Povídky z dvanácté Bartoničky
jerrymungo
Komentářů: 2,070
Opět úspěšné setkání v Podkrkonoší. Tentokrát jsme měli trochu neobvklé, ale zajímavé zadání.
Hlavní postava: Vysloužilý hodinář
Místo: Čekárna
Téma: Nic není takové, jak se na první pohled zdá
První věta: Místnost byla zaplněna silnou vůní růží.
A tady jsou výsledky našeho snažení...
Hlavní postava: Vysloužilý hodinář
Místo: Čekárna
Téma: Nic není takové, jak se na první pohled zdá
První věta: Místnost byla zaplněna silnou vůní růží.
A tady jsou výsledky našeho snažení...
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert
Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Místnost byla zaplněná silnou vůní růží. Na parapetu otevřeného okna stála velká váza plná různobarevných květin a dovnitř vanul příjemný vánek. Čekárna obvodního lékaře vypadala spíše jako obývací pokoj i se záclonami v oknech a tiše tikajícími starožitnými hodinami na stěně.
Seděl tu jen jediný člověk. Muž byl už v pokročilém věku s vrásčitým obličejem, šedými krátkýmii vlasy a hustým obočím. Oblečen byl v tmavém, staromódním obleku, který mu dodával důstojný a elegantní vzhled.
Všichni v městečku ho znali nejen jako šikovného, ale i moudrého odborníka, který bylo schopen při své práci naslouchat svým zákazníkům a dovedl i poradit. Sedával v malé dílně na náměstí s trochu omšelým vývěsním štítem Eduard Frajták, hodinář a celý svůj život opravoval svýma zázračnýma rukama i ty nejsložitější hodiny a hodinky. I v důchodu si zachoval svoji vášeň pro tikající strojky a ještě i dnes občas spravil trucující hodinky svým přátelům a známým. Byl opravdu vnímavý a měl zvláštní schopnost číst i mezi řádky lidských příběhů. Jeho vášeň pro hodinky byla spojena i s hlubokým pochopením osudů a příběhů okolo sebe.
Seděl tu v pohodlném proutěném křesílku a v rukou si pohrával se starými kapesními hodinkami, lesknoucími se jako pravé zlato. Občas se na ně láskyplně podíval, připomínaly mu léta, strávená v hodinářské dílně.
Vzhlédl, když se otevřely dveře a dovnitř vkročila mladá žena s dlouhými hnědými vlasy a pronikavýma modrýma očima v elegantním tmavomodrém kostýmku. Vypadala hodně nervózní.
Pozdravila a posadila se naproti. Neustále se ohlížela na dveře, jako kdyby někoho čekala.
Jan ji koutkem oka pokradmu pozoroval.
„Vidím, že máte opravdu nádherné hodinky,“ prolomila žena ticho.
Pokýval hlavou.
„Ty mám ještě po dědečkovi,“ odpověděl a pohladil jejich víčko, pokryté jemnými ornamenty. „Přece jen je opravuji po celý život a tyhle jsou spíš jako můj rodinný přítel... Ale pan doktor má přijít až ve dvě hodiny, já jsem si sem přišel jen odpočinout od poledního žáru.“
Žena přikývla.
„Já vás ale znám, pane Frajták, kdysi jste mi opravil moje dětské hodinky, když jsem s nimi spadla do potoka. A jdou přesně dodnes...
Dnes ale nejdu za panem doktorem, mám se tu setkat se svým přítelem. Je vždycky přesný a dochvilný a už teď má zpoždění...“
Eduard se podíval na hodiny na stěně, které ukazovaly přesný čas. "Víte, čas je zvláštní věc. Já o tom něco vím, někdy se zdá, že letí, jindy se vleče."
Klára přikývla, ale zůstávala neklidná. "Mám pocit, že něco není v pořádku," přiznala se.
Starý hodinář se zadíval na hodinky ve svých rukou a vzpomněl si na všechny ty příběhy, které slyšel během své kariéry. "Nic není takové, jak se na první pohled zdá," řekl tiše. "Možná se zpozdil kvůli něčemu důležitému."
„Ale že jste si dali zvláštní místo na setkání, obvykle lidé z čekárny u lékaře utíkají co nejdál...“
„Víte, můj přítel pracuje jako právník v jedné velké firmě. Právě tady naproti má důležitou schůzku a řeší nějaký složitý případ.“
Už asi podvacáté se podívala ke dveřím.
A právě, když ručička nástěnných hodin poskočila o další minutu, otevřely se dveře. Dovnitř vešel sympatický mladý muž s nakrátko střiženými vlasy v světlešedém obeku s tmavou kravatou.
Rozhlédl se po místnosti.
„Kláro, moc se omlouvám za zpoždění, bylo to náročné jednání, ale zachránil jsem naší firmě opravdu hodně peněz,“ vzal dívku za ruku a letmo ji políbil na čelo.
Na Kláře bylo vidět, že se jí opravdu ulevilo.
Muž se podíval na usmívajícího se starého hodináře.
„Vidím, že už jste se seznámili. Víš, Kláro, pan Frajták je starý přítel naší rodiny, takže jsem ho požádal, zda by mi nepomohl s malým překvapením pro tebe.“
Vytáhl z kapsy malou ozdobnou krabičku. Uvnitř na rudém sametu ležel nádherný zlatý náramek s ozdobným ciferníkem a ručičkami posázenými drobnámi drahokamy.
„Je to náš starý rodinný šperk, který už byl hodně poničený a zašlý. Ty hodinky už několik desetiletí nefungovaly a pan Frajták si na něm dal opravdu záležet.Mojí babičce by se určitě líbil, určitě je krásnější, než když ho dostala od svého budoucího manžela před mnoha lety jako zásnubní dar.
A pan Frajták měl jen jedno přání, a to jsem mu právě splnil. Chtěl být u toho, až ti budu ten dárek předávat.“
Starý hodinář pomalu vstal.
„Vidíte, mladá paní, někdy se věci nejeví tak, jak jsou. A někdy se čas ukáže jako ten nejlepší dar.“
Klára se začervenala a poděkovala.
„Tak půjdeme? Moc děkuji, pane Frajták, vše dopadlo tak, jak mělo.“
Pokýval hlavou.
„Určitě vám ten náramek přinese štěstí.“
„Moc děkuji za všechno“. Klára ho objala a políbila ho na jemné strniště vousů na tváři.
Rozloučili se.
Eduard pomalu vyšel ven na malé, téměř prázdné náměstí. Přemýšlel o tom, že i když už nepracuje jako hodinář, stále ještě může lidem pomáhat porozumět hodnotě času.
Kráčel ulicí k domovu, vzpomínal na svůj obchod a dílnu, kde strávil většinu života. V jeho mysli se objevovaly obrazy lidí, kteří přicházeli a odcházeli, každý se svým problémem s časem a Jan měl potěšení z toho, že jim mohl pomoci.
Došel až k malému parku a posadil se na opuštěnou červenobílou lavičku. Zadíval se na hodinky. věděl už dávno, že hodinky nejsou jen prostým nástrojem na měření času. Byly pro něj symbolem něčeho mnohem hlubšího, spojení minulosti a přítomnosti s budoucností. V každém tikání byl ukryt šepot vzpomínek, nadějí a snů.
Vedle něj se posadil starší, šedovlasý muž s novinami pod paží.
„Krásný den, že?“, poznamenal a otevřel noviny na sportovní straně.
„Máte naprostou pravdu,“ přitakal Eduard.“ Čas je dnes na naší straně.“
Starší muž přikývl a oba seděli v tichu, poslouchali zvuky města a šumění listí. Eduard věděl, že i když se jeho dny lásky k hodinkám chýlí ke konci, jeho schopnost vnímat hodnotu času a pomáhat druhým ji ocenit, nikdy nezmizí. A tak seděl, užíval si klidné okamžiky a věděl, že skutečná podstata času se skrývá v malých, tichých, šťastných chvílích, které často přehlížíme.
Flaubert
Místnost byla zaplněna silnou vůní růží. Dalo by se říct až omamnou. Albrecht se rozhlédl kolem, ale příliš toho vidět nebylo. Vlastně ani nerozeznal, jestli je v místnosti obehnané zdí, nebo v nějakém prostranství obstoupeném mlhou. Věděl, že na něco čeká a marně se snažil vybavit si, jaký to má důvod.
