustit školu, zastavil jí její spolužák Jakob.
„To bylo parádní Wendy“ smál se ještě pořád Jakob a následně se zeptal
„Nechceš jít s námi ještě do parku?“
Wendy se zamyslela s pohledem upřeným do země a odpověděla
„Sice jsem slíbila otci, že ze školy půjdu rovnou domu a že mu pomůžu uklidit a uvařit, ale na chvíli bych určitě mohla.“ usmála se Wendy.
Jakob ještě zvolal na ostatní kluky a holky co se honily přede dveřmi.
„Tak jdeme, nebo tu snad chcete čekat na další školní rok?“
Děti posbíraly ze země své rozházené aktovky a dali se do běhu. Cestou do parku se ještě pošťuchovali a pořvávali. Lidé se v uličkách za nimi otáčeli, neboť jejich křikem narušovali pohodlnou atmosféru. Kolem postaršího páru proběhli dokonce tak nemotorně, až je skoro povalili na zem. Pán se celý rozhněvaný za nimi ohlédl a naštvaným tónem zakřičel
„Ach ta dnešní mládež. Pevná ruka jim schází. To já, když jsem byl v jejich věku, tak …“
„Tak si byl úplně stejný“ dopověděla za něho jeho paní s úsměvem.
Děti konečně doběhly na okraj parku. Jakob ukázal prstem na jeho vrcholek, kde stál mohutný strom a prohlásil.
„Tak že, támhle je pikola a Wendy, ty budeš pykat první, jako trest za to, co si provedla paní Flemingové.“ ušklíbl se Jakob. Jakob byl také pěkně mazaný vykuk. Vymyslel by si na každého cokoliv jako důvod, proč má zrovna on začít pykat. Děti se rozeběhly do všech stran a Wendy stoupala vzhůru ke stromu na kopci. Vůbec jí to ale nevadilo, ten park měla ráda. Zejména to místo u mohutného stromu. Odtamtud byl krásný výhled na celý Londýn.
„osmnáct, sedmnáct, šestnáct, patnáct …“ Wendy po cestě ke stromu odpočítávala začátek hry a nenápadně se kolem sebe rozhlížela a pozorovala ostatní, jak se snaží někam schovat.
„tři, dva, jedna, před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát.“ Dopočítala Wendy u stromu a ihned se otočila. Letmým pohledem se porozhlídla po parku z leva doprava. Jako první si ihned všimla Emily. Snažila se tak nešikovně schovat ve křoví, až s ním hýbala natolik, jako když tam zrovna probíhal zápas dvou rozzuřených medvědů. Wendy vykřikla
„Deset, dvacet Emily ve křoví.“
Emily to sice slyšela, ale křoví se stále bouřlivě hýbalo. Bojovala teď sama se sebou, aby se z něho vůbec dostala.
Další místo, kam směřoval Wendy pohled byl nedaleký odpadkový koš. Pro Dennise viditelně nešťastná volba. Neboť jediné, co zatím dokázal, bylo za ním schovat pouze hlavu. Zbytek jeho těla tak bylo viditelné jako signalizační praporek.
„Deset, dvacet Dennis za košem.“ Zvolala Wendy.
Na ostatní se už musela Wendy rozejít a jak tak chodila po parku, nacházela postupně i ostatní. Dole u cesty byl zmrzlinový stánek na kolečkách a za ním se schovával Jakob. Tak moc se snažil, aby mu nebyla vidět žádná část těla, až to vypadalo tak, že s vozíkem srůstá. Zmrzlinář si toho samozřejmě všiml a protože neměl zrovna co na práci rozhodl se Jakoba ještě o něco více namotivovat.
„Pss, kluku. Když tě najde až jako posledního, máš u mě zdarma zmrzlinu.“ Řekl zmrzlinář s úsměvem ve tváři.
„Platí“ chichotal se Jakob.
Už zbývali poslední tři kluci, mezi nimi i Jakob. Wendy se pozvolna blížila ke zmrzlinovému vozíku, když tu si povšimla sedícího pána na lavičce. Četl noviny, přes které nebyl vidět. Nebylo na tom nic divného až na to, že ten pán skoro nedosáhl nohami na zem. Wendy hbitě přiskočila a strhla noviny.
„A mám tě Elliotte. Už zbývají jenom dva“
Zmrzlinář si toho všiml a řekl si, že to Jakobovi trochu stíží. Škodolibě se rozjel s vozíkem a aby na sebe více upozornil, začal vykřikovat.
„Zmrzlina na prodej. Vanilková zmrzlina. Jahodová zmrzlina.“
Jakobovi najednou zmizela za zády opěra, až se z toho svalil na zem. Toho si ale Wendy ještě nestačila povšimnout. Zpozorněla až když uviděla, jak za vozíkem mizí hubená noha. Stále nevěděla, který z posledních dvou kluků to je. Nemohla vykřiknout žádné jméno, tak se za vozíkem rozeběhla. Zmrzlinář začal ještě více zrychlovat. Jakob musel lézt po čtyřech takovou rychlostí, aby zmrzlináři vůbec stačil, že už z toho začínal vrávorat.
Celé tohle divadlo přerušil pes, který podběhl Wendy pod nohama až ji povalil na zem. Pes pokračoval dál v běhu, jeho cíl byl jediný. Ukořistit klacek, který mu jeho pán hodil. Wendy seděla na zadku a za psem se ohlédla. Byl úplně stejný, jako dědův pes Billy. Wendy se zasněla, jak děda jednoho dne přivedl domu psa, kterého našel venku opuštěného. Vypadal jako obrovská chlupatá koule celá ušpiněná od bláta a přes chlupy v očích ani neviděl. Babičce se to tehdy vůbec nelíbilo, doma ho mít nechtěla. „Budou z něho pořád lítat jenom chlupy a já je budu muset uklízet a taky nám určitě něco rozkouše“ pokřikovala babička. Byla vždy v domácnosti ta přísnější.
Děda mu dal jméno Billy, protože mu jednoho podobně nemotorného a ztřeštěného kluka připomínal. Ještě ten den si Wendy s dědou udělali z babičky srandu. Babička ráda sedávala v křesle a četla si knihy. Děda vzal kousek syrového masa a hřebíkem jej přibil ze spodu křesla. Poté počkali, až si babička půjde opět sednout do křesla a číst si knihu. Jakmile babička usedla do křesla a příjemně se uvelebila, pustil děda s Wendy do pokoje Billyho. Ten se okamžitě řítil k babičce a vší silou se snažil dostat přes její nohy pod křeslo až babičku i s křeslem začal nadzvedávat.
„Co to vyvádíš, ty pse! Koukej toho nechat! Huš!“ Pořvávala babička v jednom kuse. Billy byl ale tak intenzivní, že chvílema až jezdil s babičkou a jejím křeslem po podlaze.
Ještě nějakou chvíli tohle divadlo pokračovalo a Wendy s dědou se přitom váleli smíchy na podlaze schovaní za futry pokoje. Wendy ráda vzpomínala na to, jak jí děda vyprávěl nádherné příběhy před spaním. Nebo jak si venku hráli na piráty, statečné rytíře, i na to, jak spolu zlobili babičku, která byla vždy tak přísná a věčně je napomínala.
V ten moment si i uvědomila, že už by opravdu měla jít domu a pomoci otci s domácností, jak slíbila. Měl přijít pozdě večer domu a nechtěla, aby vše musel udělat sám, když jedou zítra brzy ráno k dědovi a babičce.
Wendy vstala a celá se očistila rukama od trávy a hlíny.
„Končím, už musím domu. Konec hry“ volala Wendy.
Pro Jakoba to byla úleva. Neboť už minimálně jeden metr zaostával za zmrzlinovým vozíkem a spíš se válel na cestě.
„Ano, ano. Vyhrál jsem zmrzlinu“ Křičel radostně Jakob a s velkou úlevou seděl na zadku, že už nemusí pronásledovat zmrzlináře. Ten přidal do kroku ještě o něco více. Moc se mu nechtělo zmrzlinu darovat. Toho si ostatně po chvilce všiml i Jakob a tak radost vystřídala obava.
„Hsalo, halo, co ta zmrzlina, vždyť jste mi jí slíbil! Kam to odcházíte, halo“ volal Jakob a rozeběhl se za zmrzlinářem.
Wendy sebrala svou aktovku, rozloučila se s dětmi a odebrala se z parku zpět do rušných ulic.
Otec Wendy pracoval jako účetní ve společnosti zabývající se výrobou letadel. Byla to velká továrna nedaleko Londýna zaměstnávající spousty lidí. Měl hodně práce, díky které se v továrně zdržoval do pozdních večerních hodin. A tak Wendy posledních pár let chodila často ze školy hned domu, aby svému otci pomohla a neměl to tak těžké. Naučila se uklízet, vařit, prát prádlo a sem tam i něco drobného opravit.
Cestou se Wendy ještě rozhodla, že si udělá poslední radost, něž dorazí domu. Tam už taková zábava nebude, jenom samé pracovní povinnosti. Chtěla si koupit něco za své ušetřené peníze. Sem tam občas od dědy nebo od otce nějaké dostala. Letmým pohledem zkontrolovala ve své pravé kapse peníze, zda je při běhu neztratila a vydala se do ulice s obchody, kterou dobře znala. Chodívala tam občas se svým otcem na zmrzlinu. Čím více se k ulici s obchody přibližovala, tím více se ozýval ruch velkoměsta, cinkající tramvaje, burácející motory automobilů, občasné troubení a hlasité pokřikování. Wendy do rušných ulic města chodila ráda, mezi její oblíbenou aktivitu patřilo pozorování kolemjdoucích lidí. Někteří ji přišli směšní, třeba jako pán s plnovousem končícím na hrudi a s buřinkou na hlavě. Ta byla stejně kulatá, jako jeho břicho, které vykukovalo ven v prostoru mezi kalhoty a košilí. Někteří byli zase nudní nebo zajímavý. Jiní ji přímo fascinovali, zejména mladé dámy, které byly oděny v krásných barevných šatech ztělesňující jejich křivky. Na hlavách nosily výrazné klobouky, nebo pozoruhodné účesy vždy doplněné blyštivými náušnicemi či náhrdelníkem a s chůzi tak ladnou, jako by se vznášeli.
Když Wendy procházela ulicí plnou obchodů, zahlédla přesně takovou mladou dámu, pohled na ní jí doslova uhranul, že se zastavila a zůstala stát nehybně jako kamenná socha. Z tohoto stavu jí ale velmi rychle probudil starší neohrabaný pán, který kam si pospíchal a který do ní vrazil tak silně, až se zapotácela a zastavila o sklo vitríny postranního obchodu „Dávej bacha dítě“ zabrumlal.
„Ignorant jeden“ tiše prohlásila Wendy a otočila se na vitrínu, aby zkontrolovala, zda jí nepoškodila. V tu chvíli se na sebe podívala a upřeným pohledem shlédla oblečení, které měla na sobě.
Boty černé a špinavé, které už se dávno nelesknou. Podkolenky každá jinak vyhrnutá se světle šedou barvou. Stejně jako její svetr, ze kterého bylo patrné, co měla mladičká Wendy k snídani. Sukně byla tmavě šedá lemovaná černými pruhy
„Skoro jako na pohřeb“ prohlásila Wendy. Prohlédla si ještě své dlouhé blonďaté vlasy a ty výrazně modré oči, které jí plně charakterizovali. A s pocitem, že to není ještě tak zlé začala zase vnímat okolní svět. Všimla si, že celou tu dobu stojí před obchodem s dámskou módou. Ve výloze jí zaujal černo bílý klobouk s černou mašlí a s bílou linkou na okraji. Ale v takovém obchodu ještě Wendy nebyla a tak byla trochu nejistá, co jí tam vlastně čeká a jak by se zde měla vůbec chovat. Jenže klobouk se jí natolik líbil, že sebrala veškerou odvahu a vstoupila do obchodu.
Poté, co Wendy otevřela dveře obchodu, si hned všimla vysokého pana s dlouhýma rukama, nohama s hubenou postavou oděného do černého obleku a s knírkem tak černým a hustým, až přes něj neviděla jeho nos. Tak vysokého pána snad nikdy v životě ještě neviděla. Ten to pán si Wendy ihned všiml a se zamračeným výrazem jí pozoroval, jak kráčí mezi regály vystaveného zboží. V prodejně byl ještě jeden malý, zavalitější pán, který v tu chvíli obskakoval starší dámu a až podlézavým jednáním jí pochvaloval veškeré oblečení, které si zrovna zkoušela
„Noto je krásné, úplně Vám to sedí. A jak to zvýrazňuje Vaši krásu, úplně mě oslňujete madam“
Ji ale nezajímalo, co vůbec říká. Jenom si zalíbeně prohlížela sama sebe v zrcadle se sebevědomím pohledem.
„No když já nevím, myslím si, že ty šaty nejsou dostatečně zajímavé, aby se mohli rovnat mé kráse“ nespokojeně promlouvala a korutila se u toho ze strany na stranu jako kdyby zrovna tancovala salsu.
Wendy tomu všemu nevěnovala příliš pozornosti a hledala klobouk z výlohy, který se jí tuze tak líbil. Poté co minula vystavené šaty a sukně jej konečně objevila. Ihned si ho vyzkoušela a podívala se do přistaveného zrcadla. Nemohla se na sebe ani přestat dívat, jak moc se jí klobouk líbil. Po chvíli prohlížení se podívala na cenu, kolik klobouk stojí. Lehce vyvalila oči a zamumlala
“To je hodně“.
Bylo to ale přesně tolik, kolik měla v kapse. Vzpomněla si přitom na větu, kterou říkal její děda vždy, když jí dával nějaké peníze.
„Kup si, ale neutrať“
A tak Wendy nervózně přešlapovala na místě a váhavě ze sebou bojovala, zda si jej má koupit.
V tom ale její dlouhé rozhodování přerušil vysoký hubený pán, kterého potkala při vstupu do obchodu a který se teď po ní vrhnul. A se slovy
„A mám tě zlodějko jedna“ jí pevně chytnul jednou rukou za klobouk a druhou jí uchopil za zápěstí. Wendy se natolik lekla, až pustila klobouk a druhou rukou se vyškubla z jeho sevření. Ihned se dala na útěk pryč z obchodu. Z vysokého hubeného pána se vyklubal nemotorný hlídač, který při snaze chytit opět Wendy za ruku při jejím zběsilém úprku svou nemotorností poházel veškeré stojany s oblečením všude okolo.
„Co to děláš ty nemehlo! Koukej vstát a chyt jí!“ Zařval na hlídače menší zavalitější prodavač, který obskakoval starší dámu. Wendy rozrazila dveře obchodu a vlétla na ulici zběsile máchajíc rukama kolem sebe. Zastavila se o první hlouček lidí a zmateně se začala rozhlížet kolem sebe. Byla tak vyděšená, že vůbec nevěděla, co má dělat. Vysvobodil jí až zvuk cinkající tramvaje. Rozběhla se směrem k ní, když tu najednou zaslechla tón skřípajících brzd. Automobil zastavil jen tak tak před právě probíhající Wendy a s hlasitým troubením se ozval i řidič automobilu
„Sakra holka, co to vyvádíš! Chceš se nechat přejet.“
Wendy se ani neohlédla, měla jediný cíl, stihnout právě rozjíždějící se tramvaj, která by jí z této situace vysvobodila.
Hlídač vyběhl z obchodu a všiml si, jak Wendy mizí i s tramvají pryč. Došlo mu, že tady už nic nenadělá. Vrátit zpět do obchodu se ale nechtěl. Když se vrátí tak rychle bez malé zlodějky, bude na něho určitě jeho šéf ještě dál pořvávat, jak moc neschopný trouba to je. Rozhodl se proto, že se projde ještě kolem bloku a vrátí se zhruba za hodinu s příběhem, že malou zlodějku nakonec chytil a předal strážníkovi, kterého potkal.
Wendy doběhla do tramvaje, snažila se zklidnit své rozbušené srdce a popadnout dech. Upřeným pohledem se před sebe dívala a snažila se pochopit, co že se to právě vlastně vůbec stalo. „Vždyť jsem přece nic neukradla, proč na mě ten pán křičel?!“ zamračila se Wendy.
„Pro dnešek až moc zážitků“ pomyslela si Wendy. Popošla až na konec vagonu a usedla na jediné volné místo. Otupělým pohledem hleděla ven z okna. Těšila se domu a na další den, až uvidí dědu.
Když zatočila tramvaj do ulice, ve které Wendy bydlela, všimla si, že přímo před jejím domem stojí paní Flemingová a její Táta. Paní Flemingová zběsile mávala kolem sebe rukama a co si pokřikovala na otce Wendy. Chudák pan Watson tam jen stál s hlavou sklopenou k zemi jakoby jí ani neposlouchal. Wendy bylo okamžitě jasné, co tam paní Flemingová vypráví.
„Pane Whatson, vím, že to nemáte jednoduché, ale důsledně Vás žádám, abyste vaši dceru Wendy vychovával přísnější rukou. Dnes mi ve škole přivázala šuplík touto gumou ke školní lavici, abych jej nemohla otevřít. Samozřejmě, že jsem přitom i upadla a narazila si záda. Podívejte, tady už se mi dělá modřina a ještě teď to pořádně bolí!“ běsnila paní Flemingová.
Tramvaj se zastavila a Wendy z ní vystoupila. Nohy jí ztuhly a nechtěli už udělat jediný krok. Bylo jí jasné, co jí doma čeká. A chtěla utéct pryč. Zároveň ale věděla, že by to tím jenom zhoršila. A tak jí nezbývalo nic jiného, než tomu čelit. Čím více se Wendy blížila ke dveřím jejího domu, tím více se paní Flemingová upřeně na Wendy s rukama v bok dívala.
„Jak sem vůbec mohla zvládnout dojít?“ Pomyslela si Wendy s úšklebkem ve tváři. Pak jí ale začalo čím dál více docházet, jak se na ní bude její táta moc zlobit a tak došla k otci pokorně s hlavou sklopenou do země. Jen co Wendy došla ke svému otci a ten si ji všiml, promluvil směrem k Wendy.
„myslím Wendy, že zde dlužíš paní Flemingové velkou omluvu.“
„Velice se Vám omlouvám paní Flemingová. Zapomněla jsem uvázanou gumu na vašem šuplíku, když jsme si s ní o přestávce hráli. Netušila jsem, že Vám to způsobí i vážná zranění“ Pronesla Wendy omluvu s lehkým rýpnutím. Paní Flemingová dala ruce v bok a hluboce se nadechla k začínajícímu proslovu. Wendyno pošťouchnutí samozřejmě neušlo ani pozornosti pana Whatsona. Ten raději začínající proslov paní Flemingové utnul okamžitou větou.
„Děkuji Vám paní Flemingová za vyčerpávající informace. Nápravu školního chování zde přítomné Wendy doma patřičně samozřejmě probereme. Přeji Vám příjemný zbytek dne paní Flemingová.“ Pan Whatson uchopil Wendy za ruku a druhou si uchopil klobouk do ruky a lehkým přikývnutím se rozloučil s paní Flemingovou.
