Perská dívka

Ahoj ahoj, zveřejním tu svou tvorbu, kterou jsem začal psát jako krátký příběh, ale nakonec je z toho dlouhý pomalý román.
Píšu to trochu ve stylu deníku, kde jsou především myšlenky hrdinky, ale taky její reakce na okolí a jak okolí reaguje na ni.
Jako pomůcku jsem použil rozdělení na krátké části, které jsou označené datem a krátkým názvem. Vše na sebe pak navazuje. Občas jsou větší časové skoky.
Dílo je zcela fiktivní, nezakládající se na skutečnosti.

Komentáře

  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    Uvítám jakékoliv připomínky, nápady, návrhy, kritiky a tak dále.
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    29.červen – Zrada

    Jmenuji se Zarine Esfahani, všichni mi říkají Zari. Bydlím u své tety Diny a strýce Ehsana, kteří mají tři dětí, mladší, než jsem já. Už podle jmen je asi zřejmé, že jsem Íránka neboli Peršanka. Nejsme Arabové, ale Peršané. Máme náboženství islám, i když trochu jiný proud než v ostatních arabských zemích kolem nás.
    Bude mi osmnáct, ale zlom v mém životě nastal v šestnácti, kdy jsem díky zbloudilé raketě z Iráku přišla o rodiče, kteří cestovali autem poblíž hranic. Od té doby mám tmavé kruhy pod očima a stále vypadám jako kdybych pár dní nespala. Myslím si, že je to z důvodu, jak jsem své rodiče oplakávala. Truchlím pro ně, ale už ne tolik. Můj otec pro mě připravil zradu!
    Podvedli mě jako celá má rodina. Rodiče sice zemřeli, ale těsně před smrtí se můj otec domluvil s mužem jménem Azad, že si mě po mých osmnáctých narozeninách vezme za manželku. Je to bohatý muž a vlastní dvě továrny na zpracování bavlny. Je mnohem starší než já. Není ošklivý, ale nelíbí se mi jeho chování. Je chladný a přísný. Nebudu ho milovat. Avšak za pár týdnů si jej musím vzít. Nesnáším naše tradice.
    Mám naši zemi ráda. Naštěstí jsem mohla chodit do školy, a dokonce umím i jiné cizí jazyky. Jenže naše země je divná. Musím se zahalovat, ačkoliv je horko. Máme spousty omezení, zákazů či příkazů. Já si toho tedy dřív nevšimla. Oči mi otevřela cesta do Japonska na fotbalový šampionát neboli asijský šampionát. Potkala jsem jinou kulturu, jiné zvyky. Zcela jiné radosti. Ale tady v Iránu? Naše mravnostní policie, já jim říkám hlídači, nás neustále kontrolují a hlídají. Já mám velké štěstí, že můžu dělat i sport. Hraji fotbal a jsem v něm dobrá, ale tomu bude brzy konec.
    Jsem nešťastná. Nechci být zavřená doma a starat se o děti. Chci se bavit, chodit do školy, cestovat, učit se cizí jazyky.
    Některé kamarádky mi řekly, že mám štěstí, že si budu žít doslova jako v bavlnce. Nemusím pracovat, nemusím nic dělat, nebudu mít starosti. Jenže já chci něco jiné.
    Ještě jednou si naposledy užiji, proto si nyní balím kufr, ale až se vrátím, tak už nic.
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    30.červen – Letadlo

    Sedím v letadle, letíme s týmem na mistrovství žen ve fotbale do dvaceti let. Já vím, bude mi teprve osmnáct, ale trenér si mě vyžádal. Jsem rychlá a mrštná a především vytrvalá. Jsme ve skupině smrti. Máme ve skupině Německo, Austrálii a Kolumbii. Jdeme tam vstřelit aspoň jeden gól a zahrát si tři zápasy. Dokonce s tím počítá i můj nastávající Azad. Svatba je za čtrnáct dní. Jsem zoufalá.
    V letadle je celý náš tým a jsou tady i holky z Francie, protože jsme přestupovali v Paříži. Bolí mě zadek, už sedíme v letadle devět hodin. Holky kolem spí. A nejen ony, ale i trenéři, asistenti, lékaři, maséři. Samozřejmě nesmí chybět i mravnostní policie, která se tváří jako pomocníci týmu. Vzhůru jsem já a naši hlídači. Hlídají nás, abychom neudělaly něco nepatřičné. Nemám je ráda, vždy se na mě tak nepříjemně dívají. Stačí jen aby mi z hidžábu trčel pramen mých neposedných havraních vlasů.
    Poletíme ještě dlouho. Přesedneme v Miami a pak do Los Angeles a pak autobusem na hotel, je to kousek od stadionu v Carsonu.
    Myslím, že umřu. Už mě bolí i nohy a zadek už vůbec necítím. Ačkoliv to s letadlem třese a stále hučí motory, tak usínám. Jsem vyčerpaná.
    Než usnu, tak vzpomínám na Japonsko, kde jsem byla s holkami v rámci asijského šampionátu. Bylo to tam skvělé. Měly jsem Japonky ve skupině a ty nás po zápase pozvaly do baru. Zpívaly Karaoke, tančily a různě blbly, byla to legrace. Já teda nezpívala. Styděla jsem se, ale holky z týmu zpívaly. Jenže jsme tam byly jen hodinu a pak nás zase naše mravnostní policie odvelela na hotel. Kratičká zábava a pak zase nic. Takhle to bude i v manželství s Azadem, budu se bavit možná jeden den v roce a jinak se ukoušu nudou.
    Kolem mě je spousta světel, které osvětlují krásně zelenou plochu kolem mě, na které stojím. Krátký trávník šimrá mé chodidla. Když se podívám dolů, tak zjišťuji, že jsem nahatá. Mé husté dlouhé černé vlasy zakrývají můj nevýrazný hrudník a v klíně mám divoké černé houští. Okamžitě cítím horkost ve tváři a zmateně se dívám kolem. Ochozy na stadionu jsou prázdné. I přes stud si začnu tančit na trávníku. Bavím se tím, ale sama pro sebe si říkám, co to vlastně dělám. V tom se ale objeví Azad a s ním i dva chlapi od mravnostní policie, kteří mají dlouhé obušky. Určitě mě s nimi zmlátí. Azad mě chytí za ramena a začne se mnou třást, u toho na mě strašně křičí, co to dělám.
    Probere mě házení letadla kvůli silným turbulencím. Uff, byl to jen sen. Asi přelétáme Rocky Mountains neboli Skalisté hory, to už budeme v Novém Mexiku. Za dva dny hrajeme první zápas. Za třináct dní se vdávám.
    Mám zase zkaženou náladu a mračím se. Naštěstí to kryjí mé rozcuchané dlouhé uhlově černé vlasy. Zase mi trčí ven z hidžábu a zase to naše hlídače naštve. Venku se rozednívá a holky se probouzí spolu se zvoněním oznamujícím snídani. Hodně holek má pytle pod očima a také mají tmavé kruhy pod očima. Je to docela změna, když nemám tmavé kruhy pod očima jen já. Usměji se.
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    3.červenec – Německo