Vzato kolem a krajem, prapodivných věcí tu bylo víc. Zaprvé, neseděl, ale stál. Na tom by na první pohled nebylo nic nenormálního už jen z toho důvodu, že zde nebyla jediná židle nebo lavice. Divné to bylo proto, že posledních sedm let strávil na vozíku a pokud se měl postavit na vlastní nohy, nešlo to bez cizí pomoci a berlí. Jenže teď tu stojí rovně jako prut a nic ho nebolí.
Zadruhé, netřásly se mu ruce. Nejenom chirurg opouští své řemeslo, když se mu začnou třást, stejný osud potká i hodináře. Albrecht byl ze staré školy, hodinové strojky slavných výrobců dokázal rozpoznat i podle tikání, ani se nemusel dívat dovnitř. Opravy hodinek dělal pro pohlaváry a režimní prominenty stejně tak, jako pro děcka ze základní školy. Svou práci považoval za poslání. Čas je to největší bohatství člověka, co má, a hodiny jej odměřují. Proto musí fungovat přesně a spolehlivě. Když někdo ztratí majetek, časem si vydělá na jiný. Jenže kam má jít shánět nový čas, když mu ten jeho starý proklouzl mezi prsty?
Albrecht už léta hodiny neopravoval, ale řemesla se tak úplně nevzdal. Znal všechny důležité stroje věžních hodin v blízkém i dalekém okolí. Věděl, jak jsou postaveny, kdo je jejich autorem a kdy byly vyrobeny. Pokud nějaká radnice či kostelní věž dostala nové moderní, postaral se o to, aby ty staré skončily někde v muzeu. A když ne v muzeu, tak ve sbírce místní galerie. Dlouhá léta se přátelil s tamními zaměstnanci, včetně jejich šéfové. Ředitelka Kotrbová měla vždy vytříbený vkus a smysl pro neobvyklé exponáty a pod jejím vedením vznikaly výstavy, které dokázaly nejednou rozhýbat dění ve městě. A navíc má Kotrbová kolem sebe ochotné lidi, kteří se nebojí trochy prachu a špíny, když je třeba starý stroj vyprostit z jeho místa. Zvlášť se mu líbil hromotluk Horácio. Nikdy se nemračil, nikdy pomoc neodmítnul a staré stroje miluje.
Albrecht se při vzpomínce na Horácia poněkud zatřásl. Vycítil něco, co mu nahnalo trochu strach a s Horáciem to nějak souviselo. A souviselo to i s tím, proč je teď tady. Jen si to ještě nedokáže vybavit. Vlastně zatím si vůbec nevybavuje, proč tu je a kde vlastně je.
„Zdravím tě, Albrechte!“
Hlas přišel odkudsi ze strany a vzápětí se z toho směru vynořil muž oblečený v černém plášti. Jeho postava kontrastovala s bílým okolím a Albrecht si uvědomil, že náhle zmizela i vůně růží.
„Já vím, je to trochu matoucí, ale ta vůně tě měla udržet v klidu, než přijdu. Musel jsem ještě počkat až uplyne přesně odměřený čas. Ale teď už jí není třeba.“
Albrecht udiveně zavrtěl hlavou. „My se známe? Nevzpomínám si.“ Současně se postavil tak, aby viděl muži přímo do tváře. Muž měl husté, dlouhé zvlněné vlasy, vzadu sepnuté a mohutný vous. Černé oči se mu skrývaly pod bohatým obočím.
„Jak se to vezme. Já tě znám velmi dobře a jsem tvým obdivovatelem. Vlastně jsme tak trochu kolegové.“ Muž se zastavil před Albrechtem a složil si ruce na hrudi. Vyzařovala z něj autorita, klid, možná i dojem nadobyčejné uspořádanosti. Albrecht měl najednou pocit, že se opravdu znají a že se spolu vlastně pořád potkávají. Jen si jej nedokázal zařadit.
„Já nevím, asi kolegové jsme ale musíš mě omluvit, opravdu si tě takhle nevybavuji. A přitom mám teď dojem, že se spolu známe už dlouhou dobu.“ Albrecht si ani neuvědomil, že přijmul mužovo tykání a mluví s ním, jako by spolu každý den seděli v hodinářské dílně coby kolegové a přátelé.
„Ale ono to tak je. Seděli jsme spolu v dílně každý den, cos tam byl. A já jsem obdivoval tvojí práci, to jak pečlivě čistíš a opravuješ hodiny, že nestrpíš nepřesnost a i to, že neděláš rozdíl mezi chudým a bohatým. Tebou opravené hodiny měří čas stejně všem. A toho já si moc vážím. Na přesném a spravedlivém měření stojí i moje práce.“
Albrecht udiveně pozvedl obočí. „Ty mi umíš číst myšlenky?“
Muž sklonil hlavu a na chvíli se zamyslel, než odpověděl. „Ano, samozřejmě. Tady nemůže člověk skrýt to, co se mu honí hlavou. Na tomto místě to není žádoucí. Ale to jsi nemohl vědět. Omlouvám se, měl jsem ti to říct hned jak jsem přišel. A neměl jsem se nechat unést, měl jsem s tebou hovořit jinak. Teď mne to mrzí.“
Muž se usmál a ukázal rukou kolem sebe. „Tohle je naše čekárna, tady pobývá ten, kdo nastupuje cestu určitým směrem, ale ještě o tom, kam povede, není rozhodnuto. A to byl do teď vlastně i tvůj případ. Měl pro tebe přijít někdo jiný, ale moc jsem si přál, abych to mohl být já. Nakonec mi to bylo dovoleno.“
„Já někam cestuji?“ Albrecht se udiveně rozhlédl kolem. Nikde neviděl nic, čeho by se oko mohlo chytit, jen to bílé cosi, které tvořilo neprůhlednou hranici.
„Ano, a dokonce už na té cestě jsi.“ Muž položil Albrechtovi ruku na rameno a pomalu jej otočil tak, že nyní si stáli po boku. „Pojď, já ti to všechno vysvětlím. Mé jméno je Chronos, ale v různých dobách mi říkali i jinak. Jsem strážcem času. Proto tě tak dobře znám a znám i všechny ostatní hodináře. Jsem tedy tak trochu tvým kolegou a ty máš nyní pocit, že jsi se mnou celá ta léta pracoval ve své dílně. Ale to je přeci pravda. Kde byl čas, tam jsem byl i já a kde byly hodiny, tam jsi byl zase ty.“
Albrecht chvíli mlčky kráčel po Chronově boku, ale najednou se zastavil a udiveně zahleděl na cestu, která se před ním začala otevírat.
„Já jsem zemřel, že? Ta chůze po vlastních nohách a ruce se mi netřesou, jako bych nikdy nezestárl. Je to tak že?“
Chronos se usmál a pokynul hlavou k cestě, která se nyní před nimi zcela otevřela. „Ano, ale ničeho se nemusíš bát. A pro mne je to velká čest, že tě mohu na tvé poslední cestě doprovodit.“
****
Horácio si utřel nos do kapesníku velikosti průměrného povlaku na polštář. Kolem něj bylo velké skoro vše, co k němu patřilo, protože on sám byl mimořádnou postavou. A co nebylo velké to se naopak jevilo jako nepřiměřeně malé. I poník Gordon, jeho neodlučný parťák, kterému teď čistil stání.
„Tak vidíš, měli jsme spolu táhnout jinou káru a přivézt k panu Albrechtovi další stroj na opravu. On by nám řekl, co s tím udělat. Já bych dostal čaj, ty by ses popásl na jeho zahradě a bylo by nám krásně. Jenže já tušil, že tentokrát se věci vyvinou jinak. No, pozítří pojedeme místo toho pro pana Albrechta. Ale paní Kateřina rozhodla, že můžeme vzít z depozitáře ten vyřezávaný vůz.“
Horácio jemně postrčil poníka stranou, aby mohl přinést čistou slámu. Byl to nápad Kotrbové použít pohřební vůz tažený koněm. Se starým hodinářem byli přátelé a taky věděla, jak moc rád ho měl Horácio. Vůz byl zdobený dřevěnými řezbami a než jej uložili do galerijního depozitáře, Horácio jej celý vlastnoručně opravil do původní krásy. Poslední dobou hodně myslel na starého hodináře a tušil, že se blíží jeho poslední dny. Když se dozvěděl, že pan Albrecht naposledy zavřel oči, napadlo ho, že každý tu má svůj přesně vyměřený čas. A nezmění ho ani ten nejlepší hodinářský mistr.