Poté se odebral s Wendy do vně domu. Bydleli ve třetím patře bytového domu. Celou tu cestu po schodech nahoru Wendin otec mlčel. Pro Wendy to byla snad nejdelší cesta po schodech v jejím životě, každý schod jako by byl jedno celé patrové schodiště. Po příchodu do bytu se otec Wendy ihned odebral do své pracovny a pozvolna za sebou zavřel dveře. Wendy se rozhodla otcovo zklamání alespoň trochu zmírnit a tak se okamžitě vrhla na úklid domácnosti. Uběhlo už mnoho minut a Wendin otec stále nevycházel ze své pracovny. „Přichystám mu ještě dobrou večeři“ pomyslela si Wendy a pustila se do vaření. Wendy se tak moc snažila uvařit dobrou večeři až při tom kmitáni upustila na zem talíř, který se okamžitě rozbil. Střepy se rozlétly do celé místnosti. Wendy se to občas stávalo, často byla velmi zbrklá a její táta ji za to vždy vynadal. Wendy stála nehnutě s očekáváním řádného výprasku. Tentokrát se ale nic nedělo. Dveře pracovny zůstávali stále zavřené. Wendy přestala otálet, popadla koště a začala uklízet. Jakmile byla večeře hotová a přichystaná na stole, odhodlala se Wendy zaklepat na dveře otcovi pracovny.
„Večeře je na stole tatínku“ dodala jemným hlasem a odebrala se usadit k jídelnímu stolu. Otec Wendy chvíli na to z pracovny vyšel a zamířil pomalou chůzí k jídelnímu stolu. Vypadal jako by byl chorý. Wendy očekávala otcův proslov o jejím chování a příslušné potrestání. Ovšem nic takového se vůbec nedělo. Po celou dobu večeře bylo takové ticho, jako by bylo téměř hmatatelné. Jen místy jej prořízl zvuk cinkajících příborů o porcelánové talíře. Wendy dojedla večeři o něco dříve než její otec ale i tak se bála od stolu odejít, stále totiž čekala, co se bude dít. Když otec Wendy dojedl, pozvolna složil příbory k sobě na talíř. Ruce na stole založil do sebe a s hlavou sklopenou stále do porcelánového talíře řekl
„Wendy, musím si s tebou promluvit“.
Wendy zbystřila a pomyslela si „UŽ je to tady“. Podívala se na otce a vykřikla
„Už to nikdy neudělám, slibuji, budu moc hodná“. „Ne Wendy“ odvětil otec,
„Slibuji, otče“ nenechala se Wendy jen tak odbít. „Ne, poslouchej Wendy, chci ti říct něco jiného“ Zastavil Wendy otec.
Wendy se uklidnila a začala svého otce poslouchat.
Otec se nadechl a spustil
„Víš Wendy … no…. dnes mi do práce přišel telegram“ následovalo několika vteřinové ticho, po té pokračoval
„Jde o tvého dědu, před dvěma dny zemřel“ dokončil větu jako by mu slova v puse ztěžkla. Wendy se ihned zalili oči slzami, chvíli jenom tak seděla a nevěděla, jak má reagovat. Otec k ní ještě dále promlouval, ale Wendy už slova ve své hlavě neslyšela. Slyšela jen matné dunění jako by na ní někdo mluvil a ona byla ponořená ve vodě. Po chvíli Wendy neohrabaně vyběhla ze židle směřujíc do svého pokoje. Zabouchla za sebou dveře takovou silou, až nad nimi upadl kus staré omítky. Skočila na svou postel a vzteky začala mlátit do polštáře. Její smutek přešel do obrovského vzteku, nechtěla tomu uvěřit, vždyť děda byl pro ni vším. Rázem zvolala
„Proč děda! Proč ne paní Flemingová nebo babička!“ a zabořila obličej do svého polštáře tak hluboko, jak jen mohla. Wendy ještě nějakou chvilku tak to ležela. Vztek začínal pomalu opadat a střídal jej smutek a pláč. Začala si i uvědomovat, co řekla.
„Omlouvám se, že jsem něco takového vůbec řekla. Dědovi by se tohle určitě vůbec nelíbilo“ zamumlala do polštáře.
Následující noc byla pro Wendy hodně bolestivá. Téměř celou ji proseděla u otevřeného okna zírající na oblohu plnou hvězd. Tak moc si přála dědu opět vidět až se jí i chvílemi zdálo, že děda sedí vedle ní. Hlavou jí běžely různé myšlenky, mezi nimi byla i ta, jak teď bude trávit prázdniny. S babičkou taková sranda jako s dědou nebyla a byla protivná.
To co Wendy u jídelního stolu při řeči svého otce už nevnímala, bylo to, jak jí říkal, že následující den brzo ráno vyjedou za babičkou, aby se mohli zúčastnit dědova pohřbu.
Kapitola druhá
Pohřeb
Svítalo, sluneční paprsky pozvolna osvětlovali otevřeným oknem pokoj Wendy a její prázdnou postel. Ruch velkoměsta začínal být stále hlasitější a hlasitější. Wendy to ale bylo jedno, neboť usnula až těsně před svítáním. Byla svalená pod oknem pokoje a zamotaná do své peřiny. Dveře jejího pokoje se pozvolna otevřeli a do místnosti pomalými krůčky vstoupil otec Wendy. Sklonil se k malé Wendy a ruku jí položil na rameno. Jemným a tichým hlasem jí zašeptal do ucha „Wendy vstávej, vstávej. Za chvíli bychom měli vyrazit“.
Otec wendy to ještě párkrát zopakoval, až se Wendy skutečně začala probouzet.
„Wendy vstávej, musíme jet za babičkou na pohřeb dědy“ Tou to větou otec Wendy připomněl včerejší večer a rozplynul tak její jediné naděje, že to byl jenom zlý sen. Wendy přikývla, aby dala najevo svému otci, že rozumí, načež její otec vstal a odešel z pokoje. Wendy se malátně postavila a porozhlédla se po pokoji, co všechno si bude muset sebou zabalit. Nejvíce ji znepokojoval pohled na své černé oblečení, které ji svou barvou připomínalo, k čemu se používá.
Poté co si vše zabalila, se odebrala ke vstupním dveřím, kde už na ni čekal její otec. Ctil její velký smutek a tak na ni v ničem nenaléhal. Když k němu Wendy došla, uchopil její kufr, zavřel za nimi dveře a pokračovali spolu dál po schodišti k autu, které měli před domem zaparkované. Když šla Wendy po schodišti, uvědomovala si, jak byla její včerejší obava z výprasku od svého otce na stejném místě malicherná. Přála si, aby včera výprask naopak zažila a byl to tak její jediný nejhorší zážitek z onoho dne. Když byli konečně před domem, nasedli do otcova automobilu. Bylo celé černé vpředu s výraznou stříbrnou mřížkou, po stranách velké zaoblené blatníky a nad nimi dvě velká kulatá světla. Wendy měla to auto ráda. Ale teď, když věděla, kam jí odveze, se jí zrovna moc nasednout do otcova automobilu nechtělo.
Wendy pozorovala, jak za okny automobilu míjí jeden dům za druhým. Hlavou jí běželo ale tolik myšlenek, že ani nepoznala, že se domy, jak čas plynul, měnili v louky, pole a malé vesničky. Nakonec Wendy usnula.
„Wendy, Wendy, vstávej, už jsme tady“ ozývalo se z předního sedadla. Wendy otevřela oči a skutečně, vše kolem sebe velmi dobře poznávala. Právě přijížděli k velké černé ocelové bráně, kterou obklopovali na každé straně kamenné sloupy, každá se sochou lva. Nad ocelovou bránou byla dlouhá prohnutá konstrukce s vyobrazeným erbem, ve kterém byl černý havran nesoucí na zádech W jako symbol příjmení babičky a dědy, jmenovali se také Watsonovi.
Od brány vedl ještě nějaký kus písčité cesty, která byla po obou stranách lemována velkými vzrostlými listnatými stromy. Na konci té cesty stál rozlehlý kamenný dům. Měl dvě patra a na střeše spousty komínů. Postranní pokoje domu byly vystouplé před dům, jako by dům tvořil písmeno U. Uprostřed domu se nacházeli velké dřevěné vstupní dveře. Už jen jeho vzhled vykazoval, že zde stojí opravdu dlouho.
Před domem bylo malé okružné parkoviště dříve sloužící jako točna koňských povozů. Zde otec s Wendy zastavili své vozidlo. Vystoupili z vozu a po zdolání dvou schodu vedoucích k masivním dřevěným dveřím na ně pomocí kovového klepátka zabouchali. I přes mohutné dveře byl slyšet dutý, linoucí se zvuk pomocí ozvěny v domě. Netrvalo dlouho a babička otevřela dveře, bez jediného slova nejprve obejmula Wendy i jejího otce najednou. Všem třem se zastavil čas. Ještě nikdy netrvalo objetí od babičky tak dlouho.
„Chyběli jste mi“ pronesla babička a pozvala je dál do domu. Jen co zavřela dveře, dala se s otcem Wendy do řeči.
„Jakou jste měli cestu?“
„Byla bez problémů paní Whatsonová, děkuji za optání“ odvětil mile pan Whatson
Wendy se ani nezastavila a od dveří směřovala rovnou do leva, kde byla dědova pracovna a děda tam trávil většinu svého času. Do pracovny mohla vždy vstoupit pouze za přítomnosti dědy, ale to jí teď starosti nedělalo. Chtěla se přesvědčit, zda tam děda opravdu není. Stále nechtěla uvěřit, že je děda opustil. Otevřela dveře a opravdu, pokoj zel prázdnotou. Wendy zůstala stát a jen nehybně hleděla do chladné místnosti.
Dědova pracovna byla pro Wendy vždy kouzelné místo. Uprostřed pokoje ležel na zemi velký červený koberec se zlatými prvky, po stranách byli dvě štíhlé, dlouhé okna a mezi nimi visel velký obraz. Všude okolo byli skříně plné knih, které jakoby vyplňovali veškeré volné místo na zdech pokoje. Pod obrazem se tyčil mohutný dřevěný stůl s psacím strojem, lampičkou a stříbrnou soškou havrana. V pokoji bylo ještě plno dalších zajímavých předmětů. Bylo jich tolik, že je Wendy nedokázala ani ještě všechny pojmenovat.
Wendy se smutným pohledem zavřela dveře. Přivítala ještě psa Billyho, který se k ní z chodby leností sotva valil. Poté se odebrala po dlouhých dřevěných schodech, které zdobili vstupní halu, směrem do svého pokoje. Dům byl veliký a měl mnoho místností, a protože sem Wendy jezdila každý rok na celé prázdniny, měla zde i vlastní pokoj.
Když Wendy otevřela dveře pokoje, nepřipadal jí už tak veselý jako dřív, kufr pohodila do kouta a svalila se do své postele. Ležela teď na posteli a upřeným pohledem se dívala na strop pokoje. Hlavou jí běžely různé myšlenky. Wendy byla unavená a přemýšlení ji natolik vyčerpalo, až po chvíli usnula.
Mezitím seděl otec Wendy s babičkou v jídelní místnosti a posmutně s ní vedl konverzaci.
„Přijměte mou hlubokou upřímnou soustrast paní Whatsonová. Váš manžel byl opravdu velký člověk a jeden z posledních džentlmenů v této době. Jsme hrdý, že mohu nést jeho jméno a že jste mě do své rodiny tak vřele přivítali“ Řekl Wendyn otec.
„Děkuji ti Tome, jsem moc ráda, že vás tu oba mám“ odpověděla babička.
„A jak se to stalo?“ zeptal se Wendyn otec.
„Zemřel ve spánku“ pronesla smutně paní Whatsonová, zahleděla se do podlahy jídelny a dál pokračovala zarmucujícími větami.
„Zemřel doma, tak jak si to celý život přál. Teď už je tam nahoře, šťastný se svou dcerou. Často o ní hovořil, že se těší na to, až se s ní jednoho dne bude moci opět shledat.“ vzlykla babička.
„Ano, život je někdy krutý a bere nám ostatní, které tolik milujeme. A poté, co nám vzal milující ženu, dceru a mámu, nám teď odebral i jejího otce.
„Je to dlouhá doba a všem se nám stále po ní stýská. Bohužel život přináší mimo radosti i tyto velké rány, které se nikdy nezhojí.“ Ještě dodal pan Whatson a objal babičku Wendy.
„Pojďte paní Whatsonová, půjdeme se ven projít, snad přijdeme na jiné myšlenky. Váš manžel by určitě nechtěl, abychom zde seděli u stolu a oplakávali jej. Vždycky říkával, že život je moc krátký na to, abychom o něm ještě přemýšlely.“
„Máš pravdu, Tome“ odpověděla paní Whatsonová a spolu s otcem Wendy se odebrali ke vstupním dveřím. Oba se oblékly do kabátů a paní Whatsonová se ještě rozhlédla po velké vstupní hale jejich starého domu. Její dům vypadal najednou tak prázdný a studený. Pak už se za nimi zavřely dveře.
Wendy otevřela oči a zjistila, že venku už je tma. Došlo jí, že musela spát několik hodin. V tom se ozval zvuk, jako když spadne nějaký kovový předmět na dřevěnou podlahu.
„Co tam babička s dědou vyvádí“ pomyslela si a zvědavost jí donutila vylézt z postele. Wendy se zastavila v otevřených dveřích. Bylo jí divné, že neslyší žádné hlasy a nevidí ani žádné světlo. Chodby domu byli prázdné, tiché a tmavé. Wendy dál stála a se zatajeným dechem se snažila zaslechnout nějaký další zvuk. Dům ji ještě nikdy nepřipadala tak strašidelný jako teď. Po chvíli opět uslyšela slabý hluk vycházející z dědovi pracovny. Potichu došla až na hranu začínajícího schodiště, odkud viděla na dveře dědovi pracovny. Bylo jí divné, že se v ní nesvítilo. Rozhodla se ji tedy prozkoumat. Wendy opatrně našlapovala po dřevěných schodech a stále doufala, že v pracovně objeví babičku nebo otce. U otevřených dveří pracovny spal Billy převalený vzad. Wendy věděla, že Billy není hlídací pes, spal dokonce tak tvrdě, že by ho nevzbudil ani zloděj, který by mu kradl jeho obojek z krku.
Najednou se ozval skřípavý zvuk starých schodů a zpracovny se přestaly linout slabé zvuky. Wendy ztuhla. Srdce jí bušilo, že neslyšela nic jiného. Její zvědavost byla ale tak silná, že sebrala veškeré zbytky své odvahy a dokončila zbytek kroků ze schodů. Opatrně se vyklonila přes okraj vstupních dveří a zjistila, že v pracovně vůbec nikdo není. Nebyl tam žádný nepořádek a zdálo se, že ani nic nechybí. Wendy pro jistotu rozsvítila světla v pokoji, aby se ještě jednou přesvědčila. A skutečně, nikdo nikde nebyl i okna byla zavřená a zamčená. Přitom, když se vykláněla zpoza rohu, ucítila na svých vlasech lehký vánek, který Wendy jemně rozvířil její dlouhé vlasy. Moc tomu nerozuměla. Ještě chvilku vyčkávala, zda něco nepřehlédla. Ale když se i tak po delší době stále nic nedělo, zhasla světla a odebrala se zpět do své postele.
Svítalo a ticho studeného pokoje chvílemi přerušoval ptačí zpěv. Wendy ležela na zádech, hleděla vzhůru a hlavou se jí honili myšlenky, že by dala teď cokoliv za to, aby tuto chvíli mohla vyměnit za jakoukoliv veselou strávenou se svým dědečkem.
Ozvalo se jemné klepání na dveře
„Wendy, už musíme jít.“ Pronesl otec Wendy
„Ano, vím, už nespím otče, za chvilinku budu dole“ odpověděla Wendy.
Když se všichni vypravovali na dědečkův pohřeb a stáli u vstupních dveří, Wendy prohlásila
„Otče, včera večer byl někdo v dědečkově pracovně“ Otec se naklonil a letmým pohledem se podíval do dědečkovi pracovny. Vše se zdálo, jak má být bez zjevného poškození, či známek odcizení jakýchkoliv předmětů.
„A ty si toho někoho viděla Wendy?“ odpověděl překvapeně otec Wendy.
„Neviděla, ale slyšela jsem, jak se z pracovny ozývaly takové divné zvuky“
„To se ti asi jenom něco zdálo, tady náš Billy by mu jinak určitě natrhl zadek, vid Billy?“ a pohladil po hlavě Billyho, který seděl na zadku a šťastně vrtěl ocasem.
„Billy by ho tu spíš provedl“ narážela Wendy na mírumilovnou povahu Billyho a pokračovala
„Taky jsem cítila, jak mi průvan ofoukl vlasy, když utíkal oknem.“
Otec Wendy se rozešel k oknům dědovi pracovny a zkontroloval jejich uzamčení.
„Okna jsou zabezpečena Wendy. Nenapadá mě žádný způsob, jak by ten někdo mohl utéci oknem a ještě jej po sobě zavřít a zamknou.“
Otec Wendy přistoupil blíže k Wendy a poklekl před ní. Rukama ji uchopil za ramena a smutným hlasem dodal
„Víš Wendy, já chápu, že je to pro tebe také těžké, vím, jak si dědu měla moc ráda. A chápu, že si z toho celá rozrušená a …“ a než stačil dopovědět větu, vyškubla se Wendy z jeho uchopení.
„Ale já si nevymýšlím, já … já“ vzala Wendy odpověď a jen se nehnutě dívala do prázdného rohu místnosti.
Otec Wendy se postavil ke vstupním dveřím a uchopil kliku. Ohlédl se ještě směrem na babičku a Wendy a zeptal se
„Jste připravení, můžeme už vyrazit?“
V tu chvíli se na sebe všichni tři jen dlouze podívali, jako by nikdo z nich nedokázal říct, že je připraven na to, co je za malý okamžik čeká. Na poslední rozloučení s panem Whatsnonem.
Pohřeb byl pro Wendy velice nepříjemnou a bolestivou chvílí. Vše bylo ponuré, i počasí moc nepřálo. Mraky byli šedé a chvílemi pršelo. Wendy jen nehnutě seděla na bílé židli obklopena dědovými nejbližšími přáteli a rodinou. Po tváři jí ztékali kapky vody. Nebylo poznat, zda patří slzám nebo dešti. Kněz nad dědovou rakví předčítal, jaká si slova z bible, kterým Wendy moc nerozuměla a ani je nevnímala. Zamyšleně hleděla do země a jen přemýšlela, jak citelná a bolestivá ztráta ji zasáhla. Když farář dokončil svou řeč, chtěla jít Wendy už pryč. V tu chvíli ale přišla řada na vyjádření soustrasti dědečkových přátel rodině. Wendy se seřadila vedle babičky a svého otce.
Tolik neznámých lidí Wendy objímalo, až jí to začínalo být nepříjemné. Později ale k Wendy přistoupil postarší pán, toho už poznávala. Byl to pan Douglas a často jej vídala u dědy v pracovně.
„Upřímnou soustrast Wendy“ řekl pan Douglas jemným hlasem a pokračoval
„S tvým dědou jsme byli dobří přátelé a proto mě poprosil, abych ti dal tohle, až tady jednou nebude“ a podal Wendy obálku.
„Děkuji, pane Douglas“ odpověděla Wendy, potřásla mu rukou a s otcem a babičkou se odebrala k jejich zaparkovanému autu. Wendy se do obálky ani nepodívala, v tu chvíli zvědavá nebyla. Chtěla být už hlavně pryč z tohoto místa.
