Poslední dobou se zabývám psaním kratších textů, většinou podle nějakého zadání. Ráda bych se o ně podělila a zároveň se mi nechce rozdělovat do samostatných vláken, takže je všechny budu přidávat sem.
Zadní polovina našeho domu se zhroutila a nejspíš si za to můžeme sami. Ovšem, s duchy člověk nikdy neví.
Dům – přesněji kuchyň v přízemí a pokoj pro hosty v prvním patře – se pomalu sesul k zemi někdy během noci a když říkám „sesul“, tak to myslím doslova, nikdo totiž nic neslyšel ani necítil. Ráno jsme se prostě probudili a bum – kuchyň nikde. Když jsme vyřešili takové ty existenční otázky, například co a hlavně kde proboha budeme snídat, začali jsme uvažovat o tom, jak se to celé mohlo stát.
Strýc byl přesvědčený, že to je normální věc, jaká se starým domům obrostlým mechem stává docela běžně.
Rodiče zase vinili sousedy a už už se chystali vydat se na válečnou stezku lesem k jejich pozemku, když Oliver sebejistě prohlásil, že za to můžou duchové.
Všichni jsme ztichli a dívali se jeden na druhého a vytřeštěnýma očima. Teď, když to někdo řekl nahlas, to bylo jasné jako bílý den a nám se to ani trochu nelíbilo. Duchové totiž obvykle neboří domy, takže jsme jim tentokrát museli provést něco opravdu příšerného.
Nevěděli jsme, co máme dělat. Kdyby to byly dva tři rozbité hrnky, tak bychom vytáhli staré dobré modlitební svíce a obětovali duchům pár kapek včelího vosku, možná jednu z matčiných olověných run, ale takhle? Zbývala jenom jedna možnost, a to utéct co nejdál v co nejkratším čase.
Tak jsme vzali nohy na ramena a litovali jsme snad jen toho, že jsme si sebou nemohli vzít příborník po babičce.
Seděl jsem na mokré zemi. Všechno se točilo a svět se zdál být větší než jindy. Palčivá bolest, která mi vystřelovala z rozedřených dlaní, mi připomněla, že jsem naživu. Že jsem člověk. Že mám vlastní vůli a že mám právo občas myslet jen a jen na sebe. Protože mě z pádu na hrubý asfalt bolelo celé tělo a protože já nejsem žádný hrdina, v tu chvíli jsem se rozhodl, že jdu domů.
A tak jsem šel. Snad toho okamžiku slabosti lituju dodnes, ale tehdy jsem prostě odešel. Místo abych dál běžel skrz konec světa, jak rychle to jen šlo s bolavým srdcem a vzkazem v ruce, jsem se v relativním pohodlí domova umyl od krve, prachu a slz a sedl si na pohovku. Televize neměla signál, a tak jsem oknem pozoroval tu neuvěřitelnou spoušť venku. Tomu všemu jsem možná – jenom možná – mohl zabránit, kdybych včas doručil ten vzkaz.
Ale já vím, že bych to nedokázal, ani kdybych chtěl. O tu díru v chodníku jsem zakopl z nějakého důvodu. Z posledních sil jsem přece táhl nohy po zemi, přes záclonu potu a krve pumpující mi v mozku jsem neviděl kam šlapu a času bylo tak příšerně málo.
Stejně bych to nestihl. Stejně bych to nestihl. Stejně bych to nestihl.
Alespoň bych třeba měl pocit, že jsem se snažil.
Stejně bych to nestihl.
Inspirace přichází od kamarádky, která mi na otázku „Co mám proboha psát?" odpověděla něco ve stylu : „O tom, jak díra v chodníku způsobila konec světa." a vůbec to nemyslela vážně.
Komentáře
Zadní polovina našeho domu se zhroutila a nejspíš si za to můžeme sami. Ovšem, s duchy člověk nikdy neví.
Dům – přesněji kuchyň v přízemí a pokoj pro hosty v prvním patře – se pomalu sesul k zemi někdy během noci a když říkám „sesul“, tak to myslím doslova, nikdo totiž nic neslyšel ani necítil. Ráno jsme se prostě probudili a bum – kuchyň nikde. Když jsme vyřešili takové ty existenční otázky, například co a hlavně kde proboha budeme snídat, začali jsme uvažovat o tom, jak se to celé mohlo stát.
Strýc byl přesvědčený, že to je normální věc, jaká se starým domům obrostlým mechem stává docela běžně.
Rodiče zase vinili sousedy a už už se chystali vydat se na válečnou stezku lesem k jejich pozemku, když Oliver sebejistě prohlásil, že za to můžou duchové.
Všichni jsme ztichli a dívali se jeden na druhého a vytřeštěnýma očima. Teď, když to někdo řekl nahlas, to bylo jasné jako bílý den a nám se to ani trochu nelíbilo. Duchové totiž obvykle neboří domy, takže jsme jim tentokrát museli provést něco opravdu příšerného.
Nevěděli jsme, co máme dělat. Kdyby to byly dva tři rozbité hrnky, tak bychom vytáhli staré dobré modlitební svíce a obětovali duchům pár kapek včelího vosku, možná jednu z matčiných olověných run, ale takhle? Zbývala jenom jedna možnost, a to utéct co nejdál v co nejkratším čase.
Tak jsme vzali nohy na ramena a litovali jsme snad jen toho, že jsme si sebou nemohli vzít příborník po babičce.
Seděl jsem na mokré zemi. Všechno se točilo a svět se zdál být větší než jindy. Palčivá bolest, která mi vystřelovala z rozedřených dlaní, mi připomněla, že jsem naživu. Že jsem člověk. Že mám vlastní vůli a že mám právo občas myslet jen a jen na sebe. Protože mě z pádu na hrubý asfalt bolelo celé tělo a protože já nejsem žádný hrdina, v tu chvíli jsem se rozhodl, že jdu domů.
A tak jsem šel. Snad toho okamžiku slabosti lituju dodnes, ale tehdy jsem prostě odešel. Místo abych dál běžel skrz konec světa, jak rychle to jen šlo s bolavým srdcem a vzkazem v ruce, jsem se v relativním pohodlí domova umyl od krve, prachu a slz a sedl si na pohovku. Televize neměla signál, a tak jsem oknem pozoroval tu neuvěřitelnou spoušť venku. Tomu všemu jsem možná – jenom možná – mohl zabránit, kdybych včas doručil ten vzkaz.
Ale já vím, že bych to nedokázal, ani kdybych chtěl. O tu díru v chodníku jsem zakopl z nějakého důvodu. Z posledních sil jsem přece táhl nohy po zemi, přes záclonu potu a krve pumpující mi v mozku jsem neviděl kam šlapu a času bylo tak příšerně málo.
Stejně bych to nestihl.
Stejně bych to nestihl.
Stejně bych to nestihl.
Alespoň bych třeba měl pocit, že jsem se snažil.
Stejně bych to nestihl.