Místnost byla zaplněna silnou vůní růží, která sem pronikala ze zahrady prastaré, leč velice pečlivě udržované vilky. Pan František, čerstvý vdovec a vysloužilý hodinář, seděl v čekárně notáře a vdechoval opojnou vůni, která mu připadala velmi povědomá. V ruce svíral desky, otupěle zíral na podlahu, na které tancovaly stíny okenního rámu v odpoledním světle a očekával nevyhnutelné. Zase zůstal sám, jako před lety. Do očí se mu začaly drát slzy. Aby je udržel, zvedl hlavu a zabořil pohled na protější stěnu. V místnosti bylo tísnivé ticho, avšak ten pohled na stěnu ho vytrhl z letargie.
Pan František, ač už měl nějaký ten křížek na krku, měl stále tmavé vlnité vlasy, jen sem tam se objevila nějaká ta šedinka. Když se usmál tvořily se mu na tváři dva malé roztomilé dolíčky. Jiskřivý šibalský pohled nasvědčoval, že kdysi v něm ženy musely najít zalíbení. Táhlo mu na šedesát, ale díky hodinářské titěrné práci má ještě stále pevnou ruku a zručnost. Dnes byl ale smutný a zlomený. Tahle návštěva mu rozedírala jeho rozbolavělé srdce a mysl. Očekával velmi trýznivé jednání, po kterém si bude muset přiznat, že svoji milovanou Marušku už nikdy neuvidí. Už ho nepolíbí na dobrou noc, ani ho nepohladí po tváři. Už nikdy ji neuslyší, jak mu říká Fanoušku.
Nedožila se padesátky a pokořila ji rakovina prsu. Ta strašná zákeřná choroba, která se z nenadání připlížila a zaútočila tak rychle, jak to ani jeden z nich nečekal. Vždy si myslel, že on první opustí tento svět, ale teď bylo jasné, že je to on, kdo tu musí čelit té obrovské ztrátě. Takových plánů měli na důchod, a teď? Nic jen smutek, prázdnota a samota…
Dveře do kanceláře se otevřely a vyšel z nich muž středního věku, který se představil jako notář. František vstane připraven vstoupit do kanceláře a vyřídit poslední nutné formality. Notář však Františkovi nabídne příjemnější místo v rohu čekárny, kde byl zařízen oddělený kout se sedací soupravou. Svou sekretářku požádal o nápoje a pak ji propustil domů. Notář nabídne Františkovi kávu, čaj a vodu a pak začne hovořit o důvodu proč byl pozván.
„Františku, já jsem nejenom notář, ale také manžel vaší dcery, o které jste neměl tušení“, řekl notář tiše, ale pevně.
František je ohromený, neví, jak má reagovat. Mám dceru? Jsem tu kvůli smrti své milované ženy. Strašně to bolí a jsem opuštěný. Nejsem sám, mám dceru. Jak bych mohl mít dceru a s kým? Kdo je její matka a proč mi o tom neřekla? V hlavě mu to vře. Snaha utřídit myšlenky je, ale marná. Jeho holčička je vdaná za muže, který sedí vedle něj, o kterém nic neví, jen to, že je notář. Nebyl na její svatbě. V jeho nitru se mísí pocit smutku, s pocitem radosti, ale také zmatenosti a zrady.
„Jak jste na to vůbec přišel? Moje žena zemřela před pár dny. Jsem tu abych vyřídil všechny věci kolem pozůstalosti. Ona nemohla mít děti a neměla ani žádné příbuzné, byli jsme jen ona a já. A teď? Teď jsem sám.“ Oči se mu znovu zaleskly smutkem.
„Pane Františku, je mi to líto, nechtěl jsem vás rozrušit. Vím, že je to pro vás tíživá a smutná situace. Pozůstalost mám zde sepsánu a připravenu k vyřízení. Ale věnujte mi chvilku, abych vám mohl vše vysvětlit.“
František znovu ucítil silnou a přeci tak známou vůni růží a vzpomínal. Odkud to jen zná, co mu to připomíná? Pomyslel si a zadíval na stěnu před sebou. Stěna, je plná starých a zdobených hodin, některé ještě fungují a některé potřebují opravit. Přísahal by, že nejedny z nich už určitě viděl.
„A proč mi to říkáte až teď?“, zeptá se František, když získá zpět jistotu, že se citově nezhroutí.
Notář odpoví. „Když jsem poznal svoji ženu, vyprávěla mi příběh svojí maminky, kterou její otec násilím provdal proti její vůli. V jejich vztahu nebyla žádná láska. Muž byl o hodně starší než jeho žena, ale byl velmi bohatý a byl partnerem jejího otce. Naštěstí její muž krátce po svatbě zemřel na zápal plic doprovázený dalšími chorobami, které si přivezl z cesty po Asii. Asi sedm měsíců po svatbě se vdově narodila dcera, moje žena Klára. Klářina maminka jí vyprávěla, že se v mládí bláznivě zamilovala do šikovného hodináře, který uměl opravit snad každé hodinky, které mu přinesla. Její otec vlastnil továrnu na výrobu šperků a sbíral umělecké předměty, a hlavně otevírací zdobené hodinky. Většina hodinek v podobě šperků však byla rozbitá, a tak za krátkou dobu koupil otec hodinářskou dílnu a přidružil ji ke své šperkařské továrně.“
„Ano, na to si pamatuji.“, přerušil vyprávění František. „Dostal jsem tehdy místo mistra a výborný plat. Myslel jsem si, že rychle našetřím a požádám svou první lásku o ruku. Byla to slečna sekretářka a nosila mi zakázky. Pak ale přestala chodit, a já se dozvěděl, že se přestěhovala a že se vdala za bohatého obchodníka. Ale, co to má se mnou společného a jak by dcera pana továrníka mohla být matkou mého dítěte?“, zeptal se nechápavě.
„Je to prosté, pane Františku. Ta slečna sekretářka, byla továrníkovou dcerou. Bála se to svému milovanému říci, aby ji kvůli tomu neopustil. Když zjistila, že je těhotná, chtěla se se svou láskou setkat a všechno mu vypovědět. Zabalila si na útěk, ale chytil ji u toho otec a odvezl ji do zahraničí. Krátce po odjezdu zjistil, že je jeho dcera těhotná, a tak ji provdal za svého partnera, se kterým se chystal pašovat pomocí šperků a hodinek diamanty. K tomuto ale naštěstí nikdy nedošlo, protože manžel, který dojednával tento obchod v Asii, krátce po návratu zemřel.“. Notář dolil sklenici vody a nabídl ji panu Františkovi.
„Děkuji. Co pan továrník a jakou v tom hraji roli?“, podivil se ještě stále nechápající František.
„Sám pan továrník byl za podivných okolností zabit o necelý rok později ve Španělsku. Jeho dcera opustila bydliště manžela a vrátila se svou téměř tříletou dcerou zpět do svého rodiště. Když se jí podařilo vyhledat svého milého, zjistila, že je čerstvě ženatý. Když viděla, že je její láska šťastná, rozhodla se neničit štěstí svého milovaného a žila se svou dcerou v ústraní. Moje žena Klára je onou dcerou. Potkali jsme se před lety na právnické fakultě, a později v notářské kanceláři, když se v době volna snažila dohledat svého biologického otce. Když jsem se později seznámil s její matkou, musel jsem jí slíbit, že vás vyhledám jen v případě, že to nenaruší vaše rodinné štěstí. Zajisté pochopíte, že jsem musel respektovat přání své klientky a matky mé manželky a nemohl jsem vás kontaktovat dříve.“
„Koho ta slečna hledá a co jste mi nemohl říci dříve?“ František se musel zeptat, ta slova mu do sebe začínala teprve pomalu zapadat a skládačka začínala dostávat ostré obrysy.
„Matka mojí ženy, je vaše slečna sekretářka.“
„Ona je moje první láska, která mi chyběla.“ František pokýval hlavou a pomyslel si, to kvůli ní jsem měl srdce na tisíc kousíčků. Nakonec se stala ženou, kterou jsem nenáviděl, protože mně opustila kvůli bohatému chlapovi. Moje Kačenka mně ale nikdy nezradila, to ona voněla po růžích, které dnes tolik cítím.
František je zmítám emocemi. Cítí potřebu poznat svou dceru, vidět Kačenku, ale zároveň cítí ztrátu své ženy Marušky, která ho vlastně donutila odpustit Kateřině její domnělou zradu. Rozhovor pokračuje a notář poskytuje Františkovi informace o dceřině životě a životě její matky.
Nakonec dojdou k vyřízení pozůstalosti po jeho zemřelé Marušce. Na konci jednání předá notář Františkovi dopis, který uložila jeho nemocná žena v notářské úschově. František, dopis rozlepí a čte:
Můj drahý Fanoušku,
nic není takové, jak se zdá. Jdi, najdi svoji Kačenku a buď zase šťastný.