Odpoledne musel otec Wendy odjet zpět do Londýna, aby následující den nepřišel pozdě do práce, neboť cesta domu byla dlouhá. Než otec odjel, přišel za Wendy do jejího pokoje.
„Wendy, vím, že to pro tebe není jednoduché, ale i tak bych byl moc rád, kdyby si tu na prázdniny zůstala a postarala se o babičku. Stejně bych se ti doma nemohl věnovat, máme toho teď v práci opravdu hodně“.
Wendy nejprve pomyslela na spousty nezáživných dnů, které ji zde budou zajisté čekat. Protože jenom díky dědovi, který tvořil zábavu, měl tento dům své kouzlo. Pak si ale vzpomněla na babičku, jak se dnes na pohřbu tvářila, bylo ji jí líto.
„Dobře otče, postarám se o babičku, ale kdo se bude starat o tebe v Londýně, když tam nebudu?“ odvětila Wendy.
„S tím si už nedělej starosti“ pousmál se otec. „Zvládl jsem to i před tím, než si mi začala pomáhat, zvládnu to i teď.“ Otec Wendy dlouze pohlédl na Wendy a ještě dodal.
„Je to neuvěřitelné, jak ten čas letí. Už je z tebe dospělá mladá dáma. Maminka by z tebe měla velkou radost. Pojď, obejmi mě ještě pořádně, než odjedu“ a přitiskl k sobě Wendy tak silně, jak jen mohl. Pak už se za ním zabouchly jen dveře a odešel.
Před odchodem z domu se otec Wendy ještě zastavil v dědově pracovně. Stál uprostřed místnosti a nehnutě si ji pomalu prohlížel, jako by se naposledy s dědou loučil. Děda zde trávil nejvíce času. Místnost teď ale zela prázdnotou. Po chvíli jeho pohled sklouzl na desku dědova pracovního stolu. Všiml si, že na něm leží noviny. Pozvedl je a zjistil, že obsahují novinový článek s úmrtím jeho ženy. Zamračil se, zmuchlal je a odhodil do odpadkového koše vedle stolu. Nechtěl jim nijak zvlášť věnovat svou pozornost. Poté se odebral ke vstupním dveřím domu.
Wendy z okna ještě pozorovala, jak se její otec venku loučí s babičkou.
„Šťastnou cestu Tome“ pronesla babička a objala pana Whatsona.
„Děkuji vám paní Whatsonová, snad vám tu Wendy nebude dělat starosti“ odpověděl pan Whatson.
„Ale kde pak, je to hodná holka“ usmála se babička poprvé od jejich příjezdu.
Netrvalo dlouho a Wendy už jen viděla zadní světla jejich automobilu mizejíc v dáli příjezdové cesty k domu.
Babička ještě pohlédla do okna Wendy pokoje. Věděla, že ji tam uvidí a s osamělým výrazem ve tváři odešla zpět do domu.
Wendy stále seděla u okna a mlčky hleděla na příjezdovou cestu k domu. Její zarmucující pohled rozbil až zvuk kamene, který narazil do okna. Wendy se trochu polekala ale pak uviděla dole pod okny stát známou osobu. Byl jím její kamarád James, co si vždy s Wendy a jejím dědou hrával a který do stejné obce také jezdíval za prarodiči na prázdniny.
Wendy otevřela okno a pozdravila
„Ahoj Jamesi“
„Ahoj Wendy“ odvětil James a pokračoval.
„Promiň, že tě takhle vyrušuju. Jen mi přišlo dobré, se pokusit ti udělat společnost, abys nebyla sama. Vím, jak si dědu měla ráda i mě taky moc chybí“ a James se začal zadrhávat a drbat rukou na hlavě. Plánoval jít Wendy trochu rozveselit a odtrhnout od myšlenek na dědu, ale uvědomil si, že jejich rozhovor započal spíše pravým opakem. Trošku ho i znervóznilo, že Wendy zatím nic, než pozdrav neřekla a stále na něho zírá z okna. Po chvilce přemýšlení a klopení zraku do země ze sebe vydal novou větu.
„Napadlo mě, že bychom se mohli jít kouknout na naši pevnost do lesa, jestli tam ještě pořád stojí.
Wendy si nejprve řekla, proč jí v tenhle okamžik otravuje s něčím tak bezvýznamným a jestli už na to není velká. Ale než Jamesovi odpověděla, podívala se za sebe do místnosti. Byla ponurá a chladná. Uvědomila si, že ji tu nic, než smutné myšlenky na dědu nečeká a tak se otočila zpět na Jamese a s lehkým úsměvem ve tváři odpověděla.
„To zní fajn. Jen si vezmu něco teplejšího a budu hned u tebe.“
Cestou po schodech si Wendy ještě všimla psa Billyho, jak se válí v jeho oblíbené poloze na zádech u vstupních dveří. Vzpomněla si, jak s nimi Billy také pobíhal po venku a rozhodla se ho vzít sebou.
„Tak pojď Billy.“ Zvolala Wendy nadšeným hlasem v dobré víře, že jej povzbudí k pohybu.
Ale Billy jen dál ležel na zádech a jediné, čím pohyboval byli oči, kterými pozoroval Wendin pohyb ze schodů.
„No tak Billy, si přece pes a ty rádi běhají po venku, čmuchají a honí zajíce nebo třeba slepice.“
Wendy se zastavila u Billyho a rukou do něho začala šťouchat.
„Billy“
„No tak Billy. Pojď, půjdeme ven“
Billy však jevil stále stejný nezájem a převalil se pouze na bok. Poté se ozvalo dlouhé vzdychnutí, jako kdyby ten to pohyb byl velice náročný.
„Dobře Billy, tak si tu teda bud, ale tu dobrotu si dám sama“
Jak byli uslyšel slovo dobrota. Okamžitě zvedl hlavu a s upřeným pohledem na Wendy nastražil i uši. Další pohyby dělat nechtěl, jenom přece si nebyl jistý, jestli slovo dobrota slyšel správně a jestli si Wendy nedělá třeba taky srandu.
„Ano, tuhle dobrotu“ řekla Wendy a vytáhla z kabátu pamlsek. V tu chvíli Billy hbitě vyskočil a než mu ho Wendy stačila vůbec dát, už jej Billy v podstatě chroupal.
„Najednou to jde“ usmála se Wendy.
Když Wendy otevřela dveře, Billy z nich vystřelil jako neřízená střela, div Jamesa nepovalil.
James se otočil dokola a pozdravil Wendy
„Ahoj. Jsem moc rád, že jdeš se mnou. „
„To já taky. Ráda se opět podívám po roce na naši pevnost“ odpověděla Wendy.
„To já taky, jsem zvědav, jestli ještě pořád drží a někdo ji nezboural“ usmál se James. Pak mu ale ztuhl úsměv na tváři a se sklopenou hlavou do země pronesl.
„Tvého dědy je mi moc líto. Měl jsem ho rád a bude nám tu všem chybět. Kdybys cokoliv potřebovala, tak …“
„To je dobrý Jamesi“ Přerušila ho Wendy trochu neštvaně a dala se do kroku. Pak si ale uvědomila, že se James na ní snaží být milý a za dědův odchod přece nemůže. Zastavila se v chůzi a otočila se na Jamese
„Si hodný, děkuju ti, ale určitě to nebude potřeba. Jen se prosím už o dědovi nebavme, ano?“.
„Dobře Wendy, omlouvám se“ odpověděl James.
„To je dobrý, nemusíš se omlouvat, vím že si to myslel dobře.“
„To je jasný, vždyť jsem měl tvého dědu taky …“ zasekl se James s pokřiveným výrazem ve tváři
„Promiň, já už raději nic říkat nebudu“ sypal si James popel na hlavu
„To nemusíš, stačí se jen prostě vyhnout všemu, co se týká mého dědečka“ kroutila Wendy hlavou a otočila se.
Dál už následovalo jen ticho, které zvýrazňovalo zvuk jejich kroků. Jindy se oba ani nemohli zastavil, kolik si toho vyprávěly. Ovšem teď, se po prvních neúspěšných pokusech o zahájení konverzace James bál už na cokoliv zeptat. Přišlo mu, že by jakékoliv téma stejně skončilo u dědy a to se zřejmě Wendy nelíbilo. A Wendy? Té to ticho najednou vyhovovalo. Moc ji nepomáhalo ani počasí. Oblohu zakryly mohutné černé mraky a ve vzduchu byl cítit přicházející déšť. Zima se ryla do kůže, až z toho Wendy svírala kabát založenýma rukama. Byl to nezvykle chladný den, na toto roční období. Ale i tak byla Wendy ráda, že už není doma, kde jí vše dědu jen připomínalo.
Po chvíli chůze ticho přerušilo Wendino uvědomění, že zapomněla na Billyho a vůbec netuší kde je. Zastavila a zvolala.
„Billy. Billy, kdepak si? Billy ke mně!“ Z postranního roští se najednou vyřítil Billy, ale ani se nezastavil. Jen proběhl kolem jejich nohou a pokračoval směrem do lesa. Wendy a James se za ním rozeběhli. Ve snaze jej dohonit a zastavit na Bilyho Wendy ještě pořvávala.
„Billy stůj! Čekej! No tak Billy!“
Ale Billy se ani neohlížel, pelášil dál do lesa směrem k pevnosti. Po cestě jej nezajímal ani výběh s ovcemi, na které vždy tak rád dorážel.
Wendy a James utíkaly už skoro stejně tak splašeně jako Billy. Po cestě potkali pana Douglese.
„Ahoj děti, kam tam naspěch? Zeptal se pan Dougles
Wendy přibrzdila a odvětila
„Za Billym, utekl nám.“
„Ano, toho jsem tu viděl. Jsem ale rád Wendy, že jsem tě potkal. Musím ti říct něco důležitého“
„Omlouvám se pane Douglesi“ přerušila ho Wendy před další větou.
„Teď musím doběhnout Billyho, třeba někdy příště.“ Odpovídala Wendy už opět v běhu a jen panu Douglesi zamávala. V ten moment dobíhal k panu Douglesovi James, moc na tom s fyzičkou dobře nebyl a tak za Wendy zaostával. Udýchaný se u pana Douglese zastavil a jen letmo pronesl.
„Billy si s námi dává asi závody. Ale vyhrává, má přece čtyři nohy.“ A zase se rozeběhl s křikem
„Billy!“
Pan Dougles se jen s udiveným výrazem za Jamesem ohlédl.
Pár kroků za vstupem do lesa se nacházela malá pevnost. Byla stlučená z dřevěných prken na mohutném stromu. Po stranách byli dvě menší okénka a veliká byla tak pro tři osoby. Příliš vysoko nad zemí nebyla, ale i tak se do ní dalo dostat pouze po provazovém žebříku. Teprve u ní se pes Billy zastavil.
Když dorazili k pevnosti i Wendy a James, James radostně zvolal.
„Pořád tu je, nikdo ji nerozbil“ a popoběhl směrem k ní. Hrdě si ji prohlížel.
„Pořád stejně bytelná“ zvolal James a jen co to dořekl, zůstalo mu v ruce ztrouchnivělé prkénko.
Wendy odchytila Billyho, který tam zmateně pobíhal ze strany na stranu a vyhubovala mu.
James už se mezitím pohupoval na provazovém žebříku.
„Tak honem, pojď Wendy. Půjdeme zkontrolovat naše ukryté podklady.“
Wendy rázně přikázala Billymu aby zůstal a popošla k pevnosti. Wendy trochu s provazovým žebříkem zápasila, a tak ji James ochotně pomáhal vyšplhat nahoru. Psa Bylliho to trochu dráždilo, že se k nim nemůže dostat. Zběsile štěkal a poskakoval kolem stromu. Ale moc dlouho mu to nevydrželo. Během chvíle něco zavětřil a zmizel zase v houští. Wendy se rozhlížela po všech těch věcech, které zde před rokem zanechali. James už se jimi přímo prohraboval. Wendy pohled najednou upoutala bílá obálka, která byla jemně zastrčená mezi prkny. Její vzhled naznačoval, že zde nemůže být dlouho. Wendy se na obálku nadšeně vrhla.
„Podívej Jamesi“ zvolala radostně.
James se otočil k Wendy, aby se podíval, co tak svírá v rukách.
„Třeba je od dědy“ usmála se Wendy
„Otevři ji“ pobízel James.
Wendy obálku opatrně otevřela a vytáhla kus papíru s textem, který byl viditelně napsán na stroji.
„Tam, kde cesta poutníka končí, kde jeho duše přebývá. Tam najdeš ty, co pirátka Becky ukrývá.“ Dočetla Wendy, zahleděně se podívala před sebe a se zavřenýma očima hlesla
„Děkuju dědo, děkuju“
Z toho ji téměř okamžitě vyrušil James
„Co tam je? Co je tam napsáno?“ dožadoval se James urputně
Wendy se otočila na Jamese a vyhrkla
„To je dopis od dědy, měl pro nás připravenou hru“ a dala Jamesovi dopis do ruky, aby si jej mohl také přečíst. Poté se zamyslela nad textem hádanky. Netrvalo to ale dlouho, v podstatě James nestačil ani dočíst text.
„Už to mám. To je přece ta jeskyně! Pamatuješ, jak jsme si minulé prázdniny hráli na piráty a já jsem byla pirátka Becky. Támhle jsem měla svou jeskyni, kde jsem ukrývala mapu k pokladu. Nejspíš hledáme to“ a Wendy ukázala prstem ke skupině mohutných kamenů s jeskyní. Tak malou, že by se do ni vešla sotva jedna dětská postava. Ihned seskočila ze stromu a následovaná James se rozeběhla k jeskyni. Jen co přiběhla uviděla Bilý papír vykukující z pod kamene. Byl smotaný do ruličky a ovázaný červenou šňůrkou.
„Podívej, měla jsme pravdu!“
V tem moment se kousek od Wendy a Jamese objevil pan Dougles a s velkým zájmem je začal pozorovat, avšak tak, aby jej děti nespatřili.
Wendy rozbalila ruličku a spatřila tužkou nakreslenou mapu, doplněnou o text opět psaným na stroji.
„Dvacet kroků dopředu, patnáct kroků doprava. Tam ty najdeš šlechtice, pana Edgara.“
Wendy se podívala na Jamese
„To byla ta velká dřevěná figurka, pan Edgar, který vlastnil flotilu lodí a proti kterému jsme bojovali přece“
Z poza stromu se najednou objevil pes Billy a v puse držel dřevěnou figurku. Byl to pan Edgar.
„Ale né, Billy. To si to musel všechno pokazit. Víš jak dlouho jsem to celé vymýšlel.“ Zareagoval naštvaně James a rozeběhl se k Billymu, aby mu vytrhl figurku z jeho tlamy. Wendy celá ztuhla. Její pohled teď směřoval jenom na Jamese. James vycítil napětí situace a otočil se na Wendy, aby se ji omluvil
„Wendy já …“
„Jak si mohl Jamesi!“ vstoupila mu Wendy do řeči
„Jak si mohl! Víš, jak mě to teď bolí! Já jsem tak hloupá, jak jsem si jen mohla myslet, že to vytvořil děda. Vždyť to bylo tak primitivní a dětinské.“ Jen co to Wendy dopověděla, odebrala se svižnou chůzí zpět domu. James už se zmohl jenom na hledění do země. Po cestě se ji snažil zastavit ještě pan Dougles
„Wendy počkej, já …“
„Omlouvám se, ale teď ne pane Douglesi“ Wendy nenechala dokončit větu ani jeho. Ještě naposledy zakřičela na psa Billyho
„Billy! Domu!“
Billy se rozeběhl za Wendy a v puse stále svíral pana Edgara. James a pan Dougles už jen nehybně pozorovali, jak Wendy mizí v dáli.
Kapitola první
Prázdniny
Psal se rok 1963 a Londýn tou dobou prožíval kulturní revoluci, která po ukončení druhé světové války byla pro obyvatele druhým nadechnutím v jejich životě. Vznikali nové rozhlasové stanice, hudební kapely. Dívčí sukně se zkracovali a chlapecké oblečení také vykazovalo výrazné prvky změn. Lidé se na ulici více usmívali. Ekonomika vzkvétala a spolu s ní i umělci všeho druhu. Spisovatelé, filmaři, fotografové, návrháři a vynálezci produktů.
Byl krásný slunný den a na předměstí Londýna v základní škole druhého stupně právě probíhala vyučovací hodina přírodovědy, kterou vedla paní učitelka Flemingová. Byla nejpřísnější učitelkou na škole a důsledně dbala na dodržování školního řádu. Na sobě vždy nosila oblečení výrazných barev, často s motivy pestrobarevných motýlů, kteří byli její nejoblíbenější stvoření na světě. Chůzi měla pomalou s krátkými krůčky pohupující se ze strany na stranu a dveře ve škole jí byli úzké. Její ranní řev vždy dokázal dokonale probudit všechny děti z polo-spánkového režimu. Paní Flemingová se rozhodla vyučovat děti i přes to, že se jednalo o poslední vyučovací hodinu ve školním roce.
Ve třídě bylo takové ticho, že by se dalo krájet. Narušoval ho jen výklad paní Flemingové. Paní Flemingové se všichni obávali natolik, že se nikdo nedovolil ani pousmát.
Wendy seděla v lavici s hlavou opřenou o paži a upřeně se dívala na hodiny visící na zdi. Netrpělivě odpočítávala konec poslední vyučovací hodiny ve školním roce a zároveň přemýšlela, jak by se nejlépe rozloučila s paní učitelkou Flemingovou
„Už to mám“ hlesla Wendy a vzpomněla si na skákací gumu, kterou měla uloženou ve své školní aktovce a i na to, jak si paní Flemingová téměř vždy ke konci školní hodiny ráda z prvního šuplíku učitelského stolu vytahuje sešit, do kterého si zapisuje pochvaly žáků a to formou vyražením razítka motivu motýla ke jménu žáka. Pochvala byla určena žákům, kteří v hodině vytvářeli nadměrný zájem o její učivo. Vzhledem k tomu, že se spolužák Herry hlásil celou hodinu a hbitě odpovídal na všechny otázky paní Flemingové, bylo téměř jisté, že k této situaci opět dojde. A to i přes to, že právě probíhala poslední vyučovací hodina ve školním roce.
Díky paní učitelce Flemingové musela Wendy sedět na všechny vyučovací hodiny v první lavici hned u učitelského stolu, což se aktuálně ukázalo jako nejlepší místo pro její novou lumpárnu. Wendy se sehnula pro skákací gumu do své školní aktovky a jeden konec obvázala za zadní stěnu polorozpadlého šuplíku a druhý konec za kovovou konstrukci své školní lavice. Mezi tím paní Flemingová předčítala ostatním dětem doporučení, jak se chovat o prázdninách v rámci jejich bezpečnosti a tak si nevšimla, co právě Wendy provádí.
„Důsledně doporučuji neskákat do vody, neběhat na mokré podlaze, nešplhat po skalních útesech. Hlavně si každý den připomeňte část učiva, které jste se za tento školní rok naučili, abyste jej nezapomněli do příštího ročníku.“
Takhle paní Flemingová pokračovala ještě dlouhé minuty. Už u desáté věty jste si ani nepamatovali, co bylo vůbec v té první. Podle paní Flemingové bylo nejlepší, když dítě nedělalo vůbec nic. Ideálně aby jen nehnutě sedělo na židli a učilo se, aby jednoho dne, až vyroste, bylo díky nabytím vědomostem prospěšné svému okolí a společnosti.
