on

padmil9

Když slunce padá za obzor,
a tráva líná níž a níž,
na strunné větry hraje bor,
ta hvězda padá výš a výš,
při břehu plove prázdný vor,
co chvíli blíž a blíž.

Až ztichne kapky tichý tón,
po proudu svitne bílý svit,
to přijde opět z dálky on,
a srdce mé ovládne klid.

"Svou píseň prosím zpívej dál,
své paže tiskni ke mně blíž,
o lásce jenž jsi otci lhal,
za pravdu pro niž právě bdíš.

V tvém srdci ať dál plaje žár,
na bedrech svých stál nes svůj kříž,
ať máme tento letní máj,
ze snění toho již nevzbudíš."


"Až slunce půjde klidně spát,
na konci světa kde teď jsme,
mé srdce pro tvé bude plát,
náš příběh ať se více dme.

Kde konec věje látku svou,
jak skalní útes padá tam,
i nohy naše tudy jdou,
přes louky, lesy, hory dál.

Proč nezná nikdo lásky hlad?
A tuze dlouhý chtivý žal?
Já nemám zlato, žádný plat,
mám tebe tys můj světa dar.

Jak vyplatit se tobě mám,
když stále chud jsem, chodím bos,
Nic víc než srdce mohu dát,
až dokud sama řekneš dost."

jerrymungo

Fajn, já tedy nejsem expert na poezii, takže můžu hodnotit jen jako laický čtenář.
Upřímně řečeno, taky jsem psal podobné verše, když mi bylo tak asi třináct a pomalu se začal cítit jako Mladý Werther... A po letech jsem na ně narazil a kroutil nad sebou hlavou...
Připadá mi to, jako by ti ty verše napovídal Jan Neruda, používáš archaismy a vršíš slova za sebou bez nějakého většího smyslu. A rýmy dost-bos, jsme-dme, blíž-bdíš, hodně kostrbaté.
Možná by bylo lepší, místo veršů zkusit povídku. tady je to spíš, než poetické vyznání spíše jakási karikatura.