Třináctá Bartonička v plném proudu a její výsledek

jerrymungo

Zdravíme všechny spisovatele ze třináctého ročníku Bartonička 2025.
Sešlo se nás tu osm literárních nadšenců.
A letošní téma, vybrané v Příběhovači Reného Nekudy je poněkud exotické.
Co se stane, když se setká úspěšná manažerka s pěstitelem banánů v zakouřeném pokoji...
Uvidíme, co se nám za ty čtyři krásné slunečné dny podařilo vymyslet...

MarketaR

Duch hory

Santiago byl jako mnozí Ekvádorci drobné postavy, a když se nešťastně krčil jako právě teď ve společnosti té vážné bílé ženy se světlými vlasy sčesanými do dokonalého uzlu, vypadal skoro jako malý chlapec. Elizabeth na něj přísně zahlížela a měla nakrčený nos na znamení nesouhlasu s tím, co říkal, nebo možná proto, že seděli v kanceláři dona Alejandra zakouřené tak, že se tam sotva dalo dýchat. Ten nervózní mužíček totiž pálil jednu podomácku ubalenou cigaretu za druhou a z jeho roztřesených úst se neustále linul hustý nažloutlý kouř.
„Tvrdíte mi tedy, že na plantáži řádí nějaký duch?“ opakovala svou školskou španělštinou a probodávala předáka pohledem.
„Sí, seňora, espíritu del monte,“ přikývl Santiago ustrašeně. „Duch hory se zlobí. Nelíbí se mu ty nové banánovníky.“
Elizabethiny rty se stáhly do úzké čárky. „Jestli mohu být tak smělá, lekáte se pouze vlastního stínu. Duchové neexistují. Celé to pozdvižení je úplný nesmysl.“
Santiago se poplašeně ošil, jako by se měl každou chvílí snést z nebe blesk, aby ho potrestal za bláhovost té nevědoucí manažerky. „Tyhle nové banánovníky nejsou přirozené, seňora. Jsou proti přírodě. Od té doby, co je musíme sázet, se dějí strašné věci. A mí lidé mají strach. Bojí se pracovat.“
„Nebo se jim nechce?“ vyštěkla Elizabeth podrážděně.
Santiago zavrtěl hlavou a tiše odpověděl: „Je to tvrdá práce, ale dobrá. V mojí zemi jsme za stálou práci rádi, seňora. Musíme živit rodinu.“
„Je ale třeba svou práci vykonávat, abyste si ji udržel, Santiago. Jak mi tedy vysvětlíte, že za poslední týdny klesla produkce o více než 50 procent? Vaši lidé tu jen nečinně postávají nebo vůbec nepřijdou. To je naprosto nepřípustné. AgroStar mě sem vyslal, abych situaci vyřešila, a zatím tu poslouchám jen směšné duchařské historky. Jistě chápete, že to takhle dál nejde.“ Elizabeth se k předákovi naklonila blíže a zvolila mírnější tón. „Jsem si jistá, že pro to, co se na farmě děje, se najde racionální vysvětlení, a vy se brzy budete moci vrátit k práci a já domů.“
Santiago se však jejími slovy uklidnit nenechal a dotkl se svého amuletu z banánového listu, který, jak jí vysvětlil, ho měl ochránit před zlými silami. „Ne, seňora. Duch hory nás varuje. A pokud se těch banánovníků nezbavíme, bude to jen horší. Když se espíritu del monte zlobí, dokáže být opravdu zákeřný. Moji lidé se bojí právem. Vůbec netušíte, s čím si zahráváte.“
„Takže dělníci tvrdí, že slyší mezi banánovníky divné zvuky. Nezralé banány nevysvětlitelně černají. Stroje se samy od sebe zapínají a vypínají. A za všechno může nějaký espíritu.“ Elizabeth si povzdechla a promnula si kořen nosu. „Tohle bude dlouhá služební cesta.“

***

Když se Elizabeth brzy ráno probudila celá rozlámaná a zpocená z všudypřítomného dusna, našla na polštáři jen pár centimetrů od své tváře panáčka upleteného z banánových listů. Vykřikla a vymrštila se z postele tak rychle, že se málem překulila přes noční stolek. Když jí došlo, že to není obří pavouk ani žádný jiný životu nebezpečný hmyz, uvědomila si, že je to něco mnohem horšího. Někdo byl v jejím pokoji, zatímco spala, a přiblížil se k ní natolik blízko, aby jí tuhle ohavnost položil na polštář. Otřásla se.
Vzala panáčka do ruky a všimla si špendlíku, který figurce procházel drobným listovým tělíčkem.
Cítila, jak se jí srdce rozbušilo o něco rychleji. Někdo ji zjevně chtěl vyděsit. A podařilo se mu to.