S láskou tvá Maruška
Františkovi oči se leskly a po tváři mu stékala slza. Čekárna tmavla v zapadajícím slunci a společně s vůní růží slibovala nový začátek.
Jako zadání jsem napsala do PopAI toto:
Napiš povídku, kde bude hlavní postava vysloužilý hodinář, příběh se odehrává v čekárně, na téma nic není jak se zdá a první věta příběhu je "Místnost byla zaplněna silnou vůní růží".
Výsledek – záměrně nechávám úryvek i s chybami, syrový, tak jak byl vygenerován:
Místnost byla zaplněna silnou vůní růží, která jako by se vznášela na neviditelných vláknech slunečních paprsků pronikajících skrz záclony. Vysloužilý hodinář, pan Albert, seděl v rohu čekárny, jeho zrak upřený na starý cestovní zavazadlo, které leželo na stole před ním. Vzduch byl těžký očekáváním, jako by každý kousek nábytku, každý stín v místnosti čekal na něco, co se chystalo přijít.
Pan Albert byl mužem s prošedivělými vlasy a rukama, které vyprávěly příběhy tisíců hodin, které rozebral a znovu složil. Jeho oči, bystré a pronikavé, byly plné zvědavosti, ale i obav. Dnes měl schůzku s minulostí, schůzku, kterou si nikdy nepřál, ale kterou věděl, že musí přijmout.
Dveře čekárny se otevřely a dovnitř vstoupila žena středního věku. Její pohyby byly plné grácie, ale v očích měla nejistotu. Pan Albert vstal, jeho staré kosti protestovaly, ale jeho úsměv byl upřímný. "Paní Eleanor," řekl, "jak je mi potěšením vás po tolika letech znovu vidět."
Eleanor se usmála, ale její úsměv byl smutný. "Pane Alberte, přišla jsem kvůli této," řekla a podala mu starou hodinku na řetízku. Byla to rodinná památka, kterou kdysi dávno opravoval.
Pan Albert si hodinky vzal a jeho prsty je automaticky obrátily, jako by jeho ruce pamatovaly každý detail. "Ano, pamatuji si je," řekl tiše. "Ale proč jste přišla teď?"
Eleanor se odmlčela, jako by sbírala síly. "Protože jsem konečně připravena přijmout pravdu," odpověděla. "Můj manžel zemřel a než odešel, řekl mi, že existuje tajemství, které jste znali jen vy dva. Prosil mě, abych vás našla a dozvěděla se pravdu."
Pan Albert se posadil, jeho ruce sevřely hodinky pevněji. "Nic není jak se zdá, paní Eleanor," začal. "Vaše hodinky nejsou jen hodinky. Jsou to klíč k pokladu, který jsem přísahal, že budu chránit."
Eleanor vypadala zmateně. "Poklad? Jaký poklad?"
Hodinář se nadechl a začal vyprávět příběh, který byl starší než on sám. "Před mnoha lety, když jsem byl mladý a plný nadějí, jsem pracoval pro vašeho dědečka. Byl to muž s mnoha tajemstvími a jedno z nich byl poklad ukrytý v hodinách, které jsem měl opravit. Vaše hodinky jsou mapou k tomuto pokladu."
Eleanor byla ohromená. "Proč jste mi to neřekl dříve?"
"Protože jsem slíbil, že to udržím v tajnosti, dokud nebude správný čas," odpověděl pan Albert. "A teď, když váš manžel odešel, cítím, že čas přišel."
Vysloužilý hodinář otevřel zavazadlo a vyňal z něj starou mapu a několik zvláštních nástrojů. "Pojďte, paní Eleanor. Dopřejeme si dobrodružství, které bude překonávat všechny hodiny, které jsem kdy opravil."
A tak společně opustili čekárnu, která byla plná vůně růží a tajemství, a vydali se na cestu, která je měla dovést k pokladu a k pravdě, která byla mnohem složitější, než se zdálo.
Místnost byla zaplněna silnou vůní růží. Tak silnou, že pana Alfreda probudila neodolatelná potřeba kýchnout. Prudce otevřel oči a uvědomil si, že není doma ve svém ušáku, kde, jak si velice dobře vzpomínal, po odpolední kávě usnul. Vlastně nebyl na žádném místě, které by poznával.
Seděl na obyčejné dřevěné židli v bílé kruhové místnosti bez oken, kde kromě několika velkých květináčů s rudými růžemi a majestátních kyvadlových hodin z mahagonového dřeva uprostřed nebylo zhola nic.
Zmatení z náhlého probuzení začalo ustupovat zmatení z podivné situace, ve které se ocitl. Jediné vysvětlení, které ho napadalo, nedávalo žádný smysl. Proč by někdo unášel zrovna jeho ze starého pohodlného ušáku a umístil ho do této neznámé místnosti? Vždyť k té židli nebyl ani připoutaný, a navíc neměl žádný majetek, po kterém by kdo mohl toužit. A neměl ani žádné šokující tajemství, které by z něj někdo chtěl ku vlastnímu prospěchu vymámit. Byl jen obyčejný hodinář v důchodu, který pospává u televize, každý den čte noviny, pije turka a pod vousy nadává na politiku a sousedy.
Těžce vstal a zamířil ke dveřím. Ať už se tu ocitl jakkoli a z jakéhokoliv důvodu, udělá nejlépe, když odtud odejde. Obkroužil místnost dokola po směru hodinových ručiček (profesionální deformace), ale po dveřích ani památky. Nejspíš je přehlédl. Udělal tedy takových koleček hned několik a nevěřícně civěl do pevné, neporušené zdi. Vzhlédl ke stropu a hned zase k podlaze a neobjevil ani žádné padací dveře. Jak se proboha ocitl v pokoji, do kterého se nejde dostat?
Záhada zamčeného pokoje, napadlo ho bezděčně. Mysl měl tak otupělou, že mu myšlenky sklouzly k detektivkám Agathy Christie, které kdysi v mládí rád čítával. Bylo příjemné na chvíli uniknout od absurdity situace. Realita se však znovu přihlásila ke slovu. Ty zatracené růže. Tentokrát už kýchnutí nepotlačil.
Růže. Růže. Vrhl po nich nabručený pohled. Skoro by přísahal, že vypadají úplně stejně jako ty, které... Ale ne, na to nechtěl myslet. Měl přece důležitější věci na práci.
Přešel k hodinám uprostřed místnosti, ale ještě než k nim vůbec došel, věděl, že s nimi není něco v pořádku. Jeho instinkt zkušeného hodináře ihned zaznamenal nezvyklou mlčenlivost přístroje, jehož úkolem mělo být pravidelně potikávat, neúnavně komíhat kyvadlem ze strany na stranu, odbíjet v celou a odměřovat vteřiny, minuty a hodiny dne. Pendlovky však stály tiché, plné prachu a s malou i velkou ručičkou na římské dvanáctce.
Tehdy si pan Alfred všiml elegantní obálky za skleněnými dvířky, kterou někdo opřel o nehybné zlaté kyvadlo. S pocitem neustávající absurdnosti po ní sáhnul a otevřel ji. Uvnitř byl lístek s několika krasopisně napsanými slovy.
Oprav, co je rozbité.
Pan Alfred se rozhlédl po místnosti, jako by tam pisatel vzkazu byl celou dobu s ním a on se ho mohl zeptat, co to má znamenat. Pohled se mu však opět zastavil na pendlovkách. Býval vynikajícím hodinářem, a nyní před ním stály rozbité hodiny. Jeho úkolem tedy zjevně bylo hodiny opravit a pak ho snad pustí z téhle divné místnosti ven.
Pocítil něco, co už dlouho ne. Najednou byl zase užitečný, prázdnota v jeho duši ustoupila nezvyklému teplu. Přiskočil k útrobám pendlovek a dychtivě nahlédl dovnitř. Vždy miloval, když ho někdo postavil před záhadu nefungujícího hodinového strojku, a on se pak postupně od pláště propracovával hlouběji a hlouběji k těm nejjemnějším součástkám, dokud neobjevil viníka. Hodiny byly na první pohled plné tajemství, fascinovaly ho, ale nakonec se o žádnou záhadu nejednalo a každý problém byl řešitelný a logický. Právě z toho důvodu nacházel pan Alfred vždy v tikajících strojcích útěchu a rád se v nich na celé hodiny a dny ztrácel před chaosem světa tam venku.
Pak mu došlo, že nemá žádné nástroje.
