Jiří Krátké povídky
Vymyslete krátký příběh, který obsahuje následující položky : Učitelka v důchodu, Policejní stanice, Bez přátel to nepůjde. První věta příběhu : Svíčka dohořela
Svíčka dohořela.
A s ní skoro úplně celé vybavení naší policejní stanice. Moc toho hasiči nezachránili.
Já ale zůstala neporušená. Trochu promočená, trochu očouzená, ale jinak pevná a ničím netknutá jako kdykoli předtím.
Přesně si pamatuju, jak byl strážmistr udýchaný, když sem večer toho kluka naštvaně přivlekl. Víte, on totiž starý Kudrna už na nějaké to běhání za zlodějíčky není. Hošík-tak čtrnáct, patnáct let pofňukával, ale už sebou moc
necukal, když strážmistr praštil ukradenou taškou o erární stůl.
„Tak přemejšlej, lumpe!“ vybafnul Kudrna na kluka „A ne, že mi budeš kecat! Já to poznám, když budeš lhát! A to by pro tebe, hošánku pak nebylo moc dobrý!!“
ˇNatáhnul se k telefonu, vytočil číslo, které si opsal z dokladů a chvilku někomu vysvětloval, jak se k nám dostat. „Tak povídej!“ otočil se znovu na posmrkující postavičku. Kluk střídavě utíral nos a oči do rukávů a povídal a povídal.
A strážmistr pilně zapisoval. Málem zapsal i jména těch dvou dalších výtečníků, bez kterých by kluk tu tašku těžko mohl zcizit. Jeden dělal zeď, druhý paní odvedl stranou…
„To já ty kámoše přemluvil, oni nechtěli!“ Znovu fňuknul kluk „Pane policajt, když já tu tašku fakt nutně potřeboval !!“
Strážmistr zakroutil hlavou, přestal psát, a znovu tašku otevřel.
Peněženka s doklady, pár malých bankovek a nějaké drobné. Jinak nic. Štůsek papírů co tam ještě byly, jen zběžně prolistoval, a protože na nich neshledal nic zajímavého, zase je zavřel do tašky. Peněženka zůstala na stole.
Prásk!! Rána jako z kanónu !
Bouchla žárovka, světlo zhaslo. A kdyby jen světlo! Na celé služebně přestal jít proud. Kudrna zandával, protože samozřejmě tu výpověď ještě neměl v počítači uloženou. Sáhnul do kolegova stolu, vytáhl svíčku, škrtnul sirkou a v tom mihotavém světélku začal znovu, tentokrát tužkou do svého služebního notesu, sepisovat celý příběh.
„Ještě že si pamatuju, že tam Franta tu svíčku mívá! Inu bez přátel to nikdy nepůjde,“
CRR!! Oba sebou trhnuli-zvonek u vchodu kupodivu fungoval. Starší paní, jejíž adresu strážmistr vyčetl z dokladů, se jako velká voda dere do dveří.
„Jejda, to jste hodný, že jste mi dal vědět, já už myslela, že jsem ji nadobro ztratila !“
Dívám se, popadne jen peněženku co jí Kudrna podává, tašky si ani nevšimne (nevšimne si ani kluka krčícího se za stolem) a kvapně odchází. Trošku sklerotická paní učitelka v důchodu, která si ještě občas přivydělá nějakou tou hodinou suplování. Strážmistr se za ní udiveně podívá a protože už to taky nebaví (nakonec : nic nestalo, nic se neztratilo) ještě jednou napomene kluka a posílá ho domů. Pak sebere kabát, notes se zápisky nechá na stole a odchází. Jen tašku pečlivě uloží do mých útrob.
Takhle přesně si to pamatuju, všechno jsem to viděla ze svého rohu, kde stojím už věky.
(Pokud si tedy stará nedobytná pokladna může něco pamatovat a pokud může něco vidět)
Dveře klaply, zarachotil klíč a my zůstaly samy. Svíčka a já. A v mých útrobách taška s písemkami, které paní učitelka zapomněla opravit. Co, opravit-zapomněla na ně úplně ! „Ještě že jsem nehořlavá. Ta svíčka už totiž za chvilku spadne na ten notes. A kluk si pětku za tak mizerně napsanou písemku určitě zaslouží..“
Svíčka dohořela.