***

Donu Alejandrovi mohlo být něco přes čtyřicet, ale obličej mu brázdily vrásky tak hluboké, jako by byl o dvacet let starší. Byl mlčenlivý a neustále se mračil. Elizabeth si pomyslela, že být majitelem banánové plantáže musí být ještě více stresující než práce pro korporát, který má tuto farmu ve své správě. A o chronickém stresu, kterou v sobě práce pro korporát nesla, něco věděla.
Procházeli se zrovna bok po boku mezi banánovníky a sem tam narazili na nějakého nervózního dělníka, jinak zela farma znepokojivou prázdnotou. Don Alejandro jí velice neochotně ukazoval černé banány, které jeho dělníci považovali za dílo zlovolného ducha, a neustále se nervózně ohlížel přes rameno. Jeho neklid se chtě nechtě přenesl i na Elizabeth. V přítmí a obklopení stromů vyšších než ona sama si připadala malá a bezvýznamná.
„Co by mohlo černání banánů způsobit?“ zeptala se a k jednomu takovému banánu se naklonila blíž. Vypadal přezrále, ale uvnitř byl zřejmě ještě zelený.
„Espirítu del monte,“ odpověděl don Alejandro stroze a opět vrhl ostražitý pohled kamsi za její záda. Vynaložila veškerou svou vůli na to, aby se neotočila také, i když měla nervy napnuté k prasknutí. Něco na těch nekonečných lánech banánovníků v ní vzbuzovalo úzkost.
„To poslední, co bych chtěla, je trestat vaše zaměstnance nebo zde nechat nainstalovat kamery, done Alejandro, ale udělám to, pokud budu muset. Nelíbí se mi to o nic méně než vám, ale plantáž musí fungovat,“ řekla a snažila se, aby to znělo rázně a neústupně.
„Seňora, prosím, jen nás nechte zbavit se těch geneticky modifikovaných. Tím se vše vyřeší.“
„To rozhodnutí ale nepřísluší vám ani mně, ale AgroStaru. A AgroStar zde chce zavést nový, ekonomičtější způsob pěstování banánů. Geneticky modifikované plodiny přece mají spoustu výhod,“ namítla.
„Moje rodina vlastní tuhle farmu už celé generace. Tady pěstujeme v souladu s přírodou. Duch hory nás chrání. A vy jste ho rozhněvali.“ Don Alejandro ji probodl pohledem.
Elizabeth se nadechovala k ostré odpovědi, když zaslechla ten šepot. Jako by se jí ozýval přímo za ramenem a zněl tak naléhavě, znepokojeně. Jako varování. Prudce se otočila. V řádku mezi banánovníky nikdo nebyl. „Slyšel jste to?“ uniklo jí. Najednou si připadala neskutečně zranitelná, jak tam tak stála pod baldachýnem širokých listů a vlhkost vzduchu jí rosila čelo.
Don Alejandro ji napjatě pozoroval a chvíli mlčel, než znovu promluvil. „Snažně vás prosím, promluvte si s vedením,“ řekl. „Povězte jim, co se tu děje. Povězte jim, ať nás nenutí sázet ty příšerné banánovníky. Duch hory se hněvá.“