    První zápas s Německem jsme samozřejmě prohrály 0:6. Trenér na nás řval tak, že jsem se obávala o jeho hlasivky. Neměly jsme ale žádnou šanci, ty německé holky byly lepší.
    Trenér na nás řve neustále, slyším ho z šatny. Ale do sprch neleze a nechodí sem ani naši hlídači. Mám tady klid. Jsem celá zpocená a utahaná. Naběhala jsem určitě dvanáct kilometrů. V Americe je horko, skoro jako u nás v Íránu. Soupeřky měly jen trička a šortky. My dlouhé kalhoty a trička s dlouhým rukávem, a aby toho nebylo málo, tak ještě hlavě hidžáb. Holky říkají, že jim to nevadí. Já hidžáb nesnáším. Nosit jsem ho začala až od čtrnácti. Protože mi zbitím vyhrožovali hlídači.
    Stále stojím pod sprchou. Ne proto, že by mi bylo horko. Jsem už čistá a umytá. Nechce se mi zpět. Trenér na mě bude řvát, mohla jsem vstřelit gól, ale byla jsem v ofsajdu. Svatba bude za jedenáct dní.
    Nemůžu spát, trenér na mě samozřejmě řval u večeře. Ani jsem se v klidu nemohla najíst. Ležím v posteli. Jsem tu sama. Hledím do stropu. Pomalu vylezu z postele a pootevřu dveře svého pokoje na chodbu. Jeden z hlídačů tam stojí a když mě zahlédne, tak povytáhne obočí. Rychle zavřu dveře a skočím do postele.
    Převaluji se na posteli. Nakonec se svléknu do naha. Je to příjemné. Látka přikrývky mě šimrá. Přidám k tomu šimrání i mé prsty. Konečky prstů projíždím v hustém chundelatém houští v mém klíně. Sténám, tiše, aby mě náhodou neslyšeli. Musím se zakousnout do polštáře. Dvakrát si to prsty udělám. Je to sice zakázané, ale nikdo tady přece není. Je to příjemné. Usínám se slastným úsměvem na tváři a s mokrými prsty.
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    4.-5.červenec – Závist

    Hezky jsem se vyspala. Cítím, že mám spousty energie.
    Máme tvrdý trénink. Dalo se to očekávat. Trenér na nás zase řve. Chce vidět nějaký gól. Hrozí mi, že mě vystřídá a pojedu domů dřív. Jsem vyděšená, celá se třesu a slzy mi smočí mé tmavé kruhy pod očima. Hidžáb mě štve. Jinak bych si tvář zakryla vlasy, ale to nesmím.
    Máme volno, ale jsme zavřené na pokojích. Venku je velký pohyb lidí. Všichni jsou veselí a šťastní. Hodně pijí pivo a cpou se jídlem.
    Chvíli přemýšlím, jak to pivo může chutnat, ale asi dobře, když ho všichni tak s chudí pijí. Jenže v Íránu je to zakázané a my to máme zakázané také. Hlavně jsem slyšela, že v Americe se pije až od dvaceti jedna let.
    Venku se všichni dobře baví, já ten den trávím učením se cizích jazyků a dívám se na anime seriály.
    Večer jsou kolem ohňostroje, protože Američané slaví den nezávislosti. Rychle vyskočím z okna a sleduji to z okna svého pokoje. Závidím jim.
    Další den po tréninku jsem ve sprše, zase. Jako vždy déle než všichni ostatní. Ne, nemasturbuji, tady bych si to nedovolila. Schválně mám puštěnou studenou vodu, abych zklidnila své bolavé svaly. Pomáhá to. Ani si nevšimnu, že se ve sprše objevily další holky. Kolem sebe slyším jiný jazyk než ten náš. Tohle bude španělština. Oh! Jsem tu moc dlouho. Po nás měly mít trénink Španělky.
    Zahlédnu dvě hihňající se holky. Okukují mě, ale pak si obě vlezou pod jednu sprchu. Nyní zvídavě je okukuji já. Je to zvláštní. Z toho pozorování mě vyruší dav dalších dívčin, které se zde vyrojí. Všechny se sprchují a já je zvědavě poslouchám. Nerozumím jim, ale závidím jim. Protože se zdají svobodné a veselé.
    Za dva dny hrajeme s Kolumbií, prý také mluví španělsky.
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    7.červenec – Kolumbie

    Zápas s Kolumbií! Samozřejmě prohráváme, ale jen 0:1. Holky se snaží i já se snažím. Trenér se na mě vražedně dívá. Mám strach, že mě po poločase vystřídá. Přihrávka. Utíkám. Míč mám stále před sebou. Dvě Kolumbijky za mnou mi nestíhají, další dvě mám před sebou. Střílím.
    Následuje náraz a padám na zem. Stadion bouří a holky se k mně seběhnou. Vstřelila jsem gól, ale sejmula mě stoperka. Teče mi krev z nosu. Bolest přebíjí mou radost. Otírám si nos svým dlouhým rukávem, aspoň k něčemu jsou dobré. Jsem zase celá zpocená. Je to nepříjemné. Odmítám ošetření i když to pekelně bolí. Druhý den budou mé kruhy po očima ještě větší. Stejně jsem mrňavá a ošklivá holka. Upravím si hidžáb na hlavě a hraji dál.
    Trenér na mě pokřikuje. Hraje se ještě pět minut a pak následuje písknutí poločasu. Lékař týmu se mě ujímá a chladí mi bolavý nos. Trenér mi nabídne střídání, ale odmítám.
    Přestávka je moc krátká. Bolí to, ale už zase běhám na hřišti. Kolumbijky nás drtí, ale brankářka i obrana se činí. Už hrajeme třicet minut. Pomáhám obraně, ale jsem unavená. Zkusila jsem tři brejky, ale vždy mě doběhly a já neměla komu přihrát. Trenér jede na obranu. Mračím se na něj.
    Až teď! Konečně! Přihrávka, zkouším to po čtvrté. Utíkám. Stehna i lýtka mě pálí. S respektem si dávám pozor na stoperku, obehraji ji kličkou a střelím do šibenice druhý gól. Stadión je na nohou a já si to to konečně dosyta užívám. Nevnímám bolavý nos ani unavené svaly a raduji se se spoluhráčkami. Jsem mezi nimi takový prcek. Ony jsou o hlavu i dvě vyšší.
    Na chvilku zapomínám, že se za sedm dní vdávám.
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    8.červenec – Karaoke

    U večeře trenér probírá, co jsme dělaly špatně a co je třeba zlepšit. Já na něj hledím s přelepeným nosem a velkými tmavými kruhy pod očima. Říká něco o postupu. Nerozumím tomu. Vlastně ho ani moc neposlouchám. Nikdy mě pořádně nepochválil.
    Němky prý překvapivě jen remízovaly s Austrálií, s kterou hrajeme za tři dny. Austrálie sice porazila Kolumbii, ale trenér a zbytek týmu teoretizuje o naší šanci na postup v případě výhry. Stále to nějak nevnímám. Bolí mě nos a netěším se domů.
    Japonky vyhrály. Vidím to na jejich tvářích. Chichotají se a mají dobrou náladu. I naše holky mají dobrou náladu. Japonky nás opět zvou do baru na Karaoke. Já k překvapení všech dělám tlumočnici, protože od minulé návštěvy jsem se naučila trošku japonsky. Díky anime, a protože mám jinak spoustu volného času.
    Další překvapení na nás čeká, když nám trenér dovolí s nimi jít se bavit. Samozřejmě za dohledu naší mravní policie, abychom snad nedělaly, co nemáme. Ale jen na hodinu, pak musíme všichni zpět.
    Mé spoluhráčky se baví. Já si hodně povídám s jednou Japonkou. Jmenuje se Mikuno. Je drobná, ale když stojím vedle ní, tak já jsem dokonce o něco menší než ona. Je nadšená z toho, jak hezky mluvím japonsky.
    Je s ní legrace. Známe se Asijských her. Zve mě na výlet do Hollywoodu, který je jen kousek.
    Ráda bych jela, ale trenér mě určitě nepustí. Zdvořile odmítám, ale ona se nenechává odbýt.
    Mikuno stále naléhá, ať to alespoň zkusím, ať se zkusím zeptat.
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    9.červenec – Hollywood