Chvíli na pendlovky zíral a pocit nadšení z něj pomalu vyprchával. Bez svých nástrojů moc nezmůže. Jak má proboha opravit hodinový strojek plný maličkých ozubených koleček a dalších mrňavých součástek bez pinzety, zvětšovacího skla, křížového šroubováku, svěráku a pružinových osiček?
Bezděčně se hodin dotkl, a aniž by přemýšlel o tom, proč to udělal, posunul minutovou ručičku z dvanáctky na jedenáctku.
Najednou je jinde. Bez varování, jako by ho někdo pouhým stiskem tlačítka kamsi teleportoval. A nejen kamsi. Dojde mu, že vidí sám sebe, o několik let mladšího, těšně po odchodu do důchodu. Pozoruje své mladší já, jak sedí v ušáku a zírá na vypnutou televizi před sebou. Vidí v ní odraz sama sebe, ztraceného osamělého starce, kterému zbyly jen prázdnota v duši a prázdný prostor mezi čtyřmi stěnami prázdného bytu. Hodinářství pověsil na hřebík, však se mu už třásly ruce a trápila ho artritida. Preciznost je v jeho oboru klíčová. Co však zbylo? Čím zaplnit to ohlušující ticho?
Mrkl a zjistil, že opět vytřeštěně zírá na ciferník pendlovek. Šok ze znovu prožitého okamžiku z minulosti, na který vzpomínat ani v nejmenším nechtěl, způsobil, že mu srdce div nevyskočilo z hrudi. Zmítalo se mu mezi žebry jako malý lapený ptáček.
Přesto však zvedl třesoucí se pravačku a posunul ručičku na desítku. Cítil, že je to důležité.
Stojí v chodbě svého bytu a pozoruje Janu, svou dceru, jak se slzami v očích spěchá ke dveřím a s třískotem je za sebou přibouchává. Rázná, hlučná a naprosto definitivní tečka za jejich vztahem. Na ten den si vzpomíná. Jana ho žádala o pomoc se stěhováním, potřebovali řidiče, který by jim pomohl s převozem věcí ze starého bytu do nového domu. On si však nemohl dovolit byť jen na jediný den zavřít hodinářství a svou dílnu. Nebo spíš nechtěl? Jana na něj tenkrát křičela, že ho v životě nikdy o nic nežádala a už nikdy nebude, nemusí mít obavy. Proč se vůbec namáhala ho prosit o pomoc? Kdy naposledy se vůbec choval jako její otec?
A byl zpět. Netušil, proč to dělá, proč se dál mučí, ale roztřeseně posunul ručičku na devítku.
Marcela, jeho žena, je ještě naživu. Je ráno a ona sedí u kuchyňského stolu s hrnkem bílé kávy, kterou ráda po snídani pila. Věděl, že s ním není šťastná, že s ním už celé roky a dekády není šťastná, a přesto toho dne neudělal nic, čím by ji potěšil, a jako vždy odešel do práce. Trávil tam celé dny, spokojený ve svém tikajícím světě, zatímco ona trávila dny po svém. Vlastně ani netušil, čím zaplňovala hodiny jeho nepřítomnosti. Nikdy se jí na to nezeptal. Netušil, že toho rána ji vidí naposledy. Když se vrátil pozdě večer z práce, našel ji ležet v obývacím pokoji na zemi. Srdce jí už netlouklo...
Když zjistil, že znovu stojí před pendlovkami, kanula mu po vrásčitém obličeji s několikadenním strništěm osamělá slza.
Posunul ručičku na osmičku.
Je ve svém obchůdku vzadu v dílně. Venku už se setmělo, měl dávno po zavíračce. Přesto však nahlíží přes zvětšovací sklo do hodinového strojku kukačkových hodin a zkoumá ozubené kolečko, které se zřejmě vychýlilo ze své osy a způsobilo, že se hodiny zastavily. Po jeho pravici zvoní a vibruje mobil, už po páté, volala Marcela a několikrát Jana. On však zvonění nevnímá...
Posunul ručičku na sedmičku.
Marcela před něj na stůl pokládá talíř se svíčkovou a odchází. Poobědvala s Janou poté, co na něj dvě hodiny marně čekaly, až se v sobotu vrátí z dílny. On se pustí do jídla, aniž by cokoli řekl. Cítí, jak na něj Jana znechuceně hledí z chodby. Musí jí být šestnáct, sedmnáct. Vypadá ve svém opovržení tak dospěle, tak nepřístupně...
Posunul ručičku na šestku.
Můj otec je absolutně k ničemu, slyší Janu říkat někomu po telefonu. Ví, že mluví naschvál nahlas, aby ji zaslechl, ví, že ho chtěla ranit, a ví, že má pravdu...
Posunul ručičku na pětku.
Vždyť nejsi vůbec doma, a když tu jsi, jsi duchem mimo. Ani nevíš, že máš dceru! kříčí na něj Marcela. Neví, co má říct. Netuší, jak jí vysvětlit, že je příliš slabý, aby se změnil. Netuší, jak být otcem a manželem. Umí jen naslouchat tikání hodin...
Posunul ručičku na čtyřku.
Spěchá na oslavu Janiných sedmých narozenin. V ruce má neobratně zabalený dárek a uvědomuje si, že má zpoždění, že o několik hodin propásl slavnostní krájení dortu a předávání darů. Byl v dílně a ztratil pojem o čase, ale snad se na něj nebudou zlobit. Snad...
Posunul ručičku na trojku.
Jana kolem něj na hřišti neobratně krouží na svém novém kole a volá na něj. Tatííí, podívej, podívej se, jak mi to jde! On však hledí na své hodinky, které se kdovíproč neustále zpožďují a Janino nadšené volání vůbec nevnímá. Její pláč, když upadne na asfalt a odře si koleno, uslyší až o celou minutu později...
Posunul ručičku na dvojku.
Jana je malý uzlíček v Marcelině náručí a právě křičí z plných plic, až je v obličejíku celá rudá. Marcela mu děvčátko podává, aby ji utěšil a pochoval, ale on to neumí, znervózňuje ho to. Musím jít do práce, promiň, slyší se říkat...
Posunul ručičku na jedničku.
Spěchá do nemocnice a po boku se mu houpe obrovský puget rudých růží. Pronikavě voní, ale už začínají vadnout. Koupil je na rohu ulice vedle svého krámu, ale pak se objevil zákazník a předložil mu záhadu nefungujících hodinek. Musel ji rozlousknout, musel nahlédnout dovnitř a přijít na to, proč strojek přestal odtikávat vteřiny. Zapomněl se, jen pronikavá vůně vadnoucích růží mu připomínala, že by měl být jinde, po boku své ženy, která v bolestech přiváděla na svět jejich první dítě. Když s uspokojením zaklapl víko znovu fungujících hodinek, s hrůzou zjistil, že v dílně strávil dvě hodiny. Bylo pozdě, příliš pozdě...
Tentokrát oči neotevřel. Stál tam v temnotě za vlastními víčky a vnímal jen, jak mu po vrásčitém obličeji kanou slzy. Jeho život se mu právě promítnul před očima jako až příliš realistický film a ukázal mu to, co si neměl odvahu přiznat, co neměl odvahu vidět, co doposud neměl odvahu změnit. Nebyly to kyvadlové hodiny, které potřebovaly opravit, byl to on sám.
Čas nejde vrátit zpět, nelze se ocitnout opět na startovací čáře, takové druhé šance jsou jen utopií. Přesto však je něco, co udělat může. Může vyhledat Janu, zavolat jí, zazvonit u jejích dveří, cokoli, a pokusit se napravit zpřetrhané vazby, nahradit jí, co jí tak dlouho jako její otec nedopřával, omluvit se jí, dát jí najevo, že mu na ní vždycky záleželo. Jen byl slaboch zahleděný do své práce, neskutečně pošetilý, neuvěřitelně hloupý a slepý k tomu, co bylo v jeho životě skutečně nejcennější.
Otevřel oči a posunul ručičku zpět na dvanáctou.
Probudil se v bílé místnosti, tentokrát čtvercové s okny a dveřmi, a opět ne ve svém ušáku. Byl to nemocniční pokoj.
„Vítejte zpět, pane Alfrede,“ uslyšel neznámý hlas. Byla to sestřička, která se k němu s mírným úsměvem skláněla. „Právě jste se podruhé narodil. A podívejte se, kdo se za vámi přišel podívat.“
Jana pomalu přistoupila k posteli. „Tati,“ řekla.