***

Elizabeth se vždy považovala za cílevědomou a přímou ženu. Nevěřila ve skryté síly, zlovolné přírodní duchy ani talismany z banánových listů. Věřila v dobře odvedenou práci, tabulky s přehlednými statistikami, efektivitu a kariérní postup. Několik dní strávených na banánové plantáži však stačilo k tomu, aby se do její mysli začaly vkrádat pochyby. Na plantáži už strávila celé dva týdny, ale nepodařilo se jí přimět dělníky, aby se vrátili ke své práci, ani přesvědčit dona Alejandra, že duchové neexistují, natož aby prováděli sabotáž.
Je možné, že za vším opravdu stojí duch? To, že si tuto otázku neochotně několikrát denně položila, bylo samo o sobě známkou, že v ekvádorské džungli musela zešílet. A přece slyšela ten podivný šepot znovu a znovu, jak se prohání listovím, kdykoli se ocitla mezi banánovníky. A přece před ní ožil traktor, jehož motor se zničehonic rozvrněl, aniž by v něm seděl kdokoli, kdo by otočil klíčkem v zapalování. A přece viděla dělníky, jak celí vyděšení vybíhají z plantáže a tisknou si k hrudi své talismany. A přece tu byl ten panáček z banánových listů, který se nevysvětlitelně objevil na jejím polštáři, zatímco spala. A přece...
A pak, když jednoho dne sháněla dona Alejandra a nahlížela do jedné místnosti za druhou, ocitla se v jakémsi tmavé ošuntělé místnůstce, která nejspíš sloužila jako sklad. Pohled jí padl na krabice v rohu. Ten nápis znala. A věděla, co ten chemický koktejl, který obsahovaly, dokáže způsobit.
Za zády se jí ozvaly kroky. Pak se zastavily, když bylo jejich majiteli jasné, na co se Elizabeth dívá.
Don Alejandro si povzdychl. „Takže to víte. Došlo vám to,“ řekl. Znělo to téměř smutně, odevzdaně.
„Ten duch jste vy. Celou dobu jste to byl vy,“ řekla Elizabeth a samotnou ji překvapilo, jak to znělo klidně.
Don Alejandro přikývl. Pak jí pokynul. „Pojďte se mnou. Něco vám ukážu.“
Dovedl ji k místu, kde se již začalo s výsadbou nových modifikovaných sazenic. Přiklekl k jedné z rostlinek a přejel po ní mozolnatými prsty. „Musíme je neustále ošetřovat chemickými postřiky, jinak by uhynuly. Musíme je otrávit, aby přežily a daly nám na první pohled dokonalé, ale ve skutečnosti otrávené banány. Pak teprve je necháme umřít, vysadíme další a takhle znovu a znovu. Věděla jste to?“
Elizabeth zavrtěla hlavou.
„Tuhle plantáž jsem převzal po svém otci. Ten zase po svém. Tradice pěstování banánů v souladu s přírodou se v naší rodině dědí z pokolení po pokolení. Naučil jsem se od svých předků mnohé a vždy jsem tuto půdu ctil. Nyní mě ale nutíte vlastní půdu trýznit, ničit všechno, pro co mí předci tvrdě pracovali. Chápete tedy, proč jsem probudil ducha hory?“
„Byl to jediný způsob, jak přimět AgroStar, aby vám naslouchal,“ řekla pomalu. Když viděla, s jakou láskou tento zamlklý, předčasně zestárlý muž hledí na svou plantáž, poprvé pohlédla na banánovníky, které rostly všude kolem ní, jeho očima. A poprvé neviděla jen čísla, procenta a statistiky.
„Když teď tedy chápete, proč jsem to udělal, je osud téhle plantáže ve vašich rukou. Co uděláte?“ Don Alejandro se napřímil a stál před ní hrdý a zranitelný.
Co udělá? Neměla ani ponětí.

***

Další den k večeru Elizabeth zaklepala na dveře kanceláře dona Alejandra. Samozřejmě tam nebyl. Našla ho na plantáži mezi jeho milovanými banánovníky. Zdálo se, že se on a všichni jeho zaměstnanci chystají k jakémusi očišťovacímu rituálu. Brzy se mělo stmívat a dělníci přikládali na oheň, kolem kterého pilně tvořili kruh z banánových listů. Jakýsi starý muž v tradičním ekvádorském ponču s náhrdelníkem se zuby tapíra a čelence z barevného papouščího peří, o kterém se Elizabeth domnívala, že je šamanem ze sousední vesnice, třímal v ruce kadidlovou mísu s vonnými bylinami a lístky koky.
Podala donu Alejandrovi svůj návrh, jak uspokojit jak ziskuchtivý korporát, tak espirítu del monte. A vtiskla mu do dlaně také panáčka z banánových listů.
„Už ho nepotřebuju. Můžete ho vrátit duchovi hory.“
Don Alejandro jí věnoval sotva patrný úsměv.
Poprvé.
Elizabeth se zhluboka nadechla vlhkého večerního vzduchu a setřela si z čela pot. Vzala do ruky jeden z banánových listů ležících u ohně, chvíli si ho prohlížela, a pak ho položila mezi ostatní do vznikajícího ochranného kruhu.

***

Banánová plantáž je za noci nezvykle tichá. I hmyz jako by zadržoval dech, když na široké listy dopadá měsíční světlo.
A pak se z hloubi džungle ozve známý šepot.
Ale tentokrát zní… poklidně.

jerrymungo

Zůstalo ticho...