    Jsem v šoku, když mě tam trenér pustí. Ale jen mě. Samozřejmě s hlídačem, který je mi stále v patách. On umí trochu anglicky a upozorňuje mě, že musím mluvit jen anglicky. Já si natruc s ostatními Japonkami šeptám japonsky. Dělám chyby, ale holky jsou ke mně hodné. Chápou, že japonština není jednoduchá.
    Je to legrace. Holky jsou rozverné, a dokonce se nám podaří hlídačovi utéct. Když si z hlavy sundám hidžáb, ony mi dají na hlavu kšiltovku a na oči sluneční brýle. Takže mé husté dlouhé černé vlasy zakryjí i mou tvář a mám je i přes ramena a záda.
    Smějeme se hlídači, který mě zoufale hledá. Holky mě odvádí dál od něj na procházku po Hollywoodu. Divím se, že je nikdo nehlídá. Závidím jim tu svobodu. Já se za pět dní vdávám a děsím se toho čím dál víc.
    Holky si ze mě dělají legraci, že mít místo kšiltovky klobouk, tak vypadám jako zmenšený Slash. Prý je to nějaký kytarista z kapely Guns N' Roses. Jen prý nejsem tak ošklivá a nemám tak kudrnaté vlasy. Musím si ho pak najít na internetu. Ale asi mi to cenzura nedovolí.
    Mikuno mi říká, že když vyhrajeme, tak postoupíme a mohly bychom si udělat výlet Las Vegas, které je jen čtyři hodiny cestou autem odsud.
    Vykulím oči a vrtím hlavou. Trenér by mě stejně nepustil a už tak budu v průšvihu, že jsem utekla hlídači. Pak si ale uvědomím, že kdybychom opravdu vyhrály a hrály osmifinále, tak se bude muset odložit svatba o čtyři dny! Jsem nadšená! Cítím rebela uvnitř sebe. Mikuno má na mě dobrý vliv. Motivuje mě to.
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    10.červenec – Trest

    Samozřejmě jsem v průšvihu, trenér Bahram na mě řve a také i šéf našich „hlídačů“, který mi hrozí, že mě za trest pošlou domů. Avšak to vyděsí trenéra a ihned jej uklidňuje a přesvědčuje, protože mě potřebuje proti Austrálii.
    I tak dostávám důtku a varování. Seberou mi mobil a dostanu ho jen když mi zavolá můj nastávající Azad. Stejně mi nevolá. Ten se těší až si mě vezme a užije si o svatební noci. Ta představa mě vyděsí.
    Nejím s holkami v restauraci, ale u sebe v pokoji. Za dveřmi stojí hlídač a nepustí dovnitř nikoho z týmu a už vůbec ne Mikuno, která přišla na pokec. Tohle mě určitě čeká i v mém manželství. Žádná svoboda. Zavřená doma a budu poslouchat, co řekne manžel.
    Den trávím na pokoji studováním japonštiny. Učebnici mi naštěstí nevzali.
    Odpoledne máme trénink a pak zase večeřím u sebe v pokoji. Pokračuji ve studiu japonštiny. Potom se učím francouzsky. Baví mě to. I přestože se oba jazyky učím přes angličtinu. Je to náročné, ale myslím, že mi to jde. Jen abych pak měla možnost si s někým promluvit v těchto jazycích.
    Vdávám se za čtyři dny.
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    11.červenec – Austrálie

    Nastal den našeho zápasu. Němky rozbily Kolumbii 3:0. My hrajeme s Austrálií. Náš trenér je divný. Asi nám vyměnili trenéra! Bavím se tou myšlenkou v hlavě. Je nějak moc hodný. Uklidňuje nás a slibuje hory doly.
    Stejně mi nesplní, co bych chtěla. Nechci se vracet zpět do země, kterou mám ráda, ale kde mě čeká manželské vězení. Poprvé přemýšlím o útěku.
    Jsem naštvaná a odhodlaná do zápasu dát vše. Jenže hned v páté minutě pohráváme. Trenér na nás zase řve a za dalších deset minut je rudý vzteky, protože prohráváme o dva góly. Je mi jedno jestli mě vystřídá, stejně se už smiřuji s tím, že pojedu domů, vdám se a rozloučím se se svým životem.
    Australanky stále útočí. Využívám toho k brejku, ten se mi daří a následně dloubákem překvapím brankářku. Prohráváme 1:2. Protihráčky na mě hledí jako na zjevení. Překvapila jsem je svou rychlostí. Spoluhráčky jsou nadšené.
    Hraje se dál.
    Běhám po hřišti, jako kdybych chtěla vypustit svou duši. To by bylo pro mě asi nejlepší. Trenér na mě řve. Neposlouchám jej. Probere mě až míč na mé hlavě. Míč spadne přede mně. Zařadím do nohou vyšší rychlost a zabráním míči, aby se odkutálel ven ze hřiště. Běžím podél čáry. Za mnou tři Australanky. Naslepo pošlu míč před bránu a divím se, protože ona tam opravdu je. Spoluhráčka Feriel to napálí do brány div neprotrhne síť. Je vyrovnáno.
    Vzpomenu si na slova Mikuno a jásám spolu se spoluhráčkami. Nyní se biju jako lvice a snažím se o další gól. Už jsem ho měla na kopačce, ale podrazila mě stoperka. Penalta se nekope. Diváci bouří. Trenér je rudý jako rak. Snad nedostane infarkt a kdyby ano, neplakala bych pro něj.
    Hrací čas končí. Prodlužujeme si turnaj o třicet minut. Užívám si to. Je to můj poslední zápas a příští rok už nebudu panna a budu těhotná. Na trávu mě sroluje záložnice a jde předčasně do sprch. Já brečím na zemi bolestí. Ošetřovatelka mi leduje kotník. Přijedu na svatbu jako lazar. To se manželovi líbit nebude. Pche. Kašlu na něj. Vstávám, a i přes varování ošetřovatele pokračuji. Bolí to, ale já chci ještě hrát! Ještě pár minut. Nenechám si vzít můj milovaný fotbal.
    Nestíhám a utíká mi balón. Austrálie toho využívá a střílí gól. Trenér mě chce střídat, ale není mu to umožněno. Zažádal o střídání pozdě, už se zase hraje. Australanky brání.
    Dostanu se k balónu pomocí dvou přihrávek se spoluhráčkami je obejdu. Nahrávám zpět. Utíkám k bráně. Dostanu vysokou přihrávku. Opřu se do ní hlavou a ještě chvíli! Já takové mrně a dám gól hlavou. Směji se tomu.
    Prodloužení vzápětí končí a budou penalty. Trenér Bahram mě i s bolavou nohou postaví, ví, že umím kopat i levačkou. Ještě pár minut. Ještě si sáhnu a kopnu do míče.
    Dvě Australanky daly tyčku. Další dvě daly gól.
    Australská brankářka to dvakrát chytila a dvakrát ji to prošlo do brány, z toho jednou velmi těsně.
    Střílím poslední. Mazlím se s míčem. Možná naposledy. Střílím a vymetu roh branky. Holky šílí. Trenér pobíhá jako zblázněný. Já se usmívám a loučím se s fotbalem. Ani si neuvědomím, že po mě ještě střílí Australanka, ale míjí bránu.
    Holky se na mě sesypou a mačkají mě. Svatba se odkládá! Možná.
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    12.červenec – Prodloužení