„Ahoj, Jani. Musím ti toho tolik říct.“
Místnost byla zaplněna silnou vůní růží. Ta vůně byla tak hustá, hedvábná a slibná a tak nepravděpodobná pro prostředí omšelé čekárny před ordinací, kam ho před chvílí pro bušení srdce přivezl syn. Posadil se na lavici a vůně mu v hlavě zabrnkala na dávné struny nervových spojení, které byly pod nánosy desetiletí. Pod zbytky jeho šedivých vlasů, tam v hloubce se znovu rozezněl příběh a muž svůj pohled od zdí čekárny a ostatních pacientů obrátil dovnitř, k těm nejšťastnějším chvílím svého života.
Byl znovu tam. Na kraji úvozové cesty, kde zpod vysokých bříz do údolíčka vyhlížela socha panenky Marie, a hned vedle ní bzučel bujný keř, růžový, tou silnou opojnou vůní. Dívka stála vedle něj, ve své dlani cítil její jemnou, vlahou ruku. Už to ho rozechvívalo. Oba, společně s pannou Marií, se dívali do zelenavého kraje a chvíle byla tak dlouhá, krásná a dlouhá, plná očekávání a nervozity a té růžové vůně. V okamžiku, kdy mu dívka jemněji stiskla ruku s k ní otočil, pevně ale něžně ji přitiskl ke kmeni břízy, zašeptal ji do ucha: „Můžu?“ a poprvé se dotkl rukou jejích prsou.
„Další!“, vytrhl ho z růžového rozjímání zvučný hlas, který se ozval z otvírajících se dveří ordinace a starší paní, která se choulila v koutě čekárny pod jedněmi z mnoha hodin visích po zdech se zmateně rozhlédla. Muž i další zbývající pacient na paní přikývli. Paní se zvedla a odbelhala za dveře, které za ním zaklaply. „Jako by přeskočilo kolečko,“ napadlo ho.
Muži uvízl pohled na hodinách. Po stěnách jich viselo několik. Různé druhy hodin, od starších modelů až po ty nové z nákupních nábytkových center. Kdyby mohl, odplivl by si. Hodiny už dávno nejsou tím, čím bývaly dříve. Krásnými kovovými aparátky, s přesnými výbrusy koleček, pohybujících se zoubek po zoubku po ve stejných rytmech. Snad jen ty pendlovky naproti, ty mu jako zkušenému profesionálovi udělaly radost. Takových se naopravoval, takových mu prošlo pod jeho teď už zkřivenými prsty možná stovky. Mosazné kyvadlo se za sklem pohybovalo sebejistě, ale povšiml si krátkého zaváhání v levé úvrati. Pozoroval kyvadlo ještě chvíli a byl si jistý. Přesně věděl, jak by hodiny na stole rozebral a kde by bylo potřeba vyčistit zasekávající se pružinku. Tikající kyvadlo ho ukolébávalo a znovu navnímal tu silnou růžovou vůni. Vzpomínkou se vracel tam pod břízu, ke své první dívce, a k jejím pootevřeným ústům, pevným prsům a bradavkám pod hedvábnou blůzkou.
Dveře zvenku se rozrazili, dva vysocí záchranáři v červených vestách vtrhli do čekárny i s lehátkem. Na lehátku ležel zakrvácený mladík. Chrčel a sípal. Muž mu na moment viděl do bledé tváře, možná se mu to jen zdálo, ale jakoby mladík roztáhl nosní chřípí, nasál vzduch a s každým dalším vdechem i výdechem chrčel o trošku méně. „Snad taky cítí tu růžovou vůni,“ napadlo muže.
Záchranáři zabušili za dveře.“ Máme tu urgent!“ Dveře se na moment pootevřeli a lehátko se sípajícím mladíkem zmizelo za nimi.
„Vidíte ty hodiny? Už se zase zastavily,“ s pohrdáním vyplivl do prostoru slova poslední pacient, padesátník s kalným pohledem. Hodinář obrátil zrak na ikeácké hodiny, s tmavým cifeníkem, a velkými bílými číslicemi. Chlápek měl pravdu. Vteřinová ručička kmitala okolo čtyřky až ustala v pohybu. „Dal bych si loka, ale vážně nevím, kde ta zatracená láhev je,“ pokračoval chlápek. „Myslíte, že to tu někdo vylil? To musí bejt starej poctivej Beefeater.“
Hodinář začichal a pátral v růžové vůni okolo sebe, ale ani stopa po jalovci, jehličí, ginu.
„Jó, to byla krásná, doba, devatenáct nám bylo, to byl tah, gin s tonikem, to bylo naše pití,“ rozpovídal se znovu chlápek.
„Další!“ ozvalo se znovu zpoza dveří.
Hodinář na chlápka pohlédl: „Teď asi vy, že?“
„Jo, nojo, jsem na řadě, třeba mi dají loknout,“ chlápek se na muže snažil mrknout, než zmizel v ordinaci: „Koukejte támhle na ty,“ ještě pokývnul k oprýskaným, hranatým hodinám se zažloutlým ciferníkem.
Opravdu to bylo divné, do minuty se hodiny zastavily. Hodinář zůstal v čekárně sám. Starostlivě se ohlédl po pendlovkách. Teď už to bylo to patrné na první pohled. Kyvadlo se zadrhávalo. Zkontroloval pohledem ostatní hodiny. Bílé ručičky na černém ciferníku se opět pohnuly a vteřinovka spokojeně kroužila. Ozval se i pravidelný zvuk tikání, který dříve neslyšel, patřil porcelánovým hodinám v rohu s rokokovými figurkami.
Jen oprýskané hodiny teď stály. A pendlovky zadrhávaly.
Zamyslel se: Je tu sám, než přijede někdo další. Možná už ho zavolají. Zhluboka se nadechl. Jako by stál přímo pod tím keřem, ta vůně byla všude okolo.
Dívka byla v jeho náručí napnutá jak struna a pod dlaní a pod tím nádherným prsem cítil její bušící srdce. Bušilo rychle, skoro překotně, ale tepalo v pravidelném rytmu. Ta vzpomínka byla tak opojná, tak lákavá, a tolik se chtěl do ní znovu ponořit, ale bouchání mu připomínalo něco důležitého. Něco, na co by neměl zapomenout. Něco, co by měl udělat. Stůj, co stůj.
Probral se ze snění: Ty pendlovky. To by přece mohl zvládnout. Postavil se a vrávoravě došel k hodinám. V náprsní kapse saka měl pouzdro s lupou a malým šroubováčkem. Od té doby, co se vyučil hodinářem nosil pouzdro stále u sebe.
Hodiny byly lehčí, než čekal, sundal je ze zdi, položil na lavici a s profesionálním respektem a zvědavostí otevřel skleněná dvířka. Ruce se mu chvěly, ale přesto postupoval jistě. Věděl, kde je problém od první chvíle, kdy na hodiny pohlédl.
V uších mu znělo buch, buch, buch, buch a růžová vůně pomalu slábla.
„Zítra si budete moci tatínka odvézt, arytmii jsme mu srovnali, za chvilku se probere, nebojte,“ zaslechl a otevřel oči. U lůžka stála lékařka v bílém plášti a na druhé straně syn. Za ruku ho jemně tiskla jeho žena, a hodinář ten stisk poznával a cítil i pulzování jejího srdce.
Místnost byla zaplněna silnou vůní růží.
Podíval se na hodinky. Byla to precizní práce, jedna z těch nejkvalitnějších. Léta je už neviděl.
Už jsem měl být na řadě, pomyslel si. Ale... kvůli čemu, že tu vlastně jsem?
Pootevřeným oknem dovnitř prosvítalo slunce odcházejícího babího léta. Kromě růží ve vzduchu zavonělo i cosi dalšího a do místnosti přitančily další vůně. Šeřík předběhl kamélii a vypláznul na ni posměšně jazyk. Růže je napomenula, aby byly potichu a ukázala směrem k němu.
Takřka se jich mohl dotknout, jak živě působily. Zatřepal hlavou, aby ty přeludy vyhnal z hlavy a protáhl se.
Zacinkání drobného zvonečku odkudsi z dálky vyhnalo vůně z místnosti a zanechalo mu na jazyku kovovou, elektrizující pachuť.
"Další!" zahřmělo z náhle pootevřených dveří.
Vstoupil do bělostné místnosti s velkým stolem, prosklenou skříní, velkým zrcadlem a maličkou dřevěnou židličkou.
Posadil se na ni a podíval se přes stůl.
Tvář doktora mu připomínala někoho z dávných dob, možná i kohosi z dětství, s kým si hrával v kopcích za vesnicí ještě jako malý chlapec. Znovu zatřepal hlavou.
"Co vás za mnou přivádí?" zeptal se doktor.