Letadlo z New Yorku přistálo na mezinárodním letišti v ecuadorském
Quitu téměř přesně podle letového plánu. Horší to už bylo s místní občasnou
linkou na jedno malé letiště téměř ve vnitrozemí.
Sandru ovanul horký vlhký vzduch a za několik minut už se jí j ejí
společenské šaty lepily na vlhké tělo. Táhla za sebou velký černý kufr na
kolečkách, klopýtala po betonové ploše letiště a stále přemýšlela o tom, proč
právě ona musí dokončovcat tenhle bizarní obchod v zemi, kde internet
funguje jen občas, jen někde a polovina obyvatel bydlí v domech se
střechami z vlnitého plechu.
V příletové hale proběhlo odbavení velice rychle a hned za přepážkou
na ni čekal usměvavý muž s kusem kartonu v ruce a nápisem Signora Reed.
Uklonil se.
“Estas transfiriendo a un avion para aeropuerto de Guabital?”
Přikývla. Pár slov ve španělstině si ještě pamatovala ze školních let, takže
vytušila, že tento pán ji doveze k dalšímu letadlu. Začali se prodírat davy na
letišti. V záplavě pestrobarevně obečených domorodců si připadala jako
mimozemšťan.
“Su coche, por favor.” Ukázal na stařičké autíčko neurčité barvy, které
ale kupodivu nastartovalo na první pokus a vypadalo to, že návštěvě ze
Spojených států chce dokázat, co dovede.
Sandra si už několikrát pro sebe říkala, že neměla přistupovat na
nabídku svého šéfa na ukončení celé transakce a závěrečný podpis
dokumentů a letět právě do této země.
“Víš, Sandro, tahle země má obrovský turistický potenciál, je to
neobjevený ráj na zemi. Plánujeme vytvořit tam několik ekologicky
přátelských developerských projektů. Už jsme vykoupili dostatečně velké
území, ale přece jen, chybí nám podstatná část půdy, kde je velká banánová
plantáž. Všechny smlouvy o prodeji jsou už připravené a odeslané, stačí je
jen podepsat. Vím, že jsi chytré děvče, tak tam posílám právě tebe. Všechno
je zajištěno, letenky v první třídě z New Yorku do Quita jsou koupené. Tam tě
bude čekat letadlo, poletíš na letiště v Guabitalu. Tři noci jsou už rezervované
v místním hotelu Ascensión, podepíšete listiny a vrátíš se zpátky.”
“A s kým tam vlastně budu jednat?”
“Je to nějaký místní právník, ale vše už je předjednáno, neočekávám
žádné těžkosti...”
Vedlejší startovací plocha letiště v Quitu, odkud odlétaly vnitrostátní
letecké spoje, to byla jen téměř rovná travnatá plocha, kde porůznu stály
různé, skoro muzejní typy letadel.
“Dobrý den, kapitán Mendoza, k vašim službám.” Usměvavý vysoký
muž v rozedraném tričku, placaté pilotní čepici a ustřižených riflích se
hluboce ukláněl.
Nastoupila a v několika minutách se už vznášeli nad pralesy a
plantážemi středního Ecuadoru.
“Vítejte v Guabitalu,” usmál se zeširoka recepční hotelu Ascensión.
Sandra zadržela dech. Hned na první pohled to nebyl hotel typu Hilton v New
Yorku...
Omšelá dvoupatrová budova, porostlá psím vínem, oprýskané zdi,
tmavá recepce, pomalu se točící větrák u stropu s pravidelným skřípáním.
Recepční pult tvořil rozvrzaný stolek s nohou podloženou několika prkénky.
Recepční s rozježeným plnovousem a polámaným slamákem na hlavě se
pohupoval na plastové bílé židli. Vše tu vonělo starým dřevem, kávou a
cigaretovým kouřem.
Vytáhl z koutku úst nedokouřený doutník a široce se usmál.
“Signora Reed, vzácná návštěva pro náš hotel,” ukázal rozpaženýma
rukama okolo.
“Bohužel, nemám pro vás dobrou zprávu. Právník měl přijet, nepřijel.
Ale nahoře ve vašem pokoji vás čeká Rafael.”
“Rafael?”
“Ano, Rafael Mendoza, majitel, pěstitel, jak chcete.”
“Ale já...”
“Jste tu přece kvůli koupi banánové plantáže, ne?”
Přikývla. Recepční pokýval hlavou.