    Jsem zase ve sprše, jsem rozbitá nebo spíš dotlučená, ale šťastná. Na modřiny jsem zvyklá nejen z fotbalu. Naši hlídači nás taky občas praští. Nějakou ránu asi dostanu i od nastávajícího Azada, který zuří. Řve z telefonu na trenéra a mě chce okamžitě zpět v Íránu. Je naštvaný a přes mobil na mě křičí. Kam se poděla jeho národní hrdost? Proč není rád, že jsme postoupily do osmifinále? Chce jen svou ženu. Svou malou pannu. Jestli budu mít tohle celé manželství. No to mě teda radši…
    Myslela jsem, že do Las Vegas se nedostanu, ale jedeme tam. Protože tam budeme hrát s Dánskem. Vdávám se až za šest dní, protože si pobyt prodlužuji. Těším se na dalších aspoň devadesát minut mého milovaného fotbalu.
    Po tréninku máme volno. Potkávám Mikuno a její tým, také jely do Las Vegas, hrají až o den po nás proti Nizozemsku. Zamává na mě kšiltovkou s rozverným úsměvem ve tváři. Naši hlídači jsou sice ve střehu, ale holky jsou rozjívené po postupu ze skupiny a křepčí kolem. Díky mé prťavosti se mi podaří vyklouznout. Zase. To bude průšvih!
    Trenér Bahram mě zabije a hlídači taky. Využívám téhle překvapivé svobody a nadšeně se vítám s Japonskými hráčkami. Je tady Mikuno, Yuki a Hitumi.
    Holky mě odvedou do divadla na muzikál. První v mém životě. Pak jdeme do baru. Konečně se bavím. Je to taková má rozlučka se svobodou.
    Jenže pak se ve mně něco zlomí a já se sesypu. Rozbrečím se v baru. Holky se diví. Nejprve nechci nic říct. Holky naléhají. Mlčím. Když vidí, že se mnou nehnou, tak další pokusy vzdají. Stejně je už pozdě, a tak jdeme zpět.
    Hodně mě mrzí, že jsem jim zkazila zábavu. Cestou na hotel se svěřuji, co mě trápí. Vyklopím úplně vše, povím o svých rodičích, že se musím vdát, že mě určitě zmlátí a půjdu do vězení. Také jim přiznám, že bych nejraději utekla.
    Holky na mě vykuleně hledí, očividně jsou z toho v šoku. Snaží se mě utěšit, ale marně.
    Opět pláču a vyslovím, že chci prostě zmizet.

  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    13.červenec – Narozeniny

    Na hotelu se dostaneme až po půlnoci. Okamžitě mě odchytnou naši hlídači a řvou na mě, kde se toulám, a že tohle bude mít následky. Smiřuji se s tím a očekávám bití a dlouhý tupý výslech. Nebylo by to poprvé.
    Situaci zachrání trenér, který se objeví a odvede mě. Sice na mě taky řve, ale už míň. Asi by mě taky zmlátil, ale potřebuje mě do osmifinále. I tak dostanu pár facek.
    Já se chtěla jen bavit a orazit si, ale kdykoliv to udělám, tak to skončí takhle. Asi to neumím nebo mi není přáno. Řvaní, výčitky, výhružky bitím a vězením. Jsem psychicky unavená, tohle už nedávám.
    Nejsmutnější na tom, je že dnes mám narozeniny. Usínám a probere mě až bušení na dveře. Zmateně vyskočím na nohy.
    Dostávám, co proto. Trénink je tvrdý. Hlídači si neodpustí mě občas šťouchnout či udeřit obuškem. Dělají to tak, aby to nikdo neviděl.
    Když jdeme zpět na hotel, tak mě rovnou pošlou na pokoj. Procházím kolem baru a slyším přání k narozeninám nějakého pana jménem Ewans. Všichni se usmívají. Mají tam spoustu pití a jídla a krásný dort.
    Jsem zpocená a potůčky potu mi tečou po zádech. Sáhnu si na hlavu, že si sundám hidžáb a hned mě obušek praští přes prsty. Bolí to.
    Také bych chtěla mít nějakou hezkou oslavu narozenin. Ale to se nestane. Jsem v trestu, a ačkoliv na hřišti vždy téměř vypustím duši, tak si tohle nezasloužím.
    Večer jsem toho moc nesnědla a okamžitě usínám.
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    14.červenec – Hlídači

    Opět máme trénink. Trenér Bahram stále opakuje, že hrajeme s Dánskem a že do toho musíme dát vše. Jako kdybychom to nedělaly.
    Já mám za patami neustále dva hlídače. Štvou mě. Nehodlám jen tak rezignovat, a tak běhám na hřišti kolečka. Hlídači asi pochopí a usadí se na lavičku. Dám si prvních pět kilometrů, za chvíli je to osm. Hlídači stále sedí a hlídají mě. Mám v nohou deset kilometru a pálí mě stehna. I tak se cítím líp. Mám běhání ráda.
    Odbíhám do sprch, kde mě sledovat nebudou, ale budou stát u dveří. Dávám si ledovou sprchu. Zaslechnu nějaké dohadovaní, ale příliš jej nevnímám.
    Ve sprchách se objeví další holky, nejsou to naše. Jejich řeči nerozumím. Je zvláštní. Zní trochu jako francouzština nebo němčina. Holky mě pozorují, občas se mi zasmějí. Netuším proč. Možná mě viděly za doprovodu mých hlídačů.
    Jsem ráda, že díky sprše nejsou vidět slzy na mé tváři.
    Otočím se zády k nim. Když se ohlédnu, tak mě okukují. Znervózňuje mě to, a tak raději odběhnu ze sprch.
    Za dohledu mravní policie cupitám na pokoj, kde je mi donesena i večeře. Jsem princezna nebo vězenkyně? Nevím.
    Jsem vyčerpaná tak, že padám únavou do postele a okamžitě usínám.
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    15.červenec – Pas

    Na zápase sedím na lavičce, trenér mě nepostavil do základní sestavy. Holky brání, co jen můžou. Je to ošklivý, ale účelný obranný fotbal. Občas se podívám po trenérovi, zda mě vyzve, abych se začala rozcvičovat. Nevšímá si mě a řve na holky.
    Ale pak se něco stane. Sedne si ke mně sedne a sáhne do kapsy. Myslím si, že mi dá mobil, ale podává mi můj pas. Pošeptá mi, že mám zmizet chodbou v poločasové přestávce. Nevěřícně na něj hledím a rychle si chovávám pas pod tričko. Moje propustka na svobodu! Trenér se na mě dokonce usmál.
    Ozve se protivné pípání budíku a já ke své nelibosti zjišťuji, že to byl jen sen! Jsem naštvaná. Mlátím rukama do postele a kopu do ní nohama. Z plných plic křičím do polštáře, na kterém ležím. Za tři dny se vdávám.
    S nikým nemluvím a na nikoho nereaguji. Dokonce si málem nevšimnu Mikuno, která do mě vrazí, něco mi vloží do dlaně. Hlídači se na ni přísně podívají. Ona zrudne a uteče.
    To, co mi dala do ruky pevně sevřu. Pak v nestřežené chvíli to nacpu pod dres do kalhotek.
    Stadion je plnější než obvykle. Přece jen se už hraje osmifinále. A Němky prý překvapivě vypadly s Jihoafrickou republikou. Diváci asi očekávají něco podobné i od nás.
    Sedím na lavičce. Holky hrají obranný fotbal. Čtyři v obraně. Pět v záloze. A jedna samotná na hrotu, ale Sara, která je teď útočnice, hrává spíš zálohu. Zatím jsme ještě nevystřelily na bránu. Dánky do nás buší, ale vedou jen jedna nula. Trenér stojí na postranní čáře a řve na holky. Ozve se písknutí poločasu. Chci zamířit do šaten, ale zastaví mě trenér. Že by Déjà vu?
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    15. červenec – Dánsko