Po dočtení bezpečnostních pokynů se paní Flemingová rozhodla otevřít první šuplík učitelského stolu, aby vytáhla svůj tolik oblíbený sešit, s úmyslem odměnit pochvalou Herryho snaživost v hodině. V tu chvíli se jí šuplík otevřel nepatrně asi jen tak na pár centimetrů, vyklouzl z ruky a zalétl zpět.
„Co ten šuplík blázní!“ podrážděně zamumlala Paní Flemingová.
Díky lenosti paní Flemingové uvést do pohybu její váhu, vstát a podívat se okolo stolu či z jiného úhlu, zda není něco špatně se šuplíkem, se namísto toho rozhodla ve svém konání pokračovat a po dalších dvou neúspěšných pokusech začít přidávat i sílu s vědomím, že je šuplík pouze zaseklý.
“Tak sakra, ale už! Hrom aby do toho udeřil“ začala hořekovat a stále více běsnit, až jí obličej vzteky zrudl.
Wendy už se tou dobou krčila pod školní lavicí snažíc se hlasitě nesmát, stejně tak jako většina jejích spolužáků. Pojednou se ozval praskající zvuk a paní Flemingová se i s přední stranou svého šuplíku svalila na zem, kde teď namísto pestrobarevného motýla spíše vypadala jako jeho larva převalená vzad, volající o pomoc kmitáním nohou a rukou ve snaze převalit se alespoň na bok. S úderem paní Flemingové o zem se ozvalo i zvonění signalizující konec poslední vyučovací hodiny a tak Wendy spolu se svými spolužáky vyběhla zběsile pryč ze třídy oslavujíc konec školního roku. Za zády slyšela ještě od paní Flemingové volat své jméno
„Wendy Wotsnová! Wendy Wotsnová!“
Ale to už bylo Wendy jedno, utíkala pryč ze školní budovy s radostí ve tváři, neboť už konečně začali prázdniny a paní Flemingovou teď dlouhou dobu neuvidí.
Než stačila Wendy opustit školu, zastavil jí její spolužák Jakob.
„To bylo parádní Wendy“ smál se ještě pořád Jakob a následně se zeptal
„Nechceš jít s námi ještě do parku?“
Wendy se zamyslela s pohledem upřeným do země a odpověděla
„Sice jsem slíbila otci, že ze školy půjdu rovnou domu a že mu pomůžu uklidit a uvařit, ale na chvíli bych určitě mohla.“ usmála se Wendy.
Jakob ještě zvolal na ostatní kluky a holky co se honily přede dveřmi.
„Tak jdeme, nebo tu snad chcete čekat na další školní rok?“
Děti posbíraly ze země své rozházené aktovky a dali se do běhu. Cestou do parku se ještě pošťuchovali a pořvávali. Lidé se v uličkách za nimi otáčeli, neboť jejich křikem narušovali pohodlnou atmosféru. Kolem postaršího páru proběhli dokonce tak nemotorně, až je skoro povalili na zem. Pán se celý rozhněvaný za nimi ohlédl a naštvaným tónem zakřičel
„Ach ta dnešní mládež. Pevná ruka jim schází. To já, když jsem byl v jejich věku, tak …“
„Tak si byl úplně stejný“ dopověděla za něho jeho paní s úsměvem.
Děti konečně doběhly na okraj parku. Jakob ukázal prstem na jeho vrcholek, kde stál mohutný strom a prohlásil.
„Tak že, támhle je pikola a Wendy, ty budeš pykat první, jako trest za to, co si provedla paní Flemingové.“ ušklíbl se Jakob. Jakob byl také pěkně mazaný vykuk. Vymyslel by si na každého cokoliv jako důvod, proč má zrovna on začít pykat. Děti se rozeběhly do všech stran a Wendy stoupala vzhůru ke stromu na kopci. Vůbec jí to ale nevadilo, ten park měla ráda. Zejména to místo u mohutného stromu. Odtamtud byl krásný výhled na celý Londýn.
„osmnáct, sedmnáct, šestnáct, patnáct …“ Wendy po cestě ke stromu odpočítávala začátek hry a nenápadně se kolem sebe rozhlížela a pozorovala ostatní, jak se snaží někam schovat.
„tři, dva, jedna, před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát.“ Dopočítala Wendy u stromu a ihned se otočila. Letmým pohledem se porozhlídla po parku z leva doprava. Jako první si ihned všimla Emily. Snažila se tak nešikovně schovat ve křoví, až s ním hýbala natolik, jako když tam zrovna probíhal zápas dvou rozzuřených medvědů. Wendy vykřikla
„Deset, dvacet Emily ve křoví.“
Emily to sice slyšela, ale křoví se stále bouřlivě hýbalo. Bojovala teď sama se sebou, aby se z něho vůbec dostala.
Další místo, kam směřoval Wendy pohled byl nedaleký odpadkový koš. Pro Dennise viditelně nešťastná volba. Neboť jediné, co zatím dokázal, bylo za ním schovat pouze hlavu. Zbytek jeho těla tak bylo viditelné jako signalizační praporek.
„Deset, dvacet Dennis za košem.“ Zvolala Wendy.
Na ostatní se už musela Wendy rozejít a jak tak chodila po parku, nacházela postupně i ostatní. Dole u cesty byl zmrzlinový stánek na kolečkách a za ním se schovával Jakob. Tak moc se snažil, aby mu nebyla vidět žádná část těla, až to vypadalo tak, že s vozíkem srůstá. Zmrzlinář si toho samozřejmě všiml a protože neměl zrovna co na práci rozhodl se Jakoba ještě o něco více namotivovat.
„Pss, kluku. Když tě najde až jako posledního, máš u mě zdarma zmrzlinu.“ Řekl zmrzlinář s úsměvem ve tváři.
„Platí“ chichotal se Jakob.
Už zbývali poslední tři kluci, mezi nimi i Jakob. Wendy se pozvolna blížila ke zmrzlinovému vozíku, když tu si povšimla sedícího pána na lavičce. Četl noviny, přes které nebyl vidět. Nebylo na tom nic divného až na to, že ten pán skoro nedosáhl nohami na zem. Wendy hbitě přiskočila a strhla noviny.
„A mám tě Elliotte. Už zbývají jenom dva“
Zmrzlinář si toho všiml a řekl si, že to Jakobovi trochu stíží. Škodolibě se rozjel s vozíkem a aby na sebe více upozornil, začal vykřikovat.
„Zmrzlina na prodej. Vanilková zmrzlina. Jahodová zmrzlina.“
Jakobovi najednou zmizela za zády opěra, až se z toho svalil na zem. Toho si ale Wendy ještě nestačila povšimnout. Zpozorněla až když uviděla, jak za vozíkem mizí hubená noha. Stále nevěděla, který z posledních dvou kluků to je. Nemohla vykřiknout žádné jméno, tak se za vozíkem rozeběhla. Zmrzlinář začal ještě více zrychlovat. Jakob musel lézt po čtyřech takovou rychlostí, aby zmrzlináři vůbec stačil, že už z toho začínal vrávorat.
Celé tohle divadlo přerušil pes, který podběhl Wendy pod nohama až ji povalil na zem. Pes pokračoval dál v běhu, jeho cíl byl jediný. Ukořistit klacek, který mu jeho pán hodil. Wendy seděla na zadku a za psem se ohlédla. Byl úplně stejný, jako dědův pes Billy. Wendy se zasněla, jak děda jednoho dne přivedl domu psa, kterého našel venku opuštěného. Vypadal jako obrovská chlupatá koule celá ušpiněná od bláta a přes chlupy v očích ani neviděl. Babičce se to tehdy vůbec nelíbilo, doma ho mít nechtěla. „Budou z něho pořád lítat jenom chlupy a já je budu muset uklízet a taky nám určitě něco rozkouše“ pokřikovala babička. Byla vždy v domácnosti ta přísnější.
Děda mu dal jméno Billy, protože mu jednoho podobně nemotorného a ztřeštěného kluka připomínal. Ještě ten den si Wendy s dědou udělali z babičky srandu. Babička ráda sedávala v křesle a četla si knihy. Děda vzal kousek syrového masa a hřebíkem jej přibil ze spodu křesla. Poté počkali, až si babička půjde opět sednout do křesla a číst si knihu. Jakmile babička usedla do křesla a příjemně se uvelebila, pustil děda s Wendy do pokoje Billyho. Ten se okamžitě řítil k babičce a vší silou se snažil dostat přes její nohy pod křeslo až babičku i s křeslem začal nadzvedávat.
„Co to vyvádíš, ty pse! Koukej toho nechat! Huš!“ Pořvávala babička v jednom kuse. Billy byl ale tak intenzivní, že chvílema až jezdil s babičkou a jejím křeslem po podlaze.
Ještě nějakou chvíli tohle divadlo pokračovalo a Wendy s dědou se přitom váleli smíchy na podlaze schovaní za futry pokoje. Wendy ráda vzpomínala na to, jak jí děda vyprávěl nádherné příběhy před spaním. Nebo jak si venku hráli na piráty, statečné rytíře, i na to, jak spolu zlobili babičku, která byla vždy tak přísná a věčně je napomínala.
V ten moment si i uvědomila, že už by opravdu měla jít domu a pomoci otci s domácností, jak slíbila. Měl přijít pozdě večer domu a nechtěla, aby vše musel udělat sám, když jedou zítra brzy ráno k dědovi a babičce.
Wendy vstala a celá se očistila rukama od trávy a hlíny.
„Končím, už musím domu. Konec hry“ volala Wendy.
Pro Jakoba to byla úleva. Neboť už minimálně jeden metr zaostával za zmrzlinovým vozíkem a spíš se válel na cestě.
„Ano, ano. Vyhrál jsem zmrzlinu“ Křičel radostně Jakob a s velkou úlevou seděl na zadku, že už nemusí pronásledovat zmrzlináře. Ten přidal do kroku ještě o něco více. Moc se mu nechtělo zmrzlinu darovat. Toho si ostatně po chvilce všiml i Jakob a tak radost vystřídala obava.
„Hsalo, halo, co ta zmrzlina, vždyť jste mi jí slíbil! Kam to odcházíte, halo“ volal Jakob a rozeběhl se za zmrzlinářem.
Wendy sebrala svou aktovku, rozloučila se s dětmi a odebrala se z parku zpět do rušných ulic.
Otec Wendy pracoval jako účetní ve společnosti zabývající se výrobou letadel. Byla to velká továrna nedaleko Londýna zaměstnávající spousty lidí. Měl hodně práce, díky které se v továrně zdržoval do pozdních večerních hodin. A tak Wendy posledních pár let chodila často ze školy hned domu, aby svému otci pomohla a neměl to tak těžké. Naučila se uklízet, vařit, prát prádlo a sem tam i něco drobného opravit.
Cestou se Wendy ještě rozhodla, že si udělá poslední radost, něž dorazí domu. Tam už taková zábava nebude, jenom samé pracovní povinnosti. Chtěla si koupit něco za své ušetřené peníze. Sem tam občas od dědy nebo od otce nějaké dostala. Letmým pohledem zkontrolovala ve své pravé kapse peníze, zda je při běhu neztratila a vydala se do ulice s obchody, kterou dobře znala. Chodívala tam občas se svým otcem na zmrzlinu. Čím více se k ulici s obchody přibližovala, tím více se ozýval ruch velkoměsta, cinkající tramvaje, burácející motory automobilů, občasné troubení a hlasité pokřikování. Wendy do rušných ulic města chodila ráda, mezi její oblíbenou aktivitu patřilo pozorování kolemjdoucích lidí. Někteří ji přišli směšní, třeba jako pán s plnovousem končícím na hrudi a s buřinkou na hlavě. Ta byla stejně kulatá, jako jeho břicho, které vykukovalo ven v prostoru mezi kalhoty a košilí. Někteří byli zase nudní nebo zajímavý. Jiní ji přímo fascinovali, zejména mladé dámy, které byly oděny v krásných barevných šatech ztělesňující jejich křivky. Na hlavách nosily výrazné klobouky, nebo pozoruhodné účesy vždy doplněné blyštivými náušnicemi či náhrdelníkem a s chůzi tak ladnou, jako by se vznášeli.
Když Wendy procházela ulicí plnou obchodů, zahlédla přesně takovou mladou dámu, pohled na ní jí doslova uhranul, že se zastavila a zůstala stát nehybně jako kamenná socha. Z tohoto stavu jí ale velmi rychle probudil starší neohrabaný pán, který kam si pospíchal a který do ní vrazil tak silně, až se zapotácela a zastavila o sklo vitríny postranního obchodu „Dávej bacha dítě“ zabrumlal.
„Ignorant jeden“ tiše prohlásila Wendy a otočila se na vitrínu, aby zkontrolovala, zda jí nepoškodila. V tu chvíli se na sebe podívala a upřeným pohledem shlédla oblečení, které měla na sobě.
Boty černé a špinavé, které už se dávno nelesknou. Podkolenky každá jinak vyhrnutá se světle šedou barvou. Stejně jako její svetr, ze kterého bylo patrné, co měla mladičká Wendy k snídani. Sukně byla tmavě šedá lemovaná černými pruhy
„Skoro jako na pohřeb“ prohlásila Wendy. Prohlédla si ještě své dlouhé blonďaté vlasy a ty výrazně modré oči, které jí plně charakterizovali. A s pocitem, že to není ještě tak zlé začala zase vnímat okolní svět. Všimla si, že celou tu dobu stojí před obchodem s dámskou módou. Ve výloze jí zaujal černo bílý klobouk s černou mašlí a s bílou linkou na okraji. Ale v takovém obchodu ještě Wendy nebyla a tak byla trochu nejistá, co jí tam vlastně čeká a jak by se zde měla vůbec chovat. Jenže klobouk se jí natolik líbil, že sebrala veškerou odvahu a vstoupila do obchodu.
Poté, co Wendy otevřela dveře obchodu, si hned všimla vysokého pana s dlouhýma rukama, nohama s hubenou postavou oděného do černého obleku a s knírkem tak černým a hustým, až přes něj neviděla jeho nos. Tak vysokého pána snad nikdy v životě ještě neviděla. Ten to pán si Wendy ihned všiml a se zamračeným výrazem jí pozoroval, jak kráčí mezi regály vystaveného zboží. V prodejně byl ještě jeden malý, zavalitější pán, který v tu chvíli obskakoval starší dámu a až podlézavým jednáním jí pochvaloval veškeré oblečení, které si zrovna zkoušela
„Noto je krásné, úplně Vám to sedí. A jak to zvýrazňuje Vaši krásu, úplně mě oslňujete madam“
Ji ale nezajímalo, co vůbec říká. Jenom si zalíbeně prohlížela sama sebe v zrcadle se sebevědomím pohledem.
„No když já nevím, myslím si, že ty šaty nejsou dostatečně zajímavé, aby se mohli rovnat mé kráse“ nespokojeně promlouvala a korutila se u toho ze strany na stranu jako kdyby zrovna tancovala salsu.
Wendy tomu všemu nevěnovala příliš pozornosti a hledala klobouk z výlohy, který se jí tuze tak líbil. Poté co minula vystavené šaty a sukně jej konečně objevila. Ihned si ho vyzkoušela a podívala se do přistaveného zrcadla. Nemohla se na sebe ani přestat dívat, jak moc se jí klobouk líbil. Po chvíli prohlížení se podívala na cenu, kolik klobouk stojí. Lehce vyvalila oči a zamumlala
“To je hodně“.
Bylo to ale přesně tolik, kolik měla v kapse. Vzpomněla si přitom na větu, kterou říkal její děda vždy, když jí dával nějaké peníze.
„Kup si, ale neutrať“
A tak Wendy nervózně přešlapovala na místě a váhavě ze sebou bojovala, zda si jej má koupit.
V tom ale její dlouhé rozhodování přerušil vysoký hubený pán, kterého potkala při vstupu do obchodu a který se teď po ní vrhnul. A se slovy
„A mám tě zlodějko jedna“ jí pevně chytnul jednou rukou za klobouk a druhou jí uchopil za zápěstí. Wendy se natolik lekla, až pustila klobouk a druhou rukou se vyškubla z jeho sevření. Ihned se dala na útěk pryč z obchodu. Z vysokého hubeného pána se vyklubal nemotorný hlídač, který při snaze chytit opět Wendy za ruku při jejím zběsilém úprku svou nemotorností poházel veškeré stojany s oblečením všude okolo.
„Co to děláš ty nemehlo! Koukej vstát a chyt jí!“ Zařval na hlídače menší zavalitější prodavač, který obskakoval starší dámu. Wendy rozrazila dveře obchodu a vlétla na ulici zběsile máchajíc rukama kolem sebe. Zastavila se o první hlouček lidí a zmateně se začala rozhlížet kolem sebe. Byla tak vyděšená, že vůbec nevěděla, co má dělat. Vysvobodil jí až zvuk cinkající tramvaje. Rozběhla se směrem k ní, když tu najednou zaslechla tón skřípajících brzd. Automobil zastavil jen tak tak před právě probíhající Wendy a s hlasitým troubením se ozval i řidič automobilu
„Sakra holka, co to vyvádíš! Chceš se nechat přejet.“
Wendy se ani neohlédla, měla jediný cíl, stihnout právě rozjíždějící se tramvaj, která by jí z této situace vysvobodila.
Hlídač vyběhl z obchodu a všiml si, jak Wendy mizí i s tramvají pryč. Došlo mu, že tady už nic nenadělá. Vrátit zpět do obchodu se ale nechtěl. Když se vrátí tak rychle bez malé zlodějky, bude na něho určitě jeho šéf ještě dál pořvávat, jak moc neschopný trouba to je. Rozhodl se proto, že se projde ještě kolem bloku a vrátí se zhruba za hodinu s příběhem, že malou zlodějku nakonec chytil a předal strážníkovi, kterého potkal.
Wendy doběhla do tramvaje, snažila se zklidnit své rozbušené srdce a popadnout dech. Upřeným pohledem se před sebe dívala a snažila se pochopit, co že se to právě vlastně vůbec stalo. „Vždyť jsem přece nic neukradla, proč na mě ten pán křičel?!“ zamračila se Wendy.
„Pro dnešek až moc zážitků“ pomyslela si Wendy. Popošla až na konec vagonu a usedla na jediné volné místo. Otupělým pohledem hleděla ven z okna. Těšila se domu a na další den, až uvidí dědu.
Když zatočila tramvaj do ulice, ve které Wendy bydlela, všimla si, že přímo před jejím domem stojí paní Flemingová a její Táta. Paní Flemingová zběsile mávala kolem sebe rukama a co si pokřikovala na otce Wendy. Chudák pan Watson tam jen stál s hlavou sklopenou k zemi jakoby jí ani neposlouchal. Wendy bylo okamžitě jasné, co tam paní Flemingová vypráví.