"Já jsem umřel, že?"
Z doktorova hlasu bylo slyšet jen těžko potlačené roztrpčení.
"Jak jste na to přišel tak rychle?"
Ukázal palcem za sebe. V rohu stála o zeď opřená kosa a na věšáku vedle ní samětově černý, těžký, cestovní plášť s kápí. Pak ukázal prstem dopředu: "Odráží se v zrcadle za vámi. Navíc - ta čekárna nemá vstupní dveře. Nepamatuju si, jak jsem se sem dostal. Slyšel jsem chuť modré barvy, růži napomínající šeřík a omítka v rohu se odlupovala a padala směrem ke stropu. Já už mám hodně přes sedmdesát a tak jsem si jen pospojoval dvě a dvě dohromady. Vy budete smrť, předpokládám?"
Smrť se vyhnul otázce. Místo odpovědi jen zamumlal: "Chcete vědět, jak jste umřel?"
"To je buřt. Ale řekni mi ty, jak jsi umřel. Bylo..." prohlásil s náhle rozzářenou tváří.
"Co si to dovolujete?! S kým si to jako tykáš, ty jedno... ehm. Hm. Pardon. Každopádně. Vy jste umřel."
Kývnutí.
"A máme tady takovou situaci. Vedení neví, kam vás zařadit. Jestli do pekla nebo do nebe. Poslali mě, abych si s vámi zahrál hru. Prohrajete a jdete do pekla. Vyhrajete a jdete do nebe. Proč to tak chtějí, nevím," odkašlal si Smrť a nejistě si poposednul. Ten člověk naproti ho mírně znervózňoval.
"Piškvorky!"
"Cože?"
"Piškvorky. Chci si zahrát piškvorky. Kdysi, když jsem měl na dílně ještě učedníka, tak jsme je hrávali pořád."
"Hru určím já. Už mám vybranou..."
"Piškvorky."
Smrť si povzdechl a podepřel si hlavu rukou. Navzdory všem známým vyobrazením vypadal jako obyčejný, mírně plešatící a obtloustlý padesátník.
"Tak dobrá," promnul si oči.
"Beru si křížky," zahlaholil muž vesele, "a přihazuju tyhle hodinky jako sázku navíc. Je to poctivá práce. Mechanické Omegy z osmdesátých. Sem tam se u mě na dílně objevily, ale spíš to bylo na výměnu řemínku a nějaké to leštění. Skoro se nerozbíjely."
"A co bych měl podle vás vsadit já?"
"Tu kosu vzadu."
Smrť zařval. Zrudnul vzteky, vyskočil na židli a drahnou chvíli na něj křičel všechny možné nadávky, urážky a výhružky. Vyčerpaný si sednul zpátky a utrousil už jen jediné slovo.
"Ne."
"Tak ne," zazubil se hodinář.
Smrť odevzdaně vytáhl ze šuplíku velký papír a dvě propisky. Jednu vztekle odhodil na stůl a druhou pak udělal první křížek.
"Křížky mám já," pípl s širokým úsměvem muž naproti.
Za celý svůj život neviděl nikoho tak vztekle roztrhat obyčejný papír jako právě teď.
"Tak znovu," procedil mezi zuby Smrť s novým papírem v ruce.
Hráli dlouho.
Hráli dobře.
Hodinář vyhrál.
Smrť rozhodil ruce. "Vyhráls. Jdeš do nebe."
Ale muž se neradoval. Jen seděl, díval se na něj a očividně ztěžka přemýšlel.
"Řekni mi, Péťo, a popravdě - já půjdu do nebe... a ty půjdeš do pekla?" zeptal se hodinář.
"Jo," řekl potichu Péťa a rozbrečel se.
"Tys mě nejspíš poznal už při příchodu,že? Jen mimochodem - řeknu ti, když ses před těmi dvaceti nebo kolika lety nevrátil domů, celá vesnice tě oplakala. Ať se ti stalo cokoli, všem si moc chyběl. Nikdy tě nenašli. To jen tak, abys věděl. No, a jak jsem si tady sednul, celou dobu jsem přemýšlel, jestli to náhodou nejsi ty. Ale tak znáš mě. Když ses na mě rozeřval, tak už jsem pak nechtěl kazit srandu. Ale celou dobu mi vrtalo hlavou i něco dalšího. A přišel jsem na to až teď na konci... tys totiž dostal taky nějaký úkol, že?" zeptal se s obavami.
"Dostal. Měl jsem příchozího vystrašit tak, že bude škemrat o život. Všechno jsem to měl vymyšlené a naplánované. Měl jsem takový strach a byl jsem ochotný udělat cokoli, abych se zachránil. Ale pak ses ve dveřích objevil ty. Zpanikařil jsem a doufal, že mě něco v průběhu napadne a zachráníme se oba... ale tys byl už vždycky z nás ten nejchytřejší a vyhrál jsi poctivě ve fér hře. Teď už je na všechno pozdě."
"Je mi to líto, kamaráde," natáhl před sebe ruku hodinář.
"Mně taky," přijal ji jeho kamarád.
Potřásli si rukama a oba zmizeli.
Ve vedlejší místnosti celou scénu pozorovaly dvě smrtky polopropustným zrcadlem.
"Jsi strašná svině, Alfréde," řekla jedna té druhé.
"Já vím. Ale víš, jak se za ta léta nudím? Tak jsem ti chtěl ukázat mýho novýho koníčka. Co na něj říkáš?"
"Je to zvrácené, morálně špatné a měl bych tě za to nahlásit. Skvělá práce. Líbí se mi to."
"Díky."
"Co s nima teď bude? Ten hodinář do nebe a ten jeho kamarád do pekla?"
"Eeeh, poslal jsem je oba na reinkarnaci."
Jeho kolega zakroutil hlavou: "Ty seš fakt strašná svině."
"Já vím," řekl Alfréd, sáhnul do kapsy pro krabičku a zapálil si doutníček vonící růžemi, šeříkem a kaméliemi.
Vyfoukl obláček kouře a chvíli pozoroval, jak vůně mezi sebou dovádějí a skotačí.
"Já vím."
Zároveň si konečně jdu přečíst ty vaše. Jo, trvalo mi to, ale mozek má už dlouho stopku, navíc můj styl psaní, to do toho nejde vložit 🤣, tak jsem musela započít jiný styl. Ale nakonec jsem to pojala směrem i tak mě blízkým.
Setkání s mistrem
Místnost byla zaplněna silnou vůní růží. První věc, která mě praštila přes nos hned, co jsem otevřel dveře čekárny a už při pohledu na obsazené židle, mi bylo jasné, že tu strávím celé dopoledne. Jako každý rok. Kontrola u očního. Rozhlédl jsem se po místnosti a přemýšlel, která z pacientek použila tak silný parfém. Neskutečná síla. Mohlo to být cokoliv. Alespoň jsem nemyslel na promrhané hodiny, které tu budu muset vydržet. Vzpomněl jsem si ale na svou ženu, která růže milovala. Dnes po nich zbyly jen uschlé stonky, táhnoucí se po plotě na zahradě. Ještě jsem neměl sílu je zlikvidovat. Rychle jsem se však probudil ze zasnění, když vyšla sestra a já jí rychle běžel dát svou kartičku. Teď jen zaujmout místo a čekat.
Jako hodinář svůj zrak denně namáhám. Vím už co mě čeká. Další dioptrie. Další navýšení. Kazím si oči rok od roku stále víc, ale za ten pocit, když rozběhnete oprýskané kapesní hodinky starému pánovi, který už možná nic jiného na tom světě nemá, to je k nezaplacení.
Na jednoho dodnes často vzpomínám. Ten den svítilo slunce obzvlášť silně. Byl pátek a nás čekal víkend u manželčiných rodičů, což samo o sobě dává chlapovi zabrat. Měl jsem asi hodinu před zavíračkou a už se mi honilo hlavou, jak si znovu vyslechnu všechna ta moudra. Náhle se rozletěly dveře, řinčení mosazného zvonku nad dveřmi mě probudilo z poklidného bdění a marných pokusů vymyslet sebemenší důvod, proč nejet. Stál tam pán v dlouhém světlém kabátě a tmavých společenských kalhotech s nažehlenými puky. Pán jak z plakátu. Jakoby zrovna přišel z tanečních. Na hlavě měl tmavý klobouk s širokou krempou, ktera mu z poloviny zakrývala tvář a já tak netušil, s kým mám tu čest. Neřekl ani slovo, jen přistoupil blíž a na prosklený pult položil staré kapesní hodinky na řetízku. Vypadaly famózně. Plášť byl zdobený. Byly však vzácné, ohněm zlacené, naprostý unikát od Henleinena. V životě jsem neměl tu čest držet takový skvost v ruce. To nebyly jen tak ledajaké hodinky. Byly to první hodinky na světě. Tvarem vypadaly jako kulička a uvnitř byl pružinový pohon.