    Bohužel se pletu. Strašlivě se pletu. Nepodá mi můj pas a nedovolí mi zmizet. Jen mi oznámí, že nastoupím v druhém poločase do zápasu. Do kabiny jdu za hlídačem a dalšího mám za zády. Není úniku. Jsem bez šance.
    Využiji soukromí toalety, kde si z kalhotek vytáhnu vzkaz od Mikuno. Je na něm napsáno, co mám udělat, pokud chci opravdu utéct. Je to šílený nápad, který šokuje všechny. Usměji se tomu a jsem rozhodnuta!
    V druhém poločase mě trenér střídá a mění sestavu z kombinace čtyři v obraně, pět v záloze, jedna v útoku na kombinaci tři, čtyři, tři. Je to divný tah, ale nejsem v útoku sama. Dánky nám dávají zabrat, ale Feriel, Sara a já se doplňujeme. Pomáhají i ostatní holky.
    Jenže už prohráváme o dva góly. Trenér na nás řve. Můj poslední zápas. Dávám do něj vše. Běhám tam a zpět. Za půlhodiny jsem uběhla šest možná i sedm kilometrů. Bolí to, ale dřina se vyplácí. Při jedné akci si vyměníme míč s Feriel střílím, čímž snižuji na 1:2. Holky se ke mně seběhnou a radují se. Jsem šťastná, prozatím.
    Za dalších pět minut už běžím na dvě obránkyně sama. Využívám své rychlosti a toho, že mám stále energii. Jsem přece jen vytrvalá. Obehraji obránkyně.
    Diváci bouří. Už neslyším ani našeho trenéra.
    Střílím.
    Jen s velkým štěstím míč spadne do brány, ačkoliv se o něj brankářka otřela rukou.
    Udělám to, co stálo ve vzkazu. Hidžáb si přetáhnu přes hlavu a hodím jej do diváků. Ti se o něj perou. Pro mě silné, ale nebezpečné gesto. Spoluhráčky jsou v šoku. Trenér neřve a hledí na mě. Ale vím, že si tím podepisuju konec a pořádný průšvih. Je mi to jedno. Mám být ve vězení nebo se mám vdát za někoho, koho nechci? Vždyť je to to samé. Doufám, že se podaří nějaký zázrak.
    A jak to dopadlo?
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    Určitě uvítám nějaké kritiky, rady či komentáře, takže se nebojte psát sem. Nevadí mi to, spíše to ocením.
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    15. červenec – Taška

    Ne, nevyhrály jsme. Prohrály jsme 2:4 v prodloužení. I tak se o mě novináři zajímali víc než o vítězné Dánské hráčky. Nebylo mi umožněno říct ani slovo. Vše za mě vždy řekl trenér a já měla po levici i pravici hlídače. Jako kdybych měla dva velké zahnuté meče pod krkem.
    Najednou mě někdo chytí za ruku a vytáhne mě z pod těch „mečů“. Nastane velká tlačenice. Přes hlavu je mi přetáhnuto bílé tričko a na hlavu mi dopadne čepice. Nebráním se.
    Ona osoba mě táhne dál davem novinářů a dalších lidí. Hlídači, kterým jsem takhle zmizela, mě hledají v davu.
    Jsem malinká, a tak úspěšně mizím. Někdy je výhoda být malé postavy.
    Ona neznámá pevně svírajíc mou ruku mě táhne pryč. Až po chvíli zjišťuji, že to je Mikuno. Mikuno mě dotáhne ke dvěma menším, ale urostlým chlapům, taky Japoncům.
    Dostávám nabídku, zda chci zmizet.
    Mé přání je vyslyšeno.
    Ani si neuvědomím, že nabídka zněla v japonštině. Má reakce je pohotová, také v japonštině. Chci být zmizelá.
    Nacpou mě do velké sportovní tašky a tu zapnou zipem.
    Je tma.
    Hluk stadionu utichá. Slyším hukot motoru.
    Onen dopravní prostředek zastavuje. Někdo mě zvedá a nese mě dál.
    Ani nepípnu. Mlčím. Jsem stále v šoku z toho, co se to právě děje. Mám strach. Ucítím pod sebou něco měkké. Pak se ozve táhlý zvuk zipu. Já chvíli nic nevidím, ale pak zjišťuji, že jsem na nějakém pokoji. Zdi jsou modré. Přede mnou stojí ti dva chlapi a opodál stojí další tři lidi, mezi nimiž poznávám Mikuno. Moje rozverná únoskyně. Tu jedna holka odvádí pryč.
    Dostávám napít a dozvídám se, že je tady pro mě šance, jak zmizet. Ale teď si mám prý odpočinout. Po delší sprše ležím v posteli a nemůžu usnout. Jsem nervózní a mám obavy. Stále se může něco stát. Něco se může zvrtnout.
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    16. červenec – Výhra

    Do mého pokoje jedna holka donese snídani. S ní přijdou ti dva chlapi. Následuje dlouhé vysvětlování a vyptávání. A dostávám unikátní nabídku. Azyl v Japonsku.
    S otevřenou pusou poslouchám a stále tomu nemůžu uvěřit. Teď se určitě něco stane, co mě vrátí do kruté reality. Probudím se nebo se tady objeví mravní policie.
    Oni se dvakrát ujišťují, zda jsem tomu rozuměla a nechávají mě v pokoji samotnou, abych si to promyslela.
    Já se cítím, jako kdybych byla duch. Že bych během zápasu umřela? I to je možné.
    Pomalu jím rýži se zeleninou a kousky kuřecího masa. Přežvykuji to v puse a přemýšlím.
    Mám odjet do Japonska s azylovou žádostí a žádostí o občanství? Chodit do školy a bydlet na internátu. Zlepšit se v japonštině a následně studovat. Hrát fotbal. Bydlet poblíž Mikuno a Yuki.
    Anebo se mám vrátit do Íránu, pobýt si pár měsíců ve vězení, zbitá. Poté pokud přežiji bití se možná vdám za manžela, který mě zbije také, protože jsem porušila pravidla a zkoušela se vyhnout svatbě. Být zavřená doma bez možnosti úniku a možnosti se s někým bavit?
    Nad čím přemýšlím? Rozkašlu se, protože mi kousek rýže skočil do krku. Rychle se napiji vody.
    Jenže to bude asi hodně drahé a já nemám peníze. Možná budu muset pracovat.
    Za chvíli se tady objeví zase ti dva urostlí Japonci a donesou mi čaj. Ptají se mě, jak jsem se rozhodla.
    Bez váhání souhlasím, je to jako kdybych vyhrála v loterii. Nejlepší výhra v mém životě!
    Oni se usmějí a hned vytáhnou plno lejster, které si mám prostudovat a podepsat. Nechají mi čas na oddych.
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    20. červenec – Ewans