„Pane Whatson, vím, že to nemáte jednoduché, ale důsledně Vás žádám, abyste vaši dceru Wendy vychovával přísnější rukou. Dnes mi ve škole přivázala šuplík touto gumou ke školní lavici, abych jej nemohla otevřít. Samozřejmě, že jsem přitom i upadla a narazila si záda. Podívejte, tady už se mi dělá modřina a ještě teď to pořádně bolí!“ běsnila paní Flemingová.
Tramvaj se zastavila a Wendy z ní vystoupila. Nohy jí ztuhly a nechtěli už udělat jediný krok. Bylo jí jasné, co jí doma čeká. A chtěla utéct pryč. Zároveň ale věděla, že by to tím jenom zhoršila. A tak jí nezbývalo nic jiného, než tomu čelit. Čím více se Wendy blížila ke dveřím jejího domu, tím více se paní Flemingová upřeně na Wendy s rukama v bok dívala.
„Jak sem vůbec mohla zvládnout dojít?“ Pomyslela si Wendy s úšklebkem ve tváři. Pak jí ale začalo čím dál více docházet, jak se na ní bude její táta moc zlobit a tak došla k otci pokorně s hlavou sklopenou do země. Jen co Wendy došla ke svému otci a ten si ji všiml, promluvil směrem k Wendy.
„myslím Wendy, že zde dlužíš paní Flemingové velkou omluvu.“
„Velice se Vám omlouvám paní Flemingová. Zapomněla jsem uvázanou gumu na vašem šuplíku, když jsme si s ní o přestávce hráli. Netušila jsem, že Vám to způsobí i vážná zranění“ Pronesla Wendy omluvu s lehkým rýpnutím. Paní Flemingová dala ruce v bok a hluboce se nadechla k začínajícímu proslovu. Wendyno pošťouchnutí samozřejmě neušlo ani pozornosti pana Whatsona. Ten raději začínající proslov paní Flemingové utnul okamžitou větou.
„Děkuji Vám paní Flemingová za vyčerpávající informace. Nápravu školního chování zde přítomné Wendy doma patřičně samozřejmě probereme. Přeji Vám příjemný zbytek dne paní Flemingová.“ Pan Whatson uchopil Wendy za ruku a druhou si uchopil klobouk do ruky a lehkým přikývnutím se rozloučil s paní Flemingovou.
Poté se odebral s Wendy do vně domu. Bydleli ve třetím patře bytového domu. Celou tu cestu po schodech nahoru Wendin otec mlčel. Pro Wendy to byla snad nejdelší cesta po schodech v jejím životě, každý schod jako by byl jedno celé patrové schodiště. Po příchodu do bytu se otec Wendy ihned odebral do své pracovny a pozvolna za sebou zavřel dveře. Wendy se rozhodla otcovo zklamání alespoň trochu zmírnit a tak se okamžitě vrhla na úklid domácnosti. Uběhlo už mnoho minut a Wendin otec stále nevycházel ze své pracovny. „Přichystám mu ještě dobrou večeři“ pomyslela si Wendy a pustila se do vaření. Wendy se tak moc snažila uvařit dobrou večeři až při tom kmitáni upustila na zem talíř, který se okamžitě rozbil. Střepy se rozlétly do celé místnosti. Wendy se to občas stávalo, často byla velmi zbrklá a její táta ji za to vždy vynadal. Wendy stála nehnutě s očekáváním řádného výprasku. Tentokrát se ale nic nedělo. Dveře pracovny zůstávali stále zavřené. Wendy přestala otálet, popadla koště a začala uklízet. Jakmile byla večeře hotová a přichystaná na stole, odhodlala se Wendy zaklepat na dveře otcovi pracovny.
„Večeře je na stole tatínku“ dodala jemným hlasem a odebrala se usadit k jídelnímu stolu. Otec Wendy chvíli na to z pracovny vyšel a zamířil pomalou chůzí k jídelnímu stolu. Vypadal jako by byl chorý. Wendy očekávala otcův proslov o jejím chování a příslušné potrestání. Ovšem nic takového se vůbec nedělo. Po celou dobu večeře bylo takové ticho, jako by bylo téměř hmatatelné. Jen místy jej prořízl zvuk cinkajících příborů o porcelánové talíře. Wendy dojedla večeři o něco dříve než její otec ale i tak se bála od stolu odejít, stále totiž čekala, co se bude dít. Když otec Wendy dojedl, pozvolna složil příbory k sobě na talíř. Ruce na stole založil do sebe a s hlavou sklopenou stále do porcelánového talíře řekl
„Wendy, musím si s tebou promluvit“.
Wendy zbystřila a pomyslela si „UŽ je to tady“. Podívala se na otce a vykřikla
„Už to nikdy neudělám, slibuji, budu moc hodná“. „Ne Wendy“ odvětil otec,
„Slibuji, otče“ nenechala se Wendy jen tak odbít. „Ne, poslouchej Wendy, chci ti říct něco jiného“ Zastavil Wendy otec.
Wendy se uklidnila a začala svého otce poslouchat.
Otec se nadechl a spustil
„Víš Wendy … no…. dnes mi do práce přišel telegram“ následovalo několika vteřinové ticho, po té pokračoval
„Jde o tvého dědu, před dvěma dny zemřel“ dokončil větu jako by mu slova v puse ztěžkla. Wendy se ihned zalili oči slzami, chvíli jenom tak seděla a nevěděla, jak má reagovat. Otec k ní ještě dále promlouval, ale Wendy už slova ve své hlavě neslyšela. Slyšela jen matné dunění jako by na ní někdo mluvil a ona byla ponořená ve vodě. Po chvíli Wendy neohrabaně vyběhla ze židle směřujíc do svého pokoje. Zabouchla za sebou dveře takovou silou, až nad nimi upadl kus staré omítky. Skočila na svou postel a vzteky začala mlátit do polštáře. Její smutek přešel do obrovského vzteku, nechtěla tomu uvěřit, vždyť děda byl pro ni vším. Rázem zvolala
„Proč děda! Proč ne paní Flemingová nebo babička!“ a zabořila obličej do svého polštáře tak hluboko, jak jen mohla. Wendy ještě nějakou chvilku tak to ležela. Vztek začínal pomalu opadat a střídal jej smutek a pláč. Začala si i uvědomovat, co řekla.
„Omlouvám se, že jsem něco takového vůbec řekla. Dědovi by se tohle určitě vůbec nelíbilo“ zamumlala do polštáře.
Následující noc byla pro Wendy hodně bolestivá. Téměř celou ji proseděla u otevřeného okna zírající na oblohu plnou hvězd. Tak moc si přála dědu opět vidět až se jí i chvílemi zdálo, že děda sedí vedle ní. Hlavou jí běžely různé myšlenky, mezi nimi byla i ta, jak teď bude trávit prázdniny. S babičkou taková sranda jako s dědou nebyla a byla protivná.
To co Wendy u jídelního stolu při řeči svého otce už nevnímala, bylo to, jak jí říkal, že následující den brzo ráno vyjedou za babičkou, aby se mohli zúčastnit dědova pohřbu.
Kapitola druhá
Pohřeb
Svítalo, sluneční paprsky pozvolna osvětlovali otevřeným oknem pokoj Wendy a její prázdnou postel. Ruch velkoměsta začínal být stále hlasitější a hlasitější. Wendy to ale bylo jedno, neboť usnula až těsně před svítáním. Byla svalená pod oknem pokoje a zamotaná do své peřiny. Dveře jejího pokoje se pozvolna otevřeli a do místnosti pomalými krůčky vstoupil otec Wendy. Sklonil se k malé Wendy a ruku jí položil na rameno. Jemným a tichým hlasem jí zašeptal do ucha „Wendy vstávej, vstávej. Za chvíli bychom měli vyrazit“.
Otec wendy to ještě párkrát zopakoval, až se Wendy skutečně začala probouzet.
„Wendy vstávej, musíme jet za babičkou na pohřeb dědy“ Tou to větou otec Wendy připomněl včerejší večer a rozplynul tak její jediné naděje, že to byl jenom zlý sen. Wendy přikývla, aby dala najevo svému otci, že rozumí, načež její otec vstal a odešel z pokoje. Wendy se malátně postavila a porozhlédla se po pokoji, co všechno si bude muset sebou zabalit. Nejvíce ji znepokojoval pohled na své černé oblečení, které ji svou barvou připomínalo, k čemu se používá.
Poté co si vše zabalila, se odebrala ke vstupním dveřím, kde už na ni čekal její otec. Ctil její velký smutek a tak na ni v ničem nenaléhal. Když k němu Wendy došla, uchopil její kufr, zavřel za nimi dveře a pokračovali spolu dál po schodišti k autu, které měli před domem zaparkované. Když šla Wendy po schodišti, uvědomovala si, jak byla její včerejší obava z výprasku od svého otce na stejném místě malicherná. Přála si, aby včera výprask naopak zažila a byl to tak její jediný nejhorší zážitek z onoho dne. Když byli konečně před domem, nasedli do otcova automobilu. Bylo celé černé vpředu s výraznou stříbrnou mřížkou, po stranách velké zaoblené blatníky a nad nimi dvě velká kulatá světla. Wendy měla to auto ráda. Ale teď, když věděla, kam jí odveze, se jí zrovna moc nasednout do otcova automobilu nechtělo.
Wendy pozorovala, jak za okny automobilu míjí jeden dům za druhým. Hlavou jí běželo ale tolik myšlenek, že ani nepoznala, že se domy, jak čas plynul, měnili v louky, pole a malé vesničky. Nakonec Wendy usnula.
„Wendy, Wendy, vstávej, už jsme tady“ ozývalo se z předního sedadla. Wendy otevřela oči a skutečně, vše kolem sebe velmi dobře poznávala. Právě přijížděli k velké černé ocelové bráně, kterou obklopovali na každé straně kamenné sloupy, každá se sochou lva. Nad ocelovou bránou byla dlouhá prohnutá konstrukce s vyobrazeným erbem, ve kterém byl černý havran nesoucí na zádech W jako symbol příjmení babičky a dědy, jmenovali se také Watsonovi.
Od brány vedl ještě nějaký kus písčité cesty, která byla po obou stranách lemována velkými vzrostlými listnatými stromy. Na konci té cesty stál rozlehlý kamenný dům. Měl dvě patra a na střeše spousty komínů. Postranní pokoje domu byly vystouplé před dům, jako by dům tvořil písmeno U. Uprostřed domu se nacházeli velké dřevěné vstupní dveře. Už jen jeho vzhled vykazoval, že zde stojí opravdu dlouho.
Před domem bylo malé okružné parkoviště dříve sloužící jako točna koňských povozů. Zde otec s Wendy zastavili své vozidlo. Vystoupili z vozu a po zdolání dvou schodu vedoucích k masivním dřevěným dveřím na ně pomocí kovového klepátka zabouchali. I přes mohutné dveře byl slyšet dutý, linoucí se zvuk pomocí ozvěny v domě. Netrvalo dlouho a babička otevřela dveře, bez jediného slova nejprve obejmula Wendy i jejího otce najednou. Všem třem se zastavil čas. Ještě nikdy netrvalo objetí od babičky tak dlouho.
„Chyběli jste mi“ pronesla babička a pozvala je dál do domu. Jen co zavřela dveře, dala se s otcem Wendy do řeči.
„Jakou jste měli cestu?“
„Byla bez problémů paní Whatsonová, děkuji za optání“ odvětil mile pan Whatson
Wendy se ani nezastavila a od dveří směřovala rovnou do leva, kde byla dědova pracovna a děda tam trávil většinu svého času. Do pracovny mohla vždy vstoupit pouze za přítomnosti dědy, ale to jí teď starosti nedělalo. Chtěla se přesvědčit, zda tam děda opravdu není. Stále nechtěla uvěřit, že je děda opustil. Otevřela dveře a opravdu, pokoj zel prázdnotou. Wendy zůstala stát a jen nehybně hleděla do chladné místnosti.
Dědova pracovna byla pro Wendy vždy kouzelné místo. Uprostřed pokoje ležel na zemi velký červený koberec se zlatými prvky, po stranách byli dvě štíhlé, dlouhé okna a mezi nimi visel velký obraz. Všude okolo byli skříně plné knih, které jakoby vyplňovali veškeré volné místo na zdech pokoje. Pod obrazem se tyčil mohutný dřevěný stůl s psacím strojem, lampičkou a stříbrnou soškou havrana. V pokoji bylo ještě plno dalších zajímavých předmětů. Bylo jich tolik, že je Wendy nedokázala ani ještě všechny pojmenovat.
Wendy se smutným pohledem zavřela dveře. Přivítala ještě psa Billyho, který se k ní z chodby leností sotva valil. Poté se odebrala po dlouhých dřevěných schodech, které zdobili vstupní halu, směrem do svého pokoje. Dům byl veliký a měl mnoho místností, a protože sem Wendy jezdila každý rok na celé prázdniny, měla zde i vlastní pokoj.
Když Wendy otevřela dveře pokoje, nepřipadal jí už tak veselý jako dřív, kufr pohodila do kouta a svalila se do své postele. Ležela teď na posteli a upřeným pohledem se dívala na strop pokoje. Hlavou jí běžely různé myšlenky. Wendy byla unavená a přemýšlení ji natolik vyčerpalo, až po chvíli usnula.
Mezitím seděl otec Wendy s babičkou v jídelní místnosti a posmutně s ní vedl konverzaci.
„Přijměte mou hlubokou upřímnou soustrast paní Whatsonová. Váš manžel byl opravdu velký člověk a jeden z posledních džentlmenů v této době. Jsme hrdý, že mohu nést jeho jméno a že jste mě do své rodiny tak vřele přivítali“ Řekl Wendyn otec.
„Děkuji ti Tome, jsem moc ráda, že vás tu oba mám“ odpověděla babička.
„A jak se to stalo?“ zeptal se Wendyn otec.
„Zemřel ve spánku“ pronesla smutně paní Whatsonová, zahleděla se do podlahy jídelny a dál pokračovala zarmucujícími větami.
„Zemřel doma, tak jak si to celý život přál. Teď už je tam nahoře, šťastný se svou dcerou. Často o ní hovořil, že se těší na to, až se s ní jednoho dne bude moci opět shledat.“ vzlykla babička.
„Ano, život je někdy krutý a bere nám ostatní, které tolik milujeme. A poté, co nám vzal milující ženu, dceru a mámu, nám teď odebral i jejího otce.
„Je to dlouhá doba a všem se nám stále po ní stýská. Bohužel život přináší mimo radosti i tyto velké rány, které se nikdy nezhojí.“ Ještě dodal pan Whatson a objal babičku Wendy.
„Pojďte paní Whatsonová, půjdeme se ven projít, snad přijdeme na jiné myšlenky. Váš manžel by určitě nechtěl, abychom zde seděli u stolu a oplakávali jej. Vždycky říkával, že život je moc krátký na to, abychom o něm ještě přemýšlely.“
„Máš pravdu, Tome“ odpověděla paní Whatsonová a spolu s otcem Wendy se odebrali ke vstupním dveřím. Oba se oblékly do kabátů a paní Whatsonová se ještě rozhlédla po velké vstupní hale jejich starého domu. Její dům vypadal najednou tak prázdný a studený. Pak už se za nimi zavřely dveře.
Wendy otevřela oči a zjistila, že venku už je tma. Došlo jí, že musela spát několik hodin. V tom se ozval zvuk, jako když spadne nějaký kovový předmět na dřevěnou podlahu.
„Co tam babička s dědou vyvádí“ pomyslela si a zvědavost jí donutila vylézt z postele. Wendy se zastavila v otevřených dveřích. Bylo jí divné, že neslyší žádné hlasy a nevidí ani žádné světlo. Chodby domu byli prázdné, tiché a tmavé. Wendy dál stála a se zatajeným dechem se snažila zaslechnout nějaký další zvuk. Dům ji ještě nikdy nepřipadala tak strašidelný jako teď. Po chvíli opět uslyšela slabý hluk vycházející z dědovi pracovny. Potichu došla až na hranu začínajícího schodiště, odkud viděla na dveře dědovi pracovny. Bylo jí divné, že se v ní nesvítilo. Rozhodla se ji tedy prozkoumat. Wendy opatrně našlapovala po dřevěných schodech a stále doufala, že v pracovně objeví babičku nebo otce. U otevřených dveří pracovny spal Billy převalený vzad. Wendy věděla, že Billy není hlídací pes, spal dokonce tak tvrdě, že by ho nevzbudil ani zloděj, který by mu kradl jeho obojek z krku.
Najednou se ozval skřípavý zvuk starých schodů a zpracovny se přestaly linout slabé zvuky. Wendy ztuhla. Srdce jí bušilo, že neslyšela nic jiného. Její zvědavost byla ale tak silná, že sebrala veškeré zbytky své odvahy a dokončila zbytek kroků ze schodů. Opatrně se vyklonila přes okraj vstupních dveří a zjistila, že v pracovně vůbec nikdo není. Nebyl tam žádný nepořádek a zdálo se, že ani nic nechybí. Wendy pro jistotu rozsvítila světla v pokoji, aby se ještě jednou přesvědčila. A skutečně, nikdo nikde nebyl i okna byla zavřená a zamčená. Přitom, když se vykláněla zpoza rohu, ucítila na svých vlasech lehký vánek, který Wendy jemně rozvířil její dlouhé vlasy. Moc tomu nerozuměla. Ještě chvilku vyčkávala, zda něco nepřehlédla. Ale když se i tak po delší době stále nic nedělo, zhasla světla a odebrala se zpět do své postele.
Svítalo a ticho studeného pokoje chvílemi přerušoval ptačí zpěv. Wendy ležela na zádech, hleděla vzhůru a hlavou se jí honili myšlenky, že by dala teď cokoliv za to, aby tuto chvíli mohla vyměnit za jakoukoliv veselou strávenou se svým dědečkem.
Ozvalo se jemné klepání na dveře
„Wendy, už musíme jít.“ Pronesl otec Wendy
„Ano, vím, už nespím otče, za chvilinku budu dole“ odpověděla Wendy.
Když se všichni vypravovali na dědečkův pohřeb a stáli u vstupních dveří, Wendy prohlásila
„Otče, včera večer byl někdo v dědečkově pracovně“ Otec se naklonil a letmým pohledem se podíval do dědečkovi pracovny. Vše se zdálo, jak má být bez zjevného poškození, či známek odcizení jakýchkoliv předmětů.
„A ty si toho někoho viděla Wendy?“ odpověděl překvapeně otec Wendy.
„Neviděla, ale slyšela jsem, jak se z pracovny ozývaly takové divné zvuky“
„To se ti asi jenom něco zdálo, tady náš Billy by mu jinak určitě natrhl zadek, vid Billy?“ a pohladil po hlavě Billyho, který seděl na zadku a šťastně vrtěl ocasem.
„Billy by ho tu spíš provedl“ narážela Wendy na mírumilovnou povahu Billyho a pokračovala
„Taky jsem cítila, jak mi průvan ofoukl vlasy, když utíkal oknem.“
Otec Wendy se rozešel k oknům dědovi pracovny a zkontroloval jejich uzamčení.
„Okna jsou zabezpečena Wendy. Nenapadá mě žádný způsob, jak by ten někdo mohl utéci oknem a ještě jej po sobě zavřít a zamknou.“
Otec Wendy přistoupil blíže k Wendy a poklekl před ní. Rukama ji uchopil za ramena a smutným hlasem dodal
„Víš Wendy, já chápu, že je to pro tebe také těžké, vím, jak si dědu měla moc ráda. A chápu, že si z toho celá rozrušená a …“ a než stačil dopovědět větu, vyškubla se Wendy z jeho uchopení.