A s ní skoro úplně celé vybavení naší policejní stanice. Moc toho hasiči nezachránili.
Já ale zůstala neporušená. Trochu promočená, trochu očouzená, ale jinak pevná a ničím netknutá jako kdykoli předtím.
Přesně si pamatuju, jak byl strážmistr udýchaný, když sem večer toho kluka naštvaně přivlekl. Víte, on totiž starý Kudrna už na nějaké to běhání za zlodějíčky není. Hošík-tak čtrnáct, patnáct let pofňukával, ale už sebou moc
necukal, když strážmistr praštil ukradenou taškou o erární stůl.
„Tak přemejšlej, lumpe!“ vybafnul Kudrna na kluka „A ne, že mi budeš kecat! Já to poznám, když budeš lhát! A to by pro tebe, hošánku pak nebylo moc dobrý!!“
ˇNatáhnul se k telefonu, vytočil číslo, které si opsal z dokladů a chvilku někomu vysvětloval, jak se k nám dostat. „Tak povídej!“ otočil se znovu na posmrkující postavičku. Kluk střídavě utíral nos a oči do rukávů a povídal a povídal.
A strážmistr pilně zapisoval. Málem zapsal i jména těch dvou dalších výtečníků, bez kterých by kluk tu tašku těžko mohl zcizit. Jeden dělal zeď, druhý paní odvedl stranou…
„To já ty kámoše přemluvil, oni nechtěli!“ Znovu fňuknul kluk „Pane policajt, když já tu tašku fakt nutně potřeboval !!“
Strážmistr zakroutil hlavou, přestal psát, a znovu tašku otevřel.
Peněženka s doklady, pár malých bankovek a nějaké drobné. Jinak nic. Štůsek papírů co tam ještě byly, jen zběžně prolistoval, a protože na nich neshledal nic zajímavého, zase je zavřel do tašky. Peněženka zůstala na stole.
Prásk!! Rána jako z kanónu !
Bouchla žárovka, světlo zhaslo. A kdyby jen světlo! Na celé služebně přestal jít proud. Kudrna zandával, protože samozřejmě tu výpověď ještě neměl v počítači uloženou. Sáhnul do kolegova stolu, vytáhl svíčku, škrtnul sirkou a v tom mihotavém světélku začal znovu, tentokrát tužkou do svého služebního notesu, sepisovat celý příběh.
„Ještě že si pamatuju, že tam Franta tu svíčku mívá! Inu bez přátel to nikdy nepůjde,“
CRR!! Oba sebou trhnuli-zvonek u vchodu kupodivu fungoval. Starší paní, jejíž adresu strážmistr vyčetl z dokladů, se jako velká voda dere do dveří.
„Jejda, to jste hodný, že jste mi dal vědět, já už myslela, že jsem ji nadobro ztratila !“
Dívám se, popadne jen peněženku co jí Kudrna podává, tašky si ani nevšimne (nevšimne si ani kluka krčícího se za stolem) a kvapně odchází. Trošku sklerotická paní učitelka v důchodu, která si ještě občas přivydělá nějakou tou hodinou suplování. Strážmistr se za ní udiveně podívá a protože už to taky nebaví (nakonec : nic nestalo, nic se neztratilo) ještě jednou napomene kluka a posílá ho domů. Pak sebere kabát, notes se zápisky nechá na stole a odchází. Jen tašku pečlivě uloží do mých útrob.
Takhle přesně si to pamatuju, všechno jsem to viděla ze svého rohu, kde stojím už věky.
(Pokud si tedy stará nedobytná pokladna může něco pamatovat a pokud může něco vidět)
Dveře klaply, zarachotil klíč a my zůstaly samy. Svíčka a já. A v mých útrobách taška s písemkami, které paní učitelka zapomněla opravit. Co, opravit-zapomněla na ně úplně ! „Ještě že jsem nehořlavá. Ta svíčka už totiž za chvilku spadne na ten notes. A kluk si pětku za tak mizerně napsanou písemku určitě zaslouží..“
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.