    Času mi poskytli opravdu spoustu. Už jsem tady na pokoji čtvrtý nebo pátý den. V dokumentech je podrobně popsané vše, co mi řekli.
    Dokonce si můžu nechat změnit jméno, ale není to nutné. Já ale už vím. Vzpomenu si na své narozeny. Toho 13. července jsem nic nedostala, ale nějaký Ewans tam byl šťastný. Chci být stejně šťastná Zari Ewans.
    Dostanu prozatímní dokumenty. Upraví mi jméno a budu bydlet na internátu. Dostanu vše potřebné. Ale musím pořádně studovat. Mluvenou japonštinu mám prý překvapivě dobrou, ale je třeba se naučit psát i číst.
    Celou dobu jsem, ale zavřená na pokoji. Chybí mi běhání, tak aspoň cvičím a čtu si. Dostala jsem nějaké učebnice japonštiny, takže studuji.
    Důvod, proč jsem byla na pokoji byl ten, že po mě můj tým, a hlavně mí hlídači stále pátrají. A proč jsem tam byla tak dlouho bylo tím, že Japonsko hrálo ještě čtvrtfinále, ale vypadlo s USA.
    Bohužel mě nemohla Mikuno navštívit, ale bylo mi slíbeno, že ji uvidím ještě mockrát. Těším se na to. Musím se jí nějak odvděčit.
    Cesta do auta proběhla hladce v tašce. Ještě štěstí, že jsem tak malinká. Na letišti jsem pod ochranou prošla i díky množství podepsaných papírů a sedím v letadle s hlídači nebo spíše nyní s ochránci po obou stranách.
    Nicméně jakmile letadlo dosáhlo letové výšky, tak mě hned pustili za holkami. Takže jsem většinu letu strávila s Mikuno a Yuki a dalšími. Celou cestu jsme si povídaly. Zdá se, že holky jsou stejně nadšené jako já.
    Od holek vím, že se budeme potkávat i ve škole. Nastoupím na stejnou školu jako ony. Doufám, že budeme ve stejné třídě, ale to se asi nestane.
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    21. červenec – Japonsko

    V letadle jsem nemohla usnout. Šíleně unavená a ospalá vysednu z letadla v Osace. Dlouho se s holkami loučím s tím, že se brzo uvidíme. Prý jsou prázdniny, ale budeme chodit do školy. Já musím, abych mohla nastoupit od září. Ony musí dohnat, co zameškaly kvůli šampionátu.
    Má ochranka se mě nejdřív zeptá, zda jsem se vyspala a zda jsem schopná absolvovat ještě podepisování dokumentů a krátkou instruktáž.
    Já zalžu a pokývám hlavou, avšak musí být na mě vidět, jak jsem zničená.
    Odvezou mě tedy na úřad, kde dostanu doporučení a informace co můžu a co nesmím dělat. Prakticky je to vše pro mé dobro. Je mi vysvětleno, že taková šance se nedává často, ale prý to s mým talentem zkusí. Výhodou je, že umím obstojně japonsky.
    Podepisuji spousty papírů a spousty si jich ještě musím pročíst. Vše je v kombinaci angličtiny a japonštiny. Je to nesmírná nálož informací. Mám problém se soustředit a je to na mě vidět. Jako poslední věc, na kterou se zeptají je má velikost bot a oblečení. Poté mě odvezou na internát. Pěkný vysoký dům s množstvím pokojů, kde mě nechají odpočívat a vyspat se. S tím, že dva dny nastupuji do školy.
    Víc jak měsíc se budu učit a dle zkoušek na konci srpna se rozhodne. Buď naskočím do rozjetého prvního ročníku v druhé třetině semestru. Nebo si počkám víc jak půlroku. Mám výhodu, že jsem chodila na střední v Íránu, tak nějaké vědomosti navíc mám.
    Hlavně se zaměřím na japonštinu. Sice umím japonsky dobře, ale mám co zlepšovat. Opět je mi zdůrazněno zlepšení se hlavně v psaní a čtení. I tak byli překvapení kolik toho už umím.
    Po krátké horké sprše ulehám nahatá do postele, protože už nemám ani sílu hledat pyžamo natož se do něj obléct. Je šest hodin večer a já budu spát. Hodně a tvrdě spát. Krásný sladký spánek. Zasloužený spánek.
    Ani si nevšimnu, že za dvě hodiny se otevřou dveře mého pokoje a někdo do něj vstoupí.
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    21. červenec – Šok

    Probudí mě bolest. Zapištím z pod peřiny a prudce se oženu rukou, a ještě instinktivně kopnu nohou.
    K mému pištění se přidá zaječení a také bolestivý výkřik. Následuje žuchnutí na zem.
    V mžiku se v pokoji rozsvítí světlo.
    Já vykuleně hledím na stejně překvapenou dvojici. Mladá pohledná japonská dívka na mě hledí. Na zemi klečí japonský kluk, který skučí a drží se za rozkrok.
    Od dívky následuje otázka, co tu dělám.
    Já si promnu oči a dlouze zívnu, poté odpovím, že tady spím.
    Kluk stále bolestivě skučí a podívá se na mě.
    Já si uvědomím, že jsem pod peřinou nahatá a rychle si peřinu dám až pod bradu. Tvář mi zrudne, takže vypadám jako rudé sluníčko, které zapadá za obzor.
    Kluk po chvíli reaguje s tím, že kopat teda umím pořádně.
    Já se mu omlouvám s dodatečnou informací, že hraji fotbal.
    Dívka se tomu směje, ale když vidí svého stále trpícího druha, tak odběhne. Za chvíli se vrací se sáčkem plným ledu. Zatímco si hoch přikládá led na choulostivé partie, tak se dívka opět vyptává.
    Já ospalým hlasem vysvětluji, že jsem přiletěla z USA a že mě tady ubytovali, protože pozítří nastupuji do zdejší školy. Hlasitě zívnu a zamrkám na ně. Omlouvám se jim.
    Holčina si položí prsty na bradu a jen tak mimochodem řekne, že to byla asi ta zpráva, kterou si měla vyzvednout. Nyní se omlouvá ona mě. Dívka se zdá pobavená. Svého milého neschopného další akce odvádí pryč. Ve dveřích se rozloučí, opět se omluví a zhasnou.
    Sice jsem stále trochu v šoku, ale díky únavě upadám opět do říše snů.
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    22. červenec – Shika