„Ale já si nevymýšlím, já … já“ vzala Wendy odpověď a jen se nehnutě dívala do prázdného rohu místnosti.
Otec Wendy se postavil ke vstupním dveřím a uchopil kliku. Ohlédl se ještě směrem na babičku a Wendy a zeptal se
„Jste připravení, můžeme už vyrazit?“
V tu chvíli se na sebe všichni tři jen dlouze podívali, jako by nikdo z nich nedokázal říct, že je připraven na to, co je za malý okamžik čeká. Na poslední rozloučení s panem Whatsnonem.
Pohřeb byl pro Wendy velice nepříjemnou a bolestivou chvílí. Vše bylo ponuré, i počasí moc nepřálo. Mraky byli šedé a chvílemi pršelo. Wendy jen nehnutě seděla na bílé židli obklopena dědovými nejbližšími přáteli a rodinou. Po tváři jí ztékali kapky vody. Nebylo poznat, zda patří slzám nebo dešti. Kněz nad dědovou rakví předčítal, jaká si slova z bible, kterým Wendy moc nerozuměla a ani je nevnímala. Zamyšleně hleděla do země a jen přemýšlela, jak citelná a bolestivá ztráta ji zasáhla. Když farář dokončil svou řeč, chtěla jít Wendy už pryč. V tu chvíli ale přišla řada na vyjádření soustrasti dědečkových přátel rodině. Wendy se seřadila vedle babičky a svého otce.
Tolik neznámých lidí Wendy objímalo, až jí to začínalo být nepříjemné. Později ale k Wendy přistoupil postarší pán, toho už poznávala. Byl to pan Douglas a často jej vídala u dědy v pracovně.
„Upřímnou soustrast Wendy“ řekl pan Douglas jemným hlasem a pokračoval
„S tvým dědou jsme byli dobří přátelé a proto mě poprosil, abych ti dal tohle, až tady jednou nebude“ a podal Wendy obálku.
„Děkuji, pane Douglas“ odpověděla Wendy, potřásla mu rukou a s otcem a babičkou se odebrala k jejich zaparkovanému autu. Wendy se do obálky ani nepodívala, v tu chvíli zvědavá nebyla. Chtěla být už hlavně pryč z tohoto místa.
Odpoledne musel otec Wendy odjet zpět do Londýna, aby následující den nepřišel pozdě do práce, neboť cesta domu byla dlouhá. Než otec odjel, přišel za Wendy do jejího pokoje.
„Wendy, vím, že to pro tebe není jednoduché, ale i tak bych byl moc rád, kdyby si tu na prázdniny zůstala a postarala se o babičku. Stejně bych se ti doma nemohl věnovat, máme toho teď v práci opravdu hodně“.
Wendy nejprve pomyslela na spousty nezáživných dnů, které ji zde budou zajisté čekat. Protože jenom díky dědovi, který tvořil zábavu, měl tento dům své kouzlo. Pak si ale vzpomněla na babičku, jak se dnes na pohřbu tvářila, bylo ji jí líto.
„Dobře otče, postarám se o babičku, ale kdo se bude starat o tebe v Londýně, když tam nebudu?“ odvětila Wendy.
„S tím si už nedělej starosti“ pousmál se otec. „Zvládl jsem to i před tím, než si mi začala pomáhat, zvládnu to i teď.“ Otec Wendy dlouze pohlédl na Wendy a ještě dodal.
„Je to neuvěřitelné, jak ten čas letí. Už je z tebe dospělá mladá dáma. Maminka by z tebe měla velkou radost. Pojď, obejmi mě ještě pořádně, než odjedu“ a přitiskl k sobě Wendy tak silně, jak jen mohl. Pak už se za ním zabouchly jen dveře a odešel.
Před odchodem z domu se otec Wendy ještě zastavil v dědově pracovně. Stál uprostřed místnosti a nehnutě si ji pomalu prohlížel, jako by se naposledy s dědou loučil. Děda zde trávil nejvíce času. Místnost teď ale zela prázdnotou. Po chvíli jeho pohled sklouzl na desku dědova pracovního stolu. Všiml si, že na něm leží noviny. Pozvedl je a zjistil, že obsahují novinový článek s úmrtím jeho ženy. Zamračil se, zmuchlal je a odhodil do odpadkového koše vedle stolu. Nechtěl jim nijak zvlášť věnovat svou pozornost. Poté se odebral ke vstupním dveřím domu.
Wendy z okna ještě pozorovala, jak se její otec venku loučí s babičkou.
„Šťastnou cestu Tome“ pronesla babička a objala pana Whatsona.
„Děkuji vám paní Whatsonová, snad vám tu Wendy nebude dělat starosti“ odpověděl pan Whatson.
„Ale kde pak, je to hodná holka“ usmála se babička poprvé od jejich příjezdu.
Netrvalo dlouho a Wendy už jen viděla zadní světla jejich automobilu mizejíc v dáli příjezdové cesty k domu.
Babička ještě pohlédla do okna Wendy pokoje. Věděla, že ji tam uvidí a s osamělým výrazem ve tváři odešla zpět do domu.
Wendy stále seděla u okna a mlčky hleděla na příjezdovou cestu k domu. Její zarmucující pohled rozbil až zvuk kamene, který narazil do okna. Wendy se trochu polekala ale pak uviděla dole pod okny stát známou osobu. Byl jím její kamarád James, co si vždy s Wendy a jejím dědou hrával a který do stejné obce také jezdíval za prarodiči na prázdniny.
Wendy otevřela okno a pozdravila
„Ahoj Jamesi“
„Ahoj Wendy“ odvětil James a pokračoval.
„Promiň, že tě takhle vyrušuju. Jen mi přišlo dobré, se pokusit ti udělat společnost, abys nebyla sama. Vím, jak si dědu měla ráda i mě taky moc chybí“ a James se začal zadrhávat a drbat rukou na hlavě. Plánoval jít Wendy trochu rozveselit a odtrhnout od myšlenek na dědu, ale uvědomil si, že jejich rozhovor započal spíše pravým opakem. Trošku ho i znervóznilo, že Wendy zatím nic, než pozdrav neřekla a stále na něho zírá z okna. Po chvilce přemýšlení a klopení zraku do země ze sebe vydal novou větu.
„Napadlo mě, že bychom se mohli jít kouknout na naši pevnost do lesa, jestli tam ještě pořád stojí.
Wendy si nejprve řekla, proč jí v tenhle okamžik otravuje s něčím tak bezvýznamným a jestli už na to není velká. Ale než Jamesovi odpověděla, podívala se za sebe do místnosti. Byla ponurá a chladná. Uvědomila si, že ji tu nic, než smutné myšlenky na dědu nečeká a tak se otočila zpět na Jamese a s lehkým úsměvem ve tváři odpověděla.
„To zní fajn. Jen si vezmu něco teplejšího a budu hned u tebe.“
Cestou po schodech si Wendy ještě všimla psa Billyho, jak se válí v jeho oblíbené poloze na zádech u vstupních dveří. Vzpomněla si, jak s nimi Billy také pobíhal po venku a rozhodla se ho vzít sebou.
„Tak pojď Billy.“ Zvolala Wendy nadšeným hlasem v dobré víře, že jej povzbudí k pohybu.
Ale Billy jen dál ležel na zádech a jediné, čím pohyboval byli oči, kterými pozoroval Wendin pohyb ze schodů.
„No tak Billy, si přece pes a ty rádi běhají po venku, čmuchají a honí zajíce nebo třeba slepice.“
Wendy se zastavila u Billyho a rukou do něho začala šťouchat.
„Billy“
„No tak Billy. Pojď, půjdeme ven“
Billy však jevil stále stejný nezájem a převalil se pouze na bok. Poté se ozvalo dlouhé vzdychnutí, jako kdyby ten to pohyb byl velice náročný.
„Dobře Billy, tak si tu teda bud, ale tu dobrotu si dám sama“
Jak byli uslyšel slovo dobrota. Okamžitě zvedl hlavu a s upřeným pohledem na Wendy nastražil i uši. Další pohyby dělat nechtěl, jenom přece si nebyl jistý, jestli slovo dobrota slyšel správně a jestli si Wendy nedělá třeba taky srandu.
„Ano, tuhle dobrotu“ řekla Wendy a vytáhla z kabátu pamlsek. V tu chvíli Billy hbitě vyskočil a než mu ho Wendy stačila vůbec dát, už jej Billy v podstatě chroupal.
„Najednou to jde“ usmála se Wendy.
Když Wendy otevřela dveře, Billy z nich vystřelil jako neřízená střela, div Jamesa nepovalil.
James se otočil dokola a pozdravil Wendy
„Ahoj. Jsem moc rád, že jdeš se mnou. „
„To já taky. Ráda se opět podívám po roce na naši pevnost“ odpověděla Wendy.
„To já taky, jsem zvědav, jestli ještě pořád drží a někdo ji nezboural“ usmál se James. Pak mu ale ztuhl úsměv na tváři a se sklopenou hlavou do země pronesl.
„Tvého dědy je mi moc líto. Měl jsem ho rád a bude nám tu všem chybět. Kdybys cokoliv potřebovala, tak …“
„To je dobrý Jamesi“ Přerušila ho Wendy trochu neštvaně a dala se do kroku. Pak si ale uvědomila, že se James na ní snaží být milý a za dědův odchod přece nemůže. Zastavila se v chůzi a otočila se na Jamese
„Si hodný, děkuju ti, ale určitě to nebude potřeba. Jen se prosím už o dědovi nebavme, ano?“.
„Dobře Wendy, omlouvám se“ odpověděl James.
„To je dobrý, nemusíš se omlouvat, vím že si to myslel dobře.“
„To je jasný, vždyť jsem měl tvého dědu taky …“ zasekl se James s pokřiveným výrazem ve tváři
„Promiň, já už raději nic říkat nebudu“ sypal si James popel na hlavu
„To nemusíš, stačí se jen prostě vyhnout všemu, co se týká mého dědečka“ kroutila Wendy hlavou a otočila se.
Dál už následovalo jen ticho, které zvýrazňovalo zvuk jejich kroků. Jindy se oba ani nemohli zastavil, kolik si toho vyprávěly. Ovšem teď, se po prvních neúspěšných pokusech o zahájení konverzace James bál už na cokoliv zeptat. Přišlo mu, že by jakékoliv téma stejně skončilo u dědy a to se zřejmě Wendy nelíbilo. A Wendy? Té to ticho najednou vyhovovalo. Moc ji nepomáhalo ani počasí. Oblohu zakryly mohutné černé mraky a ve vzduchu byl cítit přicházející déšť. Zima se ryla do kůže, až z toho Wendy svírala kabát založenýma rukama. Byl to nezvykle chladný den, na toto roční období. Ale i tak byla Wendy ráda, že už není doma, kde jí vše dědu jen připomínalo.
Po chvíli chůze ticho přerušilo Wendino uvědomění, že zapomněla na Billyho a vůbec netuší kde je. Zastavila a zvolala.
„Billy. Billy, kdepak si? Billy ke mně!“ Z postranního roští se najednou vyřítil Billy, ale ani se nezastavil. Jen proběhl kolem jejich nohou a pokračoval směrem do lesa. Wendy a James se za ním rozeběhli. Ve snaze jej dohonit a zastavit na Bilyho Wendy ještě pořvávala.
„Billy stůj! Čekej! No tak Billy!“
Ale Billy se ani neohlížel, pelášil dál do lesa směrem k pevnosti. Po cestě jej nezajímal ani výběh s ovcemi, na které vždy tak rád dorážel.
Wendy a James utíkaly už skoro stejně tak splašeně jako Billy. Po cestě potkali pana Douglese.
„Ahoj děti, kam tam naspěch? Zeptal se pan Dougles
Wendy přibrzdila a odvětila
„Za Billym, utekl nám.“
„Ano, toho jsem tu viděl. Jsem ale rád Wendy, že jsem tě potkal. Musím ti říct něco důležitého“
„Omlouvám se pane Douglesi“ přerušila ho Wendy před další větou.
„Teď musím doběhnout Billyho, třeba někdy příště.“ Odpovídala Wendy už opět v běhu a jen panu Douglesi zamávala. V ten moment dobíhal k panu Douglesovi James, moc na tom s fyzičkou dobře nebyl a tak za Wendy zaostával. Udýchaný se u pana Douglese zastavil a jen letmo pronesl.
„Billy si s námi dává asi závody. Ale vyhrává, má přece čtyři nohy.“ A zase se rozeběhl s křikem
„Billy!“
Pan Dougles se jen s udiveným výrazem za Jamesem ohlédl.
Pár kroků za vstupem do lesa se nacházela malá pevnost. Byla stlučená z dřevěných prken na mohutném stromu. Po stranách byli dvě menší okénka a veliká byla tak pro tři osoby. Příliš vysoko nad zemí nebyla, ale i tak se do ní dalo dostat pouze po provazovém žebříku. Teprve u ní se pes Billy zastavil.
Když dorazili k pevnosti i Wendy a James, James radostně zvolal.
„Pořád tu je, nikdo ji nerozbil“ a popoběhl směrem k ní. Hrdě si ji prohlížel.
„Pořád stejně bytelná“ zvolal James a jen co to dořekl, zůstalo mu v ruce ztrouchnivělé prkénko.
Wendy odchytila Billyho, který tam zmateně pobíhal ze strany na stranu a vyhubovala mu.
James už se mezitím pohupoval na provazovém žebříku.
„Tak honem, pojď Wendy. Půjdeme zkontrolovat naše ukryté podklady.“
Wendy rázně přikázala Billymu aby zůstal a popošla k pevnosti. Wendy trochu s provazovým žebříkem zápasila, a tak ji James ochotně pomáhal vyšplhat nahoru. Psa Bylliho to trochu dráždilo, že se k nim nemůže dostat. Zběsile štěkal a poskakoval kolem stromu. Ale moc dlouho mu to nevydrželo. Během chvíle něco zavětřil a zmizel zase v houští. Wendy se rozhlížela po všech těch věcech, které zde před rokem zanechali. James už se jimi přímo prohraboval. Wendy pohled najednou upoutala bílá obálka, která byla jemně zastrčená mezi prkny. Její vzhled naznačoval, že zde nemůže být dlouho. Wendy se na obálku nadšeně vrhla.
„Podívej Jamesi“ zvolala radostně.
James se otočil k Wendy, aby se podíval, co tak svírá v rukách.
„Třeba je od dědy“ usmála se Wendy
„Otevři ji“ pobízel James.
Wendy obálku opatrně otevřela a vytáhla kus papíru s textem, který byl viditelně napsán na stroji.
„Tam, kde cesta poutníka končí, kde jeho duše přebývá. Tam najdeš ty, co pirátka Becky ukrývá.“ Dočetla Wendy, zahleděně se podívala před sebe a se zavřenýma očima hlesla
„Děkuju dědo, děkuju“
Z toho ji téměř okamžitě vyrušil James
„Co tam je? Co je tam napsáno?“ dožadoval se James urputně
Wendy se otočila na Jamese a vyhrkla
„To je dopis od dědy, měl pro nás připravenou hru“ a dala Jamesovi dopis do ruky, aby si jej mohl také přečíst. Poté se zamyslela nad textem hádanky. Netrvalo to ale dlouho, v podstatě James nestačil ani dočíst text.
„Už to mám. To je přece ta jeskyně! Pamatuješ, jak jsme si minulé prázdniny hráli na piráty a já jsem byla pirátka Becky. Támhle jsem měla svou jeskyni, kde jsem ukrývala mapu k pokladu. Nejspíš hledáme to“ a Wendy ukázala prstem ke skupině mohutných kamenů s jeskyní. Tak malou, že by se do ni vešla sotva jedna dětská postava. Ihned seskočila ze stromu a následovaná James se rozeběhla k jeskyni. Jen co přiběhla uviděla Bilý papír vykukující z pod kamene. Byl smotaný do ruličky a ovázaný červenou šňůrkou.
„Podívej, měla jsme pravdu!“
V tem moment se kousek od Wendy a Jamese objevil pan Dougles a s velkým zájmem je začal pozorovat, avšak tak, aby jej děti nespatřili.
Wendy rozbalila ruličku a spatřila tužkou nakreslenou mapu, doplněnou o text opět psaným na stroji.
„Dvacet kroků dopředu, patnáct kroků doprava. Tam ty najdeš šlechtice, pana Edgara.“
Wendy se podívala na Jamese
„To byla ta velká dřevěná figurka, pan Edgar, který vlastnil flotilu lodí a proti kterému jsme bojovali přece“
Z poza stromu se najednou objevil pes Billy a v puse držel dřevěnou figurku. Byl to pan Edgar.
„Ale né, Billy. To si to musel všechno pokazit. Víš jak dlouho jsem to celé vymýšlel.“ Zareagoval naštvaně James a rozeběhl se k Billymu, aby mu vytrhl figurku z jeho tlamy. Wendy celá ztuhla. Její pohled teď směřoval jenom na Jamese. James vycítil napětí situace a otočil se na Wendy, aby se ji omluvil
„Wendy já …“
„Jak si mohl Jamesi!“ vstoupila mu Wendy do řeči
„Jak si mohl! Víš, jak mě to teď bolí! Já jsem tak hloupá, jak jsem si jen mohla myslet, že to vytvořil děda. Vždyť to bylo tak primitivní a dětinské.“ Jen co to Wendy dopověděla, odebrala se svižnou chůzí zpět domu. James už se zmohl jenom na hledění do země. Po cestě se ji snažil zastavit ještě pan Dougles
„Wendy počkej, já …“
„Omlouvám se, ale teď ne pane Douglesi“ Wendy nenechala dokončit větu ani jeho. Ještě naposledy zakřičela na psa Billyho
„Billy! Domu!“
Billy se rozeběhl za Wendy a v puse stále svíral pana Edgara. James a pan Dougles už jen nehybně pozorovali, jak Wendy mizí v dáli.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Co ukryto se zdálo
Wendy seděla posmutně na posteli a došlo ji, že úplně zapomněla na obálku, kterou na pohřbu dostala. Natáhla se pro svůj kabát a z kapsy ji vytáhla. Už po hmatu bylo patrné, že v obálce se dopis neskrývá. Wendy ji rozbalila a vytáhla z ní prsten. Byl stříbrný se znakem havrana. Wendy se ještě podívala do obálky, ale nic už v ní nebylo. Byl tam pouze prsten.
„Zvláštní“ řekla si, vzpomněla si na příjezdovou bránu, kde je havran nesoucí na zádech písmeno W jako Wotsonovi. Došlo jí, že je to určitě myšleno jako památka na dědův rod. Byl jí trochu velký a tak si jej nasadila na palec.
„Dědo, jestli mě slyšíš, slibuju, že jej budu nosit na své ruce dokonce života, jako památku na tebe“.