Nechápal jsem, kde k tomu ten muž přišel a raději jsem to vědět ani nechtěl. Co jsem však věděl jistě, že mu nejdou. Ožil jsem při pohledu na tu krásu. Poslední rok byl tak nudný a bez nápadu. Oči mi přestávaly sloužit a já se nejvíc děsil toho, kdy přijde ona chvíle, že nebudu moci dělat to, co mě celý život naplňovalo a živilo celou mou rodinu. Dcera už byla vdána a já tu zbyl úplně sám. Sám jen se svými věrnými zákazníky a občasnou návštěvou dcery Kláry.
Pak se objeví muž, který mi někoho připomínal.
„Jak vám mohu pomoci?” zeptal jsem se s úsměvem.
„Budu moc vděčen, když vrátíte mým hodinám život.” Pronesl trochu smutně, zároveň jeho čeština měla takový zastaralý přízvuk
Doufal jsem, že bude stačit jen vyčistit všechna ta ozubená kolečka a pružiny. Vždy to nakonec tak bývá. Měl jsem přes to všechno zvláštní pocit. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že mi něco tají. Někde jsem ho musel vidět. Ale kde? říkal jsem si v duchu, když zas beze slova odcházel.
„Počkejte, musím vám dát potvr…” a než jsem větu dořekl, dveře za ním zaklaply. Vůbec jsem nechápal, co se děje. Najednou jsem cítil obavy, že to někde odcizil, teď ho kouše svědomí a on se jich chce nenápadně zbavit. Hodinky jsem odložil a řekl si, že mu dám tak dva dny.
„ Další…” zakřičela sestra a na moment mě vytrhla ze vzpomínek. Zvedl jsem hlavu, zahlédl stařenku o holi, jak jde krok sun krok do ordinace, zavřel jsem oči a znovu se ponořil do snění…
Když uplynuly dva dny, opět, hodinu před koncem, se rozevřely dveře a tam se zjevil onen muž. I když byl stejně oblečený, něco na něm bylo jinak. Připadal mi sešlý, shrbený a ještě více zamlklý. Tentokrát se přišoural k pultu, opřel se dlaněmi o sklo a já poprvé viděl jeho vrásčitou kůži a dlouhé vyhublé prsty. Na jednom z nich měl prsten. Vypadal jako snubní. Zlatý a jemně zdobený kroužek vypadal, že mu snad brzy spadne z ruky.
“Opravil jste je? Bohatě se vám odměním.” Pronesl rozpačitě. Rozhodně nevypadal ani trochu na bohatého pána.
Ty oné dva dny před jeho příchodem jsem se ještě ten večer neubránil pokušení a zavřel se ve své dílničce. Pustil jsem se do opravy. Doma mě nikdo nečekal, tak proč ne. Byl jsem tak unešen, jak byly na svou dobu dokonalé. Co mě však zarazilo, byl fakt, že jsou dokonale čisté. Kde byl ten problém? Marně jsem procházel všechna místa a zkoušel přijít na důvod, proč nejdou. Každé kolečko, každá pružina byla unikátem, který každý hodinář jen tak do ruky nedostane. Pak jsem na to přišel. Tady to je. Jak jsem se dotkl, strojek se rozběhl. Nádhera. Tik, tak, tik, tak, božský zvuk. S klidným svědomím jsem nakonec asi hodinu po půlnoci hodinky uložil a ještě se zadíval, než jsem šuplík zatáhl dovnitř. Nádhera. Pozhasinal jsem, zamkl hlavní dveře a vyrazil k domovu.
Bydlel jsem nedaleko. O dvě ulice dál. Měl jsem tam dům, ve kterém jsem zůstal sám. Jediný kdo mě tam čekal, byl kocour. Černá koule chlupů jménem Mikeš. Tehdy jsme ho našli na nádraží, samotné koťátko. Leželo tak v krabici, kterou mu tam někdo dal, aby mělo kde spát. I misky dostalo. Vzali jsme si ho tehdy domů. Protože byl černý, dcera ho pojmenovala podle oblíbeného večerníčku, který tenkrát běžel. Mikeš chodil po světě a náš Mikeš chodil s námi spát. Dnes jsem vlastně rád, že tu je.
Sedl jsem si do křesla s hrnkem čaje, můj bylinkový před spaním. Mikeš přiběhl, skočil mi do klína, obtočil pár koleček a schoulil se do klubíčka. Hladil jsem ho na hlavě a on si klidně předl. V poklidu jsem popíjel čaj, když nečekaně zakukaly kukačky. Tři hodiny ráno. Asi bych měl konečně spát.
„Další! “ Sakra, konečně jsem se dostal na řadu? Vyrazil jsem do ordinace s tam seděla paní doktorka připravena s tou svou taštičkou plnou sklíček s dioptriemi.
„Dobry den, pane Adolfe. Tak jakpak se máte? Koukneme se, jak se nám ty očka změnila. Na obličej mi nasadila ty podivně kovové obroučky a nasadila skla, která jsem měl do teď.
„A teď mi přečtěte první řádek,” řekla cize, já si zakryl oko a začal číst. A pak druhé…hm, dnes to vypadá, že jsem to zvládl.
„No pane Adolfe, máte to stejné, nic měnit nemusíme. Ono se to nejspíš trochu zastavilo. To je dobré. Nebudeme tedy měnit nic. Napíšu vám ale kapky do očí. Máte je trochu podrážděné.
Nafasoval jsem recept a rychle zmizel z ordinace. A ještě jsem zapomněl říci, co bylo spouštěčem onoho pachu růží. Byl jsem překvapený. Paní doktorka měla na stole před sebou elektronickou cigaretu, ze které si potáhla snad každou minutu. Nebylo to vlastně tak strašné. Lepší jak cigáro v papírku. Tohle vonělo a po každém otevření dveří zavanul další pach růží. Netuším co to kouřila, ale rozhodně to zkusím taky. Alespoň se zbavim té své fajfky. Tabák tak krásně nevoní.
Dorazil jsem domů s tím skvělým kusem papíru od mě oční lékařky a byl jsem nesmírně rád, že se mi oči nehorší. Vyrazil jsem s tou dobrou zprávou do kšeftu a myslel na to, že dnes má znovu dorazit ten člověk. Ten podivný člověk, co vypadá tak vznešeně, ale přitom vůbec ne jako zámožný člověk. Stále jsem myslel na to, kde k těm hodinkám přišel. Celý den se tak táhl. To čekání mě mučilo a pak přišla ona hodina. Hodina před zavíračkou. Sledoval jsem dveře a očekával řinčení zvonku nad nimi. Jenže čas běžel a on nepřicházel. Poslední minuty tikaly a stále nic. Bylo mi to divné. On bývá přesný. To mi na něj nesedí. Čekal jsem ještě chvíli s pak šel otočit klíčem v zámku. Když jsem se otočil, náhle někdo klepal na dveře. Byl tam. Skoro mi spadl kámen ze srdce. Začínal jsem se bát, že se mu něco třeba něco stalo. Přece jen byl už starým pánem. Odemkl jsem a pozval ho dovnitř. Muž vkročil, zeptal se temným hlasem, zda hodinky běží.
„Mate velké štěstí. Běží. Nejdříve jsem netušil čím to je, ale nakonec stačil jeden malý a nezvyklý zásah a už běží. Pojďte, ukážu vám to.” Řekl jsem s velkou radostí. Opravdu mě to potěšilo, že to konečně funguje. Bál jsem se, že po tolika letech nebudu prvně schopen nějaké opravit, ale zázrak se stal a já teď starého pána mohu rozveselit. Vzal je do dlaně a díval se na ně s takovou pokorou. Hřálo mě na srdci, když jsem spatřil úsměv na tváři. Muž mi po chvilce rozjímání zaplatil zlatem z mošny, poděkoval a odešel pryč. Bylo mi jasné, že už ho nespatřím. O to větší však šok byl, když jsem se podíval na dřevěnou desku, na které bylo vypáleno:
S díky Jára Cimrman.
Všem Čechům jejich práci čest.
Do háje, tak to byl samotný mistr Cimrman? On existuje. Já měl tu čest s ním mluvit, opravil jsem mu jeho hodinky. Teď je mi už vše jasné. Do háje. Mistr…u nás…