    Měla jsem špatný sen. Probudím se cela zpocená a zhluboka oddechující hledím na tu Japonskou dívku, která si zrovna nalévá čaj a nabízí šálek i mě.
    Nejprve se mi představí jako Shika Yamada. Je opravdu hezká a milá. Má delší černé rovné vlasy, drobný nosík a velké tmavé oči. V obočí má piercing. Postavu má opravdu krásnou hříšně tvarovanou. Mile se na mě usmívá a jen tak mimochodem mi oznámí, že mluvím ze spaní. A že mluvím ze spaní anglicky, japonsky a pak ještě jiným jazykem, kterému nerozuměla.
    Já to samozřejmě zapírám. I když je fakt, že si teď hodně cvičím angličtinu.
    Ona se směje a vyptává se, kdo je ten trenér Bahram a kdo je Azad. Prý jsem ty slova či jména dost často opakovala i vykřikovala.
    Nevěřím svým uším, já opravdu něco takové říkala ze spaní? Ani si nepamatuji, co se mi zdálo. Rychle se to snažím zamluvit a představuji se jako Zari.
    Shika se ptá, zda Zari je příjmení nebo jméno.
    Odpovídám, že jméno. A doplňuji své nové příjmení Ewans.
    Shika se mile usměje a hned se ujme mého mentorování. Takže mi vysvětluje přípony pro oslovení osob. Něco už znám, ale hodně z toho je pro mě nového. Shika je tedy můj Senpai. Starší žákyně, která má zkušenosti a ví, jak to na škole chodí. Pomůže mladší žákyni, což jsem já. Alespoň tedy doufám.
    Ale pak mě přece jen ušetří a jako cizince mě dovolí ji oslovovat křestním jménem. Jinak se prý většina oslovuje příjmením. Ale u mě asi všichni prominou. Zdůrazní, že vypadám jako neškodná malá holčička.
    Narážky na můj vzrůst slýchávám dlouho a často. Nevím, proč jsem nevyrostla. Je pravdou, že i máma byla malinká. Takže to mám po ní. A také jsem od pěti dělala šest let gymnastiku. Podezírám ten sport ze zastavení mého růstu.
    Natahuji se pro hrnek s čajem, ale pokrývka mi spadne a odhalí můj holý hrudník. Nevadí mi být před holkou nahatá, ale rychle pohledem zkontroluji pokoj, jestli tady není její přítel.
    Shika se mi pobaveně směje, podá mi čaj a asi pochopila, takže mi vysvětlí, že její milý Takeo tady není. A ani by být neměl, protože tohle jsou dívčí internáty. Ale ona jej potřebuje, takže se domluvíme, že tohle bude naše první tajemství.
    Souhlasím. Jednou rukou držím přikrývku a druhou hrnek s čajem. Omlouvám se a svěřuji se, že tady nemám jiné další oblečení.
    Ona na mě užasle hledí a opět se vyptává.
    Já ale dostala příkaz, nemluvit příliš o své minulosti, a tak se vymlouvám. Jsem zahraniční studentka, které se ztratil kufr na letišti.
    Shika mě překvapí svou vlídností a hned mě zve na nákupy.
    Ale já se vymlouvám, že mi stačí školní uniforma a spát můžu nahatá. Byla by škoda za mě utrácet.
    Nezdá se, že by to nějak zabralo, protože Shika se hned přehrabuje ve skříni a vytahuje šortky a tričko. Jí to vadit nebude, ale může sem přijít správcová nebo kdokoliv jiný, takže nahá bych tu být neměla. S těmi slovy po mě hází tričko a šortky.
    Já neochotně přijímám tenhle dar, ale jakmile se chystám obléknout, tak Shika vykulí oči. Zčervená a směje se, zatímco si rukou zakrývá ústa. S pohledem na mé nohy zmíní, že s tímhle taky musíme něco udělat.
    Já nechápajíc se podívám na své chlupaté nohy. A zamrkám na ni. Mě to divné nepřijde, ale ona mě hned tahá do koupelny.
    Shika protestuje, takhle tady nezapadnu, protože školní uniforma sestává ze sukně bez punčoch, jen s vysokými ponožkami. Můžu sice nosit kalhoty, ale bude pro mě jednodušší zapadnout do kolektivu.
    Ani slovem se nezmíním o naší tradici zahalování dívek a žen. Jen pištím, když jsem nakonec vtáhnuta do koupelny, kde mě k mému překvapení Shika svlékne a sebe taky. Ne že by mi to vadilo, jen mě to překvapilo. Obě si dáme sprchu.
    Pak mi ukáže, jak se holí nohy. U toho mi zhodnotí mé tělo, vypracované břišní svaly a svalnatější nohy. Nohy mám už hladce oholené.
    Je to zvláštní nový, ehm, zážitek. S novým pocitem hladkých nohou se konečně obléknu zpět do šortek a trička.
    Shika si mě kriticky prohlíží a pak se usměje.
    Někdo zaklepe na dveře.
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    22. červenec – Lavina

    Do pokoje vstoupí nižší, ale prostorově objemnější dáma, které nevidím do tváře, protože v rukou drží obrovskou krabici. Tu s funěním a s pomocí mé spolubydlící odloží na stůl.
    Shika ji pozdraví a já pozdravím také.
    Starší šedivá se mile usměje a představí se jako paní Koruki, správcová dívčího internátu.
    Než se stihnu představit, tak je paní Koruki už pryč.
    Shika mi šeptá do ucha, že dostanu přednášku o pravidlech a pak s úsměvem uteče z pokoje.
    Paní Koruki na ni křičí něco o zákazu běhání po chodbách.
    Kdybych tušila, co mě čeká, tak také zvolím útěk. Shika se nemýlila.
    Jakmile se ta starší dáma vrátí, tak drží v rukou papíry, na očích má brýle. Začíná dlouhá přednáška. Koruki mluví rychle a nedbá toho, že nejsem Japonka. Sice japonsky umím, ale neznám všechny slovíčka, takže občas netuším, o čem to mluví. Starší dáma toho dále nedbá a vypráví o správném chování na internátu a co se nesmí. Příkazy, zákazy, a hlavně žádní kluci!
    Tohle mi něco připomíná. Hmm. Zavzpomínám na naše íránské hlídače. Počkat! Co tu dělal Takeo?! Že by šmíroval na dívčích internátech a Shika ho kryla?
    Správcová Koruki vezme do tlustých prstů desky s papíry a hned mi je dá do rukou, abych zkontrolovala údaje a podepsala se.
    Už si ani nepamatuji, co jsem tuhle vyplnila na úřadě, takže podepíšu.
    A nyní začne krabicová válka, protože paní Koruki otevře tu obří krabici. Nejprve mi podá tři menší krabice, na kterých jsou obrázky bot. Než si je stihnu uložit, tak mi podává krabici s ponožkami. Nevím, jak to stíhá, ale zásobuje mě velmi rychle dalšími krabicemi. To už vzhledem ke svému vzrůstu nezvládnu a horní krabice padá na zem.
    Koruki toho nedbá a podává mi další krabici. Já ty předešlé zoufale odkládám na postel, na zem a všude kde je trochu místa.
    Poprvé se Koruki zastaví a prohlíží si mě. Něco si zadrmolí pod nosem a krabici, kterou držela v ruce dá zpět do té obří a vytáhne jinou, tu mi hned podá.
    Jako by nestačila tahle krabicová lavina, začíná další slovní lavina, kde mi Koruki vysvětluje, jak si, co obléct a že na vzhled se dbá. Také mi přikazuje vše vyzkoušet a pokud něco nesedí, tak mám dát vědět. Ale nejpozději dnes do osmi hodin.
    Jen tak mimochodem se zmíní, že v osm se odchází do školy. Škola začíná v osm třicet. A snídaně je od sedmi do osmi. U toho se mě zeptá, zda mám nějaké alergie.
    Zavrtím hlavou.
    Na zem žuchne jedna krabice, kterou jsem naskládala do komínku.
    Koruki si mě prohlédne, usměje se a s poloprázdnou obří krabicí opět odkráčí pomalým krokem pryč.
    Za chvíli se ve dveřích objeví Shika s krabičkou v ruce a směje se mi.
    Ale ne, další krabice!
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    22. červenec – Krabice

    Naštěstí v té její krabičce byla má snídaně.
    Shika si ze mě utahuje, že vypadám jako hromádka neštěstí. Ale pomáhá mi krabice vybalovat.
    Dostala jsem spoustu věcí.
    Jako první jsou v krabicích troje boty. Jedny černé kožené na chození po venku ve školní uniformě. Druhé látkové elastické bílé s červeným proužkem, u těch mi Shika vysvětlila, že to jsou přezůvky do školy, říká se jim Uwabaki. A konečně třetí jsou modro bílé tenisky na sportování.
    Budu si muset opatřit i kopačky. Snad mi tady dovolí hrát fotbal. Bez něj umřu!
    V dalších krabicích je zásoba bílých kalhotek. Zvykla jsem si nosit nohavičkové kalhotky, ale tyhle vypadají taky pohodlně.
    V jedné krabici je i dostatek tmavých ponožek s bílými proužky.
    Následují nějaké košilky, k tomu mi Shika s pobaveným tónem vysvětluje, že to mám místo podprsenky, kterou stejně nepotřebuji.
    Jsem tak zmatená, že tohle škádlení přejdu mlčením, protože z větší krabice vytahuji dvě tmavě modrá saka. K nim patří modrošedé proužkované sukně. Ty sukně se mi zdají nějak moc krátké.
    Shika mi pomáhá a ukazuje mi bílé košile ke kterým pasují červené kravaty.
    Polknu, protože kravatu jsem nikdy nenosila.
    Je toho až příliš. Ještě najdu šedé tepláky, mikinu a svetr. Dále také modro bílé šortky a trička s krátkým rukávem.
    Shika trpělivě vysvětluje, co k čemu je.
    Když je konečně vybaleno, tak se dívám na hromadu oblečení, a ještě větší hromadu krabic. Moje zoufalost nebere hranic.
    Shika si mě vyfotí na mobil a culí se na mě. Netuším, že to je má první fotka, která mou osobu přes sociální sítě dostane do podvědomí spolužáků ze školy. Ale také hlavně i Mikuno a Yuki teď ví, že budu s nimi na škole.
    Rovnám si věci do své skříně. A teď to nejhorší. Musím se obléct! Ne že by to bylo složité, ale na tohle oblečení si budu asi velmi dlouho zvykat.
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    22. červenec – Sukně