Wendy nechtěla jen sedět u sebe v pokoji, působil najednou tak chladně a moc zábavy také zrovna nenabízel. Rozhodla se tedy, že se půjde porozhlédnout po domě a zkusí se něčím zabavit. Bez dědy to tu bylo najednou tak opuštěné a nudné. Bylo zde takové ticho, až bylo slyšet, jak vítr a kapky deště naráží do oken domu. Wendiny první kroky směřovali do dědovi pracovny. Děda zde trávil tolik času, a tak místnost jakoby jeho přítomnost stále vyzařovala. Ten pocit být s dědou ještě chvíli Wendy velmi lákalo. Cesta chodbou vedla kolem babiččina pokoje. Při chůzi si Wendy povšimla, že babička má pootevřené dveře.
„To si ty Wendy?“ zeptala se babička
Wendy se zastavila a strnula, neodpověděla. Pomyslela si, že by babička teď určitě chtěla utěšovat a vyprávět si příběhy. Dlouhé ticho najednou vystřídal Wendin šepot.
„Ne, nepůjdu ji utišovat. Vždyť babička si užívala dědu až do jeho poslední chvíle a taky na něj byla pořád ošklivá, protivná. To já jsem se na něho těšila celý rok. To já ho měla radši. To já jsem si zasloužila s ním trávit ještě více času.“
Wendy se tiše pootočila a přemýšlela, čím jiným by se mohla zabavit.
„Půjdu se porozhlédnout na půdu, vždycky tam bylo tolik zajímavých věcí a s dědou jsme tam často něco objevili ke hraní“
Wendy otevřela poklop na půdu. Když vyšplhala po posledních schůdcích, jako první kolem sebe uviděla starodávné pirátské šavle a pistole. Hned se pousmála. S dědou si často hráli na piráty. Zahlédla také své plyšové medvídky, které měla, když byla menší. Bylo zde spousty různých předmětů, starého nábytku, oblečení, dokonce i její dřevěný kůň, na kterém se ráda vozila, když byla ještě hodně malá. Wendy se začala kolem sebe rozhlížet a jako další ji zaujal velký dřevěný globus. Byl na dřevěném zdobeném podstavci. Rukou jej pohladila a pak s ním pootočila. V tom si všimnula, že podél celého globusu vede jemná černá linka. Zkoumavě se na něj zahleděla a rukou zatlačila na vršek onoho globusu. Za zvuku skřípajícího dřeva se globus otevřel na dvě půlky. Uvnitř byla stará vypitá whisky, dvě sklenky a starší lehce potrhaná a zaprášená mapa. Na okraji měla vyznačený červený znak, který Wendy nikdy neviděla. Uchopila ji do ruky a natáčejíc různými směry zkoušela rozpoznat, co je to na ní za kontinent.
„Amerika! Ne to je na ni moc malé. Tak to bude Austrálie, ale ty města jsou taky jiné“ zamyšleně pronášela. Po chvíli to Wendy přestalo bavit, vrátila jí do globusu a opatrně jej zpět zavřela. Poohlédla se přes rameno a hledala dál, co by zde mohla prozkoumat. Nejvíce jí upoutala sešlá panenka v roztrhaném oblečení s černou páskou přes oko a s šavlí v pase.
„Naše statečná pirátka Becky, vládkyně sedmi moří“ Zaradovala se Wendy a rozeběhla se k ní. Becky ale byla napůl zahrabaná v ostatních věcech a trčela jí jenom půlka těla. Wendy uchopila Becky a začala jí tahat ven. Tahala ji tak silně, až se jí nakonec panenku podařilo vyškubnout a upadnout s ní na záda. Ozval se zvuk padajícího harampádí. Wendy jen zavřela oči a čekala, co vše spadne i na ní. Když utichla poslední rána, Wendy pootevřela nejprve jedno oko a pak druhé.
Ze spodu se ozval babičky hlas
„Wendy, co to tam vyvádíš?“
„Jenom tu na půdě hledám nějaké věci a zakopla jsem o židli, jsem v pořádku, neboj se babičko“ odpověděla Wendy pohotově.
Wendy se postavila a chtěla začít uklízet kolem sebe veškerý nepořádek, který právě napáchala, když v tom jsi všimla staré truhly. Byla veliká, že by se do ní mohla ukrýt. Wendy pozvolně došla k truhle a otevřela ji. Uvnitř truhly ležel starý světle hnědý kabát. Vypadal dost použitě, místy lehce potrhaně.
Wendy se pousmála na panenku, kterou držela v pravé ruce a řekla
„Dnes kapitánko Becky, budu váš lodní kormidelník“ Posadila Becky na zem a oblékla si kabát.
„Nejobávanější kapitánko a vládkyně sedmi moří zdravím vás. Hlásím se k vám do služby. Nemám sice nic a mé kapsy jsou prázdné“ v tom Wendy prohrábla kapsy kabátu, aby se ujistila, že jsou opravdu prázdné.
„Ale má statečnost …“ Wendy větu nedokončila. Jak prohledávala kapsy, tak si všimla ještě jedné menší kapsy na pravé straně kabátu. Byla poblíž u ramene. Nejvíc jí zaujalo to, že kapsa byla našitá opačně.
„Proč by si někdo šil kapsu opačně, vždyť by mu z ní všechno vypadlo“
I tak se Wendy rozhodla kapsu prozkoumat. Levou ruku do ní zasunula a v tom se zablesklo. Wendy ještě sebou cukla lehce dozadu, jako kdyby ji něco chytlo a přitáhlo k sobě.
Wendy byla najednou úplně dezorientovaná, v uších jí pískalo a vše kolem sebe viděla rozmazaně. V předklonu se snažila popadnout dech a rukou nahmatat postranní stěnu, aby se alespoň na chvíli o něco opřela, než se vzpamatuje. Pískot v uších pozvolna ustupoval a Wendy se opět začal vracet zrak. V tom si uvědomila, že se neopírá o žádnou dřevěnou stěnu nebo skříň ale o něco chladného. Protřela si oči a zjistila, že se kouká přímo do cihlové zdi. Wendy byla zmatená a vyděšená, vůbec nechápala, co se právě stalo.
Wendy začala pozvolna drobnými krůčky couvat a rozhlížet se kolem sebe. Najednou si uvědomila, že to není jen nějaká zeď, ale přímo boční stěna budovy. A že právě stojí v úzké ulici obklopené dvěma velkými domy po obou stranách.
Ve zmatku začala pozvolna couvat až se otočila vzad a s údivem ztuhla. Stála na samém okraji úzké uličky a před sebou se jí otevíral pohled do rušné ulice plné lidí. Rozhlédla se na obě strany. Budovy byly na sebe natěsnány jako u ní doma v Londýně, ale vypadali jinak. Cihlové zdi zdobili kovové roury, různě široké a dlouhé, které vedly z jednoho domu do druhého. Některé pozlacené a jiné zrezlé doplněné o nádrže různých velikostí. Místy se točila ozubená kola, která vydávala dunivý zvuk a místy srčela pára. Některé domy vypadaly více starobyle. Byli zdobeny zlatými prvky, nebo dřevěnými rytiny, či obrostlé rostlinami. Ulice byla dlážděná jedním kamenem za druhým, plná jakýchsi pohyblivých strojů, ze kterých vycházel bílý dým. I lidé byli jinak oděny. Někteří měli delší pláště zakončeny lehce pod koleny v barvách černých, šedých nebo hnědých. Čepice a klobouky na hlavách měli jiné tvary, než na jaké byla Wendy zvyklá. Některé byli špičaté tak moc, že Wendy připomínali kužel nasazený na hlavu.
Wendy dál postupovala jako zhypnotizovaná do středu rušné ulice a zkoumala vše, co se kolem ní jen mihlo. Nejvíce na sebe upoutal Wendinu pozornost pán, který do ní málem vrazil. Omluvil se a pokračoval dál. Wendy ale nehybně stála v úžasu. Všimla si, že měl na své levé ruce nasazenou jakousi ocelovou ruku, ve které se točila menší kolečka. Celé to bylo neuvěřitelné a Wendy jen pomýšlela na to, jak moc se musela na půdě udeřit do hlavy, že se ji zdá takový sen. Najednou se Wendy v hlavě začal ozývat stále zesilující se hlas se slovy „Pozor! Pozor! Pozor!“ A než se Wendy stačila podívat vedle sebe, narazil do ní kluk s podivným strojem. Byla to židle se spoustou páček a vrzajícím motůrkem. To celé uprostřed oválného kruhu, který se kolem toho všeho otáčel a po kterém se stroj pohyboval. Ten kluk měl ušpiněnou bílou košilí a brýle tak velké, že mu nebyla vidět půlka obličeje.
„U všech zkratů, vždyť jsem křičel pozor“ prohlásil chlapec a přitom se snažil zmatečně zvednout svůj zvláštní stroj.
„To si mě vůbec neslyšela, že si pořád stála jako přilepená?“ dotázal se chlapec Wendy.
Wendy sotva ze sebe vykoktala slovo
„Ne-neviděla“
„No tak to tam budu muset ještě přidělat ideálně sirénu. S tím jsem teda nepočítal, to si musím někam poznamenat“ dál poskakoval chlapec kolem stroje.
„Můžeš mi ho prosím tě pomoc zvednout“ dotázal se nervózně Wendy.
„Ano, určitě pomůžu“ reagovala stále udiveně Wendy.
Kolem ještě proběhli dva menší kluci se smíchem a se slovy
„Prohraješ Arthure, ha ha“ a dál se drali davem v ulici.
„Moc se ti omlouvám, já … já jsem tě vůbec neviděla a …“ pronesla Wendy tichým hlasem a snažila se mu pomoc zvednout jeho divný stroj.
Ten kluk jí ani moc neposlouchal a pořád dokola si jen opakoval
„Musím rychle vyrazit, musím rychle vyrazit, nesmím prohrát, nesmím prohrát“
V tom se u Wendy zastavil další kluk, byl o něco vyšší a měl krátce střižené černé vlasy s příjemně vyhlížejícím vzhledem.
„Vůbec se mu neomlouvej, měl tě vidět on“ pronesl se smíchem.
„Si v pořádku, nic se ti nestalo?“ dotázal se ještě.
„Asi ano. Jo určitě. Nic mě nebolí.“ odvětila Wendy a jemně si začala očišťovat své odřené koleno.
„To je celý Arthur, nic jiného, než jeho stroje ho nezajímá, ani to. Jestli náhodou někomu neublížil, když ho srazí. Viď Arthure.“ Pronesl chlapec a pomohl zvednout Arthurovi jeho stroj. Potom se otočil k Wendy a řekl
„Tak poběž s námi, Arthur ti tam něco pořídí jako omluvu. Ale honem, nesmíme prohrát“ a než se Wendy stačila, kam že to s nimi má běžet, chytl ji za ruku a upaloval s ní pryč. Ještě při tom pronesl
„Tobě Arthure radím, aby ses na ten krám vykašlal a snažil se nás předběhnout“
„Však já vás všechny na něm ještě porazím“ zvolal Artur.“
„Počkej! Zpomal! Nemůžu tak rychle běžet“ křičela Wendy a zastavili se.
„Už to vidím“ usmál se kluk „Vždyť máš ten kabát tak velký, až si na něho šlapeš. Musíme ho tu nechat, ať můžeš běžet rychleji, stejně vypadá dost hrozně“
„Ale …, než Wendy větu dokončila, už ležel kabát na zemi.
„Teda, kdo tě takhle oblékl“ smál se kluk
„Pojď, pak se pro něj vrátíme, tenhle roztrhaný a špinavý kabát ti opravdu nikdo sebere. Tohle nesmíme prohrát a už tam skoro jsme“
Wendy stále nevěděla, co se vůbec děje, ale snažila se běžet, jak nejlépe uměla.
Poté, co proběhli ještě dvěma úzkými ulicemi, dorazili konečně do cíle. Wendy najednou stála před rohovým domem, který se výrazně odlišoval svým vzhledem a tvarem od okolních budov. Dům byl celý kovový nazelenalé barvy a přední stěnu pokrývali obrovské hodiny z ozubených kol. Spodní patro tvořili výrazné vitríny a nad vchodem byl obrovský ocelový nápis WOODYHO udělátka. Obě písmena O se točili a vydávali skřípavý zvuk. Z obchodu za vitrínou vykukovaly dvě smějící se hlavy bělovlasých kluků, které svítili, jak dva čerstvé žloutky ze slepičích vajíček.
„Honem, Arthur tu ještě není a Billy a Zak už jsou vevnitř“ řekl chlapec, který za sebou vláčel Wendy.
Vstupní dveře obchodu se rozevřeli a Wendy úžasem strnula. Všude kolem ní byli samé pohybující se přístroje, které nikdy v životě neviděla. Hned vedle ní stáli dva pánové a mezi nimi byla kovová židle s červeným sedákem.
„Tady to zmačknete a židle se vám během chvilky složí do tohoto kufříku s velmi pohodlným úchopem. Vidíte, je to velmi praktické. Je to nový model.“ pravil jeden z můžu. A opravdu, než větu dopověděl, stál na podlaze malý kufřík. Hned za nimi se tyčil žebřík, který byl opřený o dřevěné regály. Na něm stál pán s krabicí v ruce a pozvolna stoupal na jezdících příčkách k horní polici. Ze strany k němu přijížděl další na vysunutých botách. Když už vypadalo, že dojde ke srážce. Pán na jezdících botách zmáčkl čudlík na ruce a během vteřinky klesl k zemi, lehce se přikrčil a žebřík pohodlně podjel.
Než se Wendy stačila vzpamatovat, zastavil se u ní starší pán s úsměvem od ucha k uchu a s pokrývkou hlavy, která vypadala jako pánská noční čepice na spaní. Spát by se v ní ale moc nedalo. Byla celá kovová a uvnitř se sem tam točila za zvuku slabého cvakání ozubená kolečka různých velikostí.
„Dobrou krásnou zábavu slečno, vítej ve Woodyho udělátkách. Jmenuji se Woody, co pro tebe mohu udělat maličká?“ Pronesl pán s čepicí laskavým smějícím se hlasem.
„Tohle nemůže být pravda“ odvětila Wendy s udiveným výrazem ve tváři.
„Výborně slečno, skvělá volba! Hned přinesu: Tohle nemůže být pravda!“
A než se Wendy zmohla na jakoukoli další větu, tak usměvavý Woody odběhl pryč.
Po chvíli se k Wendy vrátil černovlasý kluk, který ji do obchodu přitáhl a rozdivočelým tónem hlasu řekl.
„Teda holka, ty ses čím dál víc divnější. Proč tu stojíš jako zamrzlá, copak ty si nepůjdeš nic vyzkoušet?“
„Tááák a už se to nese, překvapení s názvem, tohle nemůže být pravda. Prosím, slečno“ a Woody položil menší krabičku Wendy do ruky. Wendy stále nehybně stála s nataženou rukou před sebe a zírala na krabičku, kterou právě dostala do dlaně.
Woody se naklonil k černovlasému klukovi a tichým tónem se ho zeptal
„Ta holka je nemocná?“ a obličejem udělal úšklebek jako by Wendy měla být lehce smýšlející osoba.
„To nevím, teď jsem jí potkal“ podíval se černovlasý kluk na Wendy a zeptal se jí
„Poslyš, odkud vlastně jsi? Ještě nikdy jsem tě tu neviděl“
„Od dědy z půdy“ odpověděla Wendy, jak byla ještě zmatená.
„Jo, teď je to jasný, ta holka je opravu nemocná“ zašeptal opět Woody.
„Nepotřebuju vědět, kde přespáváš, ale z jaké části města si.“ Zasmál se černovlasý kluk
„Když tak já jsem Peter Bradley“ a podal Wendy ruku a pořádně s ní zatřásl v domnění, že ji tím trochu rozpohybuje.
„Já jsem Wendy Whatson a bydlím ve Wembley“
Odpověděla Wendy
„A to je kde, o tom jsem ještě nikdy neslyšel“ podivil se Peter.
„To je u nás v Londýně“
„Ty si z Londýna?!“ vylekaně pronesl Woody“ a z kovové čepice mu odpadlo malé ozubené kolečko. Chvilku na ní strnule zíral, než ho probral stále opakující se zvuk kutálejícího kolečka na podlaze. Urychleně se sehnul a chytil jej, než se stačilo zakutálet pod dřevěnou skříňku.
„U svatého linura, ona je z Londýna“ pronesl Woody na zemi. Poté vstal, naklonil se nad Petera, chytl ho za ramena a s větou
„To není možné“ jím začal lomcovat.
„Co blázníš?“ prohlásil Peter a snažil se vytrhnout z Woodyho sevření.
„Ona je vlastně z jiného světa!“ šeptal do ucha Peterovi.
„Ty myslíš jako z města Balerian?“ podivil se Peter.
„Ne Petere! Myslím vlastně jako z jiného světa, ze světa, který je mimo tento ostrov!“
Oba se ještě koukli udiveně na Wendy, když v tom se dveře obchodu rozrazili a dovnitř vlítl malý kluk. Byl celý udýchaný a ušpiněný od černého kouře. Utřel si své velké brýle od černého kouře a rozhlédl se po místnosti.
„Ach nééé“ zvolal po tom, co si všiml Petera a dvou bělovlasých kluků.
„Už jsem zase prohrál“
Wendy jej poznala, byl to ten kluk Arthur, co do ní před chvíli vrazil se svým podivným strojem.
Než Arthur stačil cokoliv dalšího říct, stáli už u něho oba bělovlasý kluci se škodolibým úsměvem ve tváři. Jeden z nich se obrátil na Woodyho a řekl
„Tady Arthur by si rád vyzvedl svou dnešní výhru za prohranou sázku“ a než stačil dokončit svou větu, přerušil jej druhý o hlavu menší bělovlasý kluk, který ze sebe vyhrkl
„Gumotluk!“
V ten moment všichni kluci až na evidentně skleslého Arthura začali skandovat
„Gumotluk, gumotluk, gumotluk!
„Výborně“ zvolal Woody také nadšeně.
„Pojďte za mnou, vlastně tady mám novinku.“
Woody v tu chvíli úplně zapomněl na konverzaci s Peterem a Wendy a s velkým nadšením odváděl celou skupinu do rohu místnosti. Zde stála úzká, vysoká dřevěná skříňka, do které by se Wendy sotva vešla. Woody popadl Arthura a postavil ho na vyznačenou čáru asi tak tři metry před skříňku. Všichni se postavili do stran kolem Arthura a se smíchem se popichovali, kdo by si vůbec chtěl stoupnout za něho. Woody začal co si nastavovat na jedné ze stran skříňky.
„Tenhle model je úplně nový, dostal jsem ho teprve včera. Je více zaměřený na vnitřní pocity.“ Líčil s velkým zapálením Woody.
„Co je to ten gumotluk Petere?“ zeptala se Wendy
„Jak to že to neznáš?“ smál se Peter a ani se na Wendy nepodíval s jakým zaujetím sledoval Arthura.
Pak si ale vzpomněl na předchozí rozhovor s Wendy a ihned si sám odpověděl
„Promiň, zapomněl jsem, že nejsi zdejší. To tam nic takového nemáte u vás?“ tázal se Peter
„Ne“ odpověděla překvapeně Wendy
„Za chvíli z té skříně vylítne přímo proti Arthurovi gumová koule a té se říká gumotluk. A tamhle nahoře té skříně je kámen a na ten se bude muset Arthur upřeně dívat a silou své vůle a maximální koncentrace bude muset vystřelenou kouli zastavit a bez toho, aniž by mu upadla na zem nebo odlétla do strany ji musí zatlačit zpět do skříňky.“
Woody vše připravil a ještě jednou přistoupil k Arthurovi.