    Jsem konečně s plným břichem po snídani. V ruce držím přezůvky a kráčím vedle své spolubydlící. Mé Senpai. Míříme do školy. Jsem opět celá nesvá. Ne ze školy a z nového prostředí či nových lidí, jiného jazyka. Týrá mě šílený nový pocit.
    Je to poprvé, co mám na sobě tak krátkou sukni. Mé nohy jsou zahalené pod kolena vysokými ponožkami. A větší část mých stehen je odhalena. Ještě že mi Shika ty nohy oholila, asi bych vypadala divně. Přesto mám stehna svalnatá, protože jsem sportovně založená, ale jsem hodně malá a štíhlá. Budu atrakce pro ostatní.
    Neustále si sukni rukama přidržuji. Je to takové, ehmm, divné. Občas když zafouká vítr, tak se leknu.
    Co mě dál znervózňuje, je kravata, kterou si stále rovnám u krku.
    Shika do mě šťouchne loktem a řekne ať se trošku uvolním. Škola je tady skvělá a spolužáci jsou milí. Nabízí mi, že mi klidně najde nějakého kluka.
    Při té představě rudnu.
    Shika se mi směje.
    Rychle stáčím rozhovor jinam. Divím se, že přes prázdniny chodí do školy.
    Ona s rošťáckým úsměvem mi poví, že měla docela dost průšvihů a je v trestu a také je tohle pro ni poslední třetí ročník, takže musí studovat na zkoušky. Ale nemusím se bát, zůstaneme spolu na pokoji, protože pak bude studovat čtyři roky na univerzitě, která je kousek odsud.
    Celkem se na to těším. Budu chodit do školy a nemusím se vdávat! Mám svou Senpai. To je skvělé! Eeek! Zapištím, když zafouká vítr, zatímco jdeme po ulici. Mé bílé kalhotky zasvítí na ulici.
    Nevím, jak to dělá, ale Shika si to stihla vyfotit. Další fotka na sociální sítě. Aspoň si to myslím. Mobil má stále v ruce a něčemu se hihňá. Dodá, že mám už nějaké zájemce.
    Zase se červenám a přidám do kroku.
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    22. červenec – Škola

    Ve třídě je spíš víc kluků než holek, nevadí mi to. Oči se mi rozzáří, když uvidím Mikuno i Yuki. Hned k nim utíkám a nadšeně se s nimi vítám. Ony to nadšení opětují a objímají mě.
    Nevšímám si zkoumavých pohledů všech okolo. Jsem pro ně opravdu trochu atrakce. Cizinka v čistě japonské třídě. Jsem dokonce menší než všichni ostatní. Mám černé husté neposedné vlasy. Má pokožka je sice na poměry arabského světa světlá, ale tady jsem oproti nim tmavší. Ale jen o trošku. Také i mé oči mají jiný tvar.
    Zrovna když se vítáme, tak se ozve zvláštní melodický zvuk a do třídy vstoupí učitel. Holky hned utíkají k lavicím. Chci je následovat, ale zastaví mě učitel. Starší prošedivělý s přísným pohledem.
    Přikáže mi zůstat stát u tabule.
    Dívám se do třídy na asi třicet studentů, z nichž jsou tři čtvrtiny kluci a zbytek holky. Zahlédnu i jednu blondýnku, ale je to přebarvená Japonka. Pak mou pozornost zaujme zrzavá vysoká dívka, která je značně přírodou obdařená v oblasti hrudníku. Proč ji tak hledím na prsa?! Okamžitě zrudnu, protože si mě všichni prohlíží. Nevím proč, ale rozhodilo mě to. Nikoho s tak bujným hrudníkem jsem ještě neviděla.
    Nakonec se představím jako Zari Ewans a také jim vysvětlím, že původem jsem Peršanka. Zmíním, že jsem zde sama a těším se na výuku v Japonsku. Jako své zájmy zmíním anime a fotbal, což některé z nich zaujme. A také povím, že se ráda učím cizí jazyky.
    Učitel se mě zeptá, jaké jazyky umím. Povím, že kromě perštiny a arabštiny umím i angličtinu, samozřejmě japonštinu. A ještě se k tomu učím trochu francouzštinu. To už na mě učitel užasle hledí.
    Učitel mě pustí si sednout. Sedím mezi kluky, ale nevadí mi to. Někteří mě zvídavě okukují. Určitě je to důsledek fotek, které Shika pořídila. Cítím se divně.
    Na stole mám všechny potřebné věci, které jsem jako nová nemajetná žákyně dostala zdarma. Pár sešitů, tužky, gumu, pravítko a učebnice. Na věšáku visí malá brašna.
    Jsem za tyto dary šťastná. A užívám si zcela novou šanci pro život.
  • DemonicDemonic Komentářů: 32
    22. červenec – Kamarádi

    Dostala jsem toho spousty, ale dost věcí mi bude ještě chybět. Nemám svůj mobil, doklady, knížky, kopačky a plno dalšího. Je mi těch věcí líto. Nevím, jak si koupím nové. Budu si muset najít práci.
    Naštěstí mé myšlenky rozptýlí učitel, který zadává různé úkoly a speciálně se věnuje mě a také té zrzavé holce, která sedí až vzadu. Je to náročné, ale baví mě to. Touhle dobou bych byla v Íránu kdoví kde a kdoví jak bych vypadala. Jestli bych ještě žila.
    Výuka je dost dlouhá. S malými přestávkami a velkou přestávkou na oběd jsme ve třídě až do pěti do večera. Přestávky vyplňujeme povídáním si s holkami. Přidají se k nám i dva kluci. Takeo a Kenjiro. Všichni jsou milí a zábavní, jen si ze mě utahují, že jsem maličká. Jako školačka ze základky.
    Opět se omlouvám klukovi jménem Takeo, kterého jsem nakopla první den do rozkroku. On to bere sportovně a řekne, že se těší až mě uvidí hrát fotbal.
    To mi připomene kopačky.
    Vyptávám se, kde bych mohla dostat nějakou práci. Takeo mi nabízí práci v restauraci, která je kousek od internátu. Ale Shika to překvapivě zamítá s tím, že prvně musím dohnat učivo a až od dalšího školního roku bych mohla pracovat. S tím ostatní souhlasí. Já nakonec rezignuji a souhlasím též.
    Jsem šťastná. Tohle vypadá na skvělý život. Když v tom zamrkám na tu zrzavou holku. Přišla k nám a představila se jako Hanna. Vypráví, že se sem přestěhovala s rodiči a budou tady bydlet. Je milá a pohledná. Má moc pěknou tvář. Kratší zrzavé vlasy a moc hezkou postavu. Kluci na ni stále zírají. Tedy doufám, že zírají na ni. Začervenám se.
    Při své výšce jí hledím na prsa. Shika si toho všimne a udělá si další fotku.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.