„Tohle ti na chvilku odeberu, jen tak pro jistotu však víš.“ A Woody sundal Arthurovi z očí brýle.
„A co když …“ Chtěla se zeptat Wendy, ale než otázku dopověděla ozvalo se cinknutí a hned na to dutá rána.
Arthur ležel na zemi, gumotluk se kutálel po podlaze pryč a všichni se smáli až se za břicho popadali.
Jeden z bělovlasých kluků se otočil na druhého o něco menšího a pověděl mu
„Vidíš, měl jsem pravdu, když jsem říkal, že tohle Haplové hrát nemůžou. Tím jsem vyhrál naši sázku a teď si na řadě ty.“
Woody se snažil na zemi probírat Arthura, když v tom se otočil na Petera a tichým hlasem mu pověděl.
„Petere, málem bych zapomněl, vezmi Wendy k panu Barrymu Daltonovi, on už bude určitě vědět, co dělat“
„Dobře“ odpověděl Peter a uchopil Wendy za ruku.
„Pojď, je to jenom o dva krámky vedle“ pověděl Wendy a odebral se s ní ke vstupním dveřím obchodu. Ještě při odchodu zvolal na dva bělovlasé kluky, kteří se smáli tolik, až z toho plakali.
„Billy, Zaku, za chvíli se vrátíme, jdeme jenom vedle k p. Daltonovi.“
„My tady počkáme s Arthurem, až se probudí“ odvětil Billy se slzami v očích.
„Tak Billy je řada na tobě, ty to máš ještě za minule“ Pověděl Zak.
Wendy a Peter opouštěli Woodyho obchod a ještě než se za nimi zavřeli dveře Wendy uslyšela cinknutí a další dutou ránu.
Když byla Wendy venku, zeptala se Petera
„A kde to teda jsem?“
„Jsi ve městě Kahárian, jinak nevím, jak ti na to mám odpovědět“
„A kam že to teda jdeme?“
„Jdeme k panu Daltonovi, má obchod s hudebními nástroji“
„A ty mi pomůžou se dostat domu?“
„Ty asi ne“ usmál se Peter „Ale pan Daltnon možná jo“
Wendy ta otázka ale tak vtipná nepřišla. Byla dost zmatená z toho všeho kolem ní a nic ji nedávalo smysl. Stále přemýšlela nad tím, jestli se jí tohle všechno jenom nezdá a štípala se do rukou, zdali se náhodou neprobudí.
„Co děláš?“ Zeptal se Peter
„Štípu se do ruky, jestli nespím a jestli se nevzbudím“ odpověděla Wendy
„Vždyť přece jdeš, tak asi nespíš“ pousmál se Peter.
„Tak a jsme tady“ prohlásil Peter. Wendy stála před dřevěnou budovou, která byla zkroucená do tvaru podobajícímu se obřích houslích. Po domě byla rozeseta různě velká a barevna okna, jejichž uspořádání nedávalo smysl a celý dům zdobila malá tenká věž. Dole byla výloha s hudebními nástroji a vstupními dveřmi.
Když Wendy s Peterem otevřeli dveře obchodu, ozval se příjemný krátký zvuk houslí, který upozorňoval na příchod zákazníků. Místnost byla ponurá a nikdo nikde nebyl. Bylo zde dokonce takové ticho, až byl slyšet vrzající zvuk dřevěné podlahy pod jejich kroky. Všude kolem byli samé staré hudební nástroje. Vypadali, že už tu jsou hodně dlouho. Ze zadní místnosti se ozvalo tichým hlasem
„Moment, už jdu“.
Po chvíli vešel do místnosti starší pán s prošedivělými vousy a vlasy, oblečen v černém zaprášeném oděvu.
„Co si račte přá… ááá to si ty Petere, s čím ti mohu pomoci?“
„Čistou mysl pane Daltone.“
„Čistou mysl i tobě Petere“ odpověděl pan Dalton. Tady Wendy by potřebovala pomoc s …“ a ještě než Peter stačil domluvit, dokončil to za něj pan Dalton
„Ách ano, pomoci s výběrem hudebního nástroje, který by ji nejlépe vystihoval. Kam jsem ho jenom dal“ Pan Dalton se začal přehrabovat v hudebních nástrojích tak vesele, jako by posledního zákazníka obsloužil naposledy před lety.
„Počkejte, pane Dalton, ona Wendy potřebuje jinou pomoc, než si myslíte. Ona je z jiného města, řekni Wendy, odkud jsi?“
„Jsem z Londýna“ odpoví Wendy.
„To není možné“ pronese překvapeně pan Dalton a otočí se k Wendy.
„A jak si se sem dostala?“
„Já, já nevím. Prostě jsem si hrála u dědy na půdě a najednou jsem byla v nějaké ulici a pak jsem potkala tady Petera a pak ...“ Hovořila Wendy dál zmateným hlasem. Mezitím se p. Dalton přiblížil více k Wendy a uchopil jí za zápěstí tak, aby se mohl podívat na její prsty.
„Myslel jsem si to“ prohlásil p. Dalton a odebral Wendy z prstu prsten, aby se mohl podívat na jeho vnitřní stranu. Wendy se nijak nebránila.
„EW, jako Edward Whatson“
„Ano, to byl můj děda, odkud jej znáte?“ radostně vykřikla Wendy.
„Wendy, neměla si náhodou ještě na sobě takový starý kabát?“
„Ano měla, proč se ptáte?“
„Myslím Wendy, že by ses měla tady na chvilku posadit“ odvedl pan Dalton viditelně zmatenou Wendy na starou truhlu, která byla poblíž a dál pokračoval
„Protože to, co ti teď řeknu, bude pro tebe těžké pochopit. Ani ty Petere, neznáš úplně všechno.“ Peter se posadil vedle Wendy a s napětím očekával, co se dozví.
„Kam jsem to jen odložil“ mumlal si pan Dalton a rozhlížel se kolem sebe.
Wendy upřeně hleděla na pana Daltona a čekala co se bude dít.
„Tady to je“ pronesl pan Dalton a z poza staré bedny vytáhl velké pouzdro. To rozevřel a uchopil do ruky hudební nástroj, který se podobal tvarem houslím. Nebyl ale vůbec ze dřeva, byl celý z kovu. Na některých místech byli vidět rytiny slov, kterým Wendy nerozuměla. Uprostřed výrazně vyčníval malý fialový minerál, pod kterým se otáčela kolečka různých velikostí.
„Ted oba zavřete oči a pozorně naslouchejte melodii“ řekl p. Dalton a začal hrát na hudební nástroj. Wendy nejprve slyšela hudbu, ale během krátké chvíle se v ní začala objevovat slova a v její hlavě obraz.
„Kdysi dávno, na začátku všeho, byla jedna vesnice. Zde lidé žili jinak než lidé v okolních vesnicích. Zjistili, že náš svět obklopuje jakási přírodní energie, která má mnoho podob. Začali jí zkoumat. Díky získaným vědomostem a porozumění, se jednoho dne jejich těla této energii postupně přizpůsobovala. Postupem času si některé tyto přírodní síly osvojili a dokázali je ovládat. Tu moc si předávají z generace na generaci a tak se začali rodit lidé se zvláštními schopnostmi. Říkají si Linurové podle svého prvotního rodu. Umí podivuhodné věci. Později si uvědomili, že některé minerály tyto přírodní síly vstřebávají, nebo více uvolňují. Pomocí těchto minerálů mohli ovládání energie zvýšit či lépe usměrnit. Začali si je tedy připevňovat na zápěstí. Někteří byli během svého života natolik mocní, že dokázali svoji moc přesunout i na předměty.
Z toho všeho vzešel nejsilnější Linur co kdy žil, který údajně objevil podstatu všeho. Poznal, že by okolní svět lidí nedokázal jejich vědomosti a moc přijmout, nebo že by je byl schopen zneužít. Jednoho dne objevil ostrov daleko od pevniny, kde by mohl jejich kmen v poklidu žít a který vašemu světu skryl. Někteří se rozhodli ve vašem světě zůstat. Avšak byli v něm pronásledováni jako čarodějové a čarodějnice, až z nich nikdo nezůstal.
Na ten to ostrov pozval nejmocnější Linur i sousední vesnici obyčejných lidí, kteří s nimi žili po celou dobu v přátelství a kteří vynikali svou šikovností v tvorbě různých nástrojů a nápadů. Avšak pod nejpřísnějším zákazem, že rody se mezi sebou nesmí nikdy mísit. Na ostrově se jim začalo říkat Haplove. Později zde vznikli tři města Kaharian, Balerian a Izarian ve kterých oba rody Linuru a Haplů žijí pospolu v harmonii. Linurové využívají svou moc tvoření a Haplové zase své technické vynálezy a vzájemně si pomáhají.
Ale ani ten nejsilnější Linur nedokázal obejít smrt. Když odcházel, uvědomil si, že svou moc po něm nemůže nikdo z Linurů převzít. Byla natolik silná, že by každého mohla uvést v pokušení a zneužit ji. Rozhodl se tedy moc rozdělit na čtyři elementy. Tři z nich schoval do měst a čtvrtý neznámo kam.
Vybral čtyři Haply, neboť nikdo z nich nedokáže ovládat energie a tak jejich mysl jednoduše odolá pokušení moci. Každý z nich ví pouze o jednom elementu a střeží jej. Zároveň dohlížejí na přiměřené používání energie v tom to světě. Tyto čtyři strážce nazýváme jednatelé. Po jejich smrti se nástupce volí pouze z čistokrevného rodu Haplů.“
„Ale pane Dalton, tohle já přece všechno znám. To jste nám hrával a vyprávěl jako malým dětem a říkal jste, že se dozvím i něco co nevím“ vstoupil Peter nervózně do vyprávění pana Daltona.
„A taky jste říkal, že znáte mého dědu, ale ten je přece z mého světa, jak to?“ zeptala se zvídavě Wendy.
„Já vím, já vím děti. Chtěl jsem, aby to takhle viděla i tvá nová kamarádka Wendy“ odpověděl pan Dalton a odložil hudební nástroj. Po té pan Dalton pokračoval ve vyprávění
„Každý z jednatelů vlastnil nejrůznější magické předměty, které dokázali používat i přesto, že neuměli ovládat žádnou energii. Ty předměty sami o sobě uměli tvořit zvláštní různé věci, ke kterým byli vyrobeny mocným Linurem. Díky nim se mohli vyrovnat kterémukoliv Linurovi a lépe tak udržet pořádek a tajemství elementů.
Všichni Jednatelé vlastnili kabát s pěti prsteny, pomocí čehož se dokázali rychle přemísťovat. Každý prsten označoval jedno místo. Tři byli pro města Kaharian, Balerian, Izarian, jeden do neznámého místa a jeden do tvého světa Wendy, do světa lidí. Stačilo jen vsunout prst s prstenem do pravé horní kapsy kabátu, která je na něm našita opačně a kabát tě přesunul do místa podle zvoleného prstenu. Na každém prstenu je zevnitř vždy vyryto jméno jednatele, kterému patří“ a pan Dalton ukázal na vnitřek prstenu, který sundal Wendy z prstu.
„Tvůj děda Wendy, je jedním z jednatelů. Měl na starosti město Kaharian a svět lidí, na který už všichni obyvatelé našeho ostrova dávno zapomněli. Přesto, že jsme z vašeho světa odešli, přál si nejmocnější Linur, aby váš svět jednou za čas navštěvoval jednatel a pozoroval vás. Posledních pár zim už trávil tvůj děda ve vašem světě. Usuzuji Wendy, že sis hrála s jeho kabátem a díky tomu si teď tady. Bohužel bez prstenu světa lidí a kabátu tě nedokážu vrátit zpět. A ani nevím, jak kontaktovat tvého dědu. Už dlouho ho nikdo neviděl“
„Můj děda bohužel před pár dny zemřel“ pronesla smutně Wendy. Pak si ale vzpomněla:
„Říkal jste p. Dalton, že jsou další jednatelé, co také vlastní prsteny, třeba by mi pomohli oni?“ zeptala se zvídavě Wendy
Pan Dalton se pozvolna usadil na starou truhlu. S hlavou sklopenou směrem k zemi a prstenem svírajícím mezi prsty pronesl ustaraným hlasem.
„Je to velmi dávno, téměř čtyřicet let Wendy, co zmizeli najednou všichni jednatelé až na tvého dědu. Ten byl tou dobou ve vašem světě. Když se o tom dozvěděl, vrátil se zpět a vypustil pomocí jednoho divotvorného předmětu Moroky. Moroci jsou nenasytné bestie, které zničí vše živé a žádné tvoření na ně nepůsobí. Pohybují se pouze v černém lese, který obklopuje naše město. Tomu místu říkáme linie smrti. Nic nemá šanci se k nám dostat. Bohužel ani nikdo z nás se nedokáže dostat pryč. A tak jsme ztratili i kontakt s okolními městy. Nikdo neví, co se tehdy stalo a ani proč to pan Whatson udělal. Ihned potom se odebral zpět do vašeho světa, kde už zůstal a nikdy se nevrátil.“ Tvého dědu jsem Wendy znal osobně a stále věřím, že měl pro to dobrý důvod to udělat.
Wendy nevěděla, zda má být ohromená tím, co právě slyšela, nebo jestli má začít plakat, protože už se nikdy nedostane zpátky domů.
„Nemůžu tu zůstat, co by doma beze mě babička a táta dělali, vždyť už nikoho dalšího nemají“ hlesla Wendy a po tváři jí začala pomalu stékat slza.
Pan Dalton se k ní naklonil a klidným hlasem řekl „Napadá mě ještě jedno řešení. Ve městě je jedna tržnice, kam se ale slušní a normální obyvatelé města neodváží a temná energie je zde cítit na každém kroku. Ovšem dá se na ní koupit téměř vše a slyšel jsem, že se na ní již několikrát objevili předměty Jednatelů. A pokud máte už kabát, tak …“
A než to p. Dalton stačil domluvit, Wendy zběsile vyhrkla
„Kabát! Já jsem ho tam nechala“ a vyběhla z obchodu ven na ulici. Peter se hned rozběhl za ní. Pan Dalton jej ještě zastavil a pověděl mu „Petere, postarej se zatím o Wendy a až slunce zapadne, potkáme se v taverně U lichého Jelena“
„Dobře pane Daltone“ prohlásil Peter a vyběhl za Wendy na ulici. Wendy běžela, jak nejrychleji dokázala. Pamatovala si, že kabát nechala pouhé dvě ulice od Woodyho udělátek.
Jakmile Wendy přiběhla na místo, uviděla, že kabát leží pořád tam, kde jej zanechala. Vypadal tak staře a sešle, že jej obyvatelé města míjeli, jako by byl neviditelny.
„Díky bohu“ oddechla si Wendy. Během chvíle dorazil i Peter a celý zadýchaný pronesl:
„Díky velký Linure. Wendy, už nikdy nesmíš takhle zmizet! Vůbec to tu neznáš a mohla by ses ztratit.“ Najednou jeho dětské skotačení vystřídal strach o Wendinu bezpečnost. V ten moment vyskočili zpoza rohu Billy a Zak s úsměvem a se slovy:
„O jakou zábavu jsme přišli? Že tady tak pobíháte. Viděli jsme vás běžet kolem nás zase jiným směrem a tak jsme rychle vyrazili za vámi“
Hned v závěsu za nimi dobíhal Arthur. Měl stále začouzené brýle, proto každý jeho krok spíše připomínal chůzi opilého muže.
„Přátelé, představuji vám naši novou kamarádku slečnu Wendy!“ Prohlásil Peter
„Ahoj“ řekla Wendy
„Ahoj, Já jsem Billy, tohle je můj mladší bratr Zak, poznáš ho, protože má mnohem víc pih než já“
Pošťouchl Billy Zaka.
„A támhle ten nemotora, to je náš kamarád Arthur“ a s úsměvem ukázal Billy na Arthura.
„Nejsem žádný nemotora Billy! jsem stavitel Arthur“ hrdě odvětil Arthur a nabídl Wendy ruku. Bohužel Arthur stále moc dobře neviděl, a tak jeho ruka směřovala úplně jiným směrem, než Wendy stála, až do jeho ruky narazil kolemjdoucí pán.
„Co blbneš kluku“ zamumlal a pokračoval dál ve své chůzi.
Všichni se začali Arthurovi zase hlasitě smát, až na Wendy, ta se jen pousmála a přistoupila k Arthurovi, aby se pokusila vyčistit jeho brýle. Během toho Peter všechny natlačil do postranní uličky, kde už žádní obyvatelé nechodili a vychloubačně spustil:
„Musím vám něco říct. Tady Wendy je z jiného města, jmenuje se Londýn a to město je i z jiného světa a její dědeček byl jednatel.“ Smích najednou vystřídal údiv. Všichni chlapci teď nevěřícně zírali na Wendy.
„Nikomu to ale nesmíte říct, zůstane to tajemstvím naší party“ dál pokračoval Peter s důrazem. Jen co se všichni kluci probrali z toho překvapení, začali ihned Wendy zasypávat zvídavými dotazy a to tak, že se překřikovali navzájem:
„Jak to tam Wendy vypadá?“
„Jaké tam máte stroje?“
„Jak tam vypadají baráky?“
„Co tam jíte?“
„Co tam máte za vynálezy?“
„je to hezčí u nás, nebo u vás?“ všichni se najednou drali před sebe až tím Wendy pozvolna natlačili ke zdi.
„No, normálně cihlový. Asi auta a tak. Jíme maso, brambory.“ Chudák Wendy ani nestačila reagovat na všechny otázky. Na některé dokonce ani odpovědět nedokázala, neboť jejich svět neznala, a tak nic nemohla porovnat. Peterovi také došlo, že se zatím na nic nezeptal, tak i on spustil jeden dotaz za druhým na Wendy.
„Hele Wendy, co tam všechno umíte vytvořit?“ A nadšeně a upřeným pohledem očekával odpověď Wendy.
V tu chvíli zavládlo ticho, protože to zajímalo i ostatní chlapce. Pak Wendy spustila.
„Všichni tam kouzlit, teda tvořit neumíme, ale máme tam třeba pána, který umí nechat v klobouku zmizet ptáčka nebo z něho vytáhnout králíka“.
„Ty jo“ žasl Zak. Billy jen k tomu dodal
„Tak to musí ten pán už mít na hlavě hodně špičatý klobouk“
„Vlastně, ani ne. Nosí na hlavě jenom ten klobouk, ve kterém nechá třeba toho ptáčka. A ten vypadá jako by si na hlavu nasadil hrnec. Ale takový tam nosí hodně lidí“
Peter si všiml, že už se začíná stmívat a vzpomněl si na dohodu s p. Daltnem, že se mají potkat po západu slunce U lichého Jelena.
„Bohužel už musíme jít, zítra se zase uvidíme na obvyklém místě“ ukončil Peter další dotazy kluků směřujících na Wendy. Popadl Wendy za ruku a odebral se s ní pryč. Kluci se ještě snažili na Wendy pořvávat poslední otázky a předháněli se v jejich urgentnosti o zodpovězení. To už je ale Wendy a Peter moc neposlouchali a soustředili se na cestu k lichému jelenovi.