“Běžte nahoru, číslo osm. Ten váš kufr někdo odnese za vámi.” ukázal
za sebe na dřevěné vrzající schodiště do prvního patra.
Muž, sedící ve starém prosezeném křesle vstal.
“Jsem Rafael Mendoza.”
Muž byl téměř o hlavu vyšší a jeho rysy, spálené sluncem prozrazovaly
španělské předky. Měl husté, prošedivělé vlasy a tvář zbrázděnou hlubokými
vráskami. Jeho oči byly tmavé, klidné, ale pronikavé. zdálo se, jako kdyby
viděl víc, než říká. Na sobě měl volnou rozepnutou bavlněnou košili a seprané
kalhoty neurčité barvy.
V koutku úst mu visela nedokouřená ručně balená cigareta a v pokoji
byl zřetelně cítit cigaretový dým. Asi čekal dlouho, ale neprojevoval ani
náznak nějaké netrpělivosti.
Sandra se rychle rozhlédla. Pokoj byl opravdu zařízený jen tím
nejnutnějším nábytkem, ale působil docela útulným dojmem.
“Tak vy jste ten pěstitel?” Nasadila Sandra svůj úsečný tón hlasu,
používaný při nepříjemných jednáních s klienty.
“A vy jste ta žena, která chce koupit déšť, “usmál se smutným
smíchem.
Zamrkala.
” Ne, nechci... Já chci jen půdu a trochu času.”
“Čas tu na prodej nemáme. Jen banány.” řekl a pousmál se.
Sandra najednou ucítila jakousi nejistotu. Opravdu se dostala do
jiného, pomalého světa, kde čas plyne úplně jinak, než ve skleněných
newyorských palácích.
“Víte, pane Mendozo, já jsem tu jen na skok, máme podepsat smlouvu
o prodeji pozemků...”
“Jsem Rafael... A spěchat... proč? Víte, banánovník roste devět
měsíců, ale jen když neprší moc. A když prší málo, taky neroste. Chápeš?
Nezáleží na tom, co chceš ty.”
Je to podivín, nechápu ho...
“Mám ještě hodně práce. odpočiň si, zítra ráno přijedu a vezmu tě na
svoje pozemky. Ať vidíš, co kupuješ.”
Odešel a zanechal po sobě oblak cigaretového dýmu a spoustu
zvláštních pocitů v její hlavě.
Bylo krásné, svěží ráno. Rafael Mendoza se objevil se svým starým
džípem před hotelem přesně tak, jak se domluvili.
“Dobré ráno, jak jsi se vyspala?”
“Hodně myšlenek...”Pokýval hlavou.
“Naše země má opravdu zvláštní dar, umožňuje cizincům uspořádat si
leccos v hlavě...”
Pomalu vyjeli z městečka a obklopilo je ticho, klid a zelené moře
banánovníkových palem. Projížděli po docela obstojné cestě.
“Tudy svážíme úrodu do městečka. Mám několik zaměstnanců, sám
bych to všechno nezvládnul.”
“Ty nemáš rodinu, děti?”
Zavrtěl hlavou.
“Moje žena zemřela už před mnoha lety. Bylo potřeba vymýtit část
džungle pro další plantáže a zabil ji padající kmen palmy. A měl jsem dceru.
Mohla by teď být tak ve tvém věku...”
“A co se s ní stalo?”
Pokrčil rameny.
“Odešla do Evropy, chtěla jiný, pohodlnější život. A už se mi nikdy
neozvala.”
Sáhl jednou rukou do kapsičky u košile a vytáhl z ní malé kožené
pouzdro.Podal jí malou obdélníkovou fotografii s ulámanými rohy.
Hezké, tak asi čtrnáctileté, tmavovlasé děvče v pestrých květovaných
šatech, usmívající se trochu nejistě do objektivu, držící v ruce trs velkých
žlutých banánů.
Sandra si ji dlouho prohlížela. Cítila, že tady něco komentovat není
vhodné. Ale přece jen se v ní cosi pohnulo...
Večer se rozloučili před hotýlkem Ascensión.
“Já už se budu muset vrátit s podepsanou smlouvou, nemám tolik
času.”
Rafael se smutně usmál.
“Čas, čas, pořád jsme jeho otroky... Zítra večer přijdu ještě jednou,
naposledy, všechno bude v pořádku.”
Pomalu se stmívalo, když se oba sešli. V přízemí hotelu byla ještě
jedna malá místnost, které místní recepční říkal honosně salonek.Pár starých
křesel, stolek, všudypřítomná konvice s kávou a starý gramofon s několika
deskami.
Rafael přijel v jiné, trochu lepší košili a oblékl si i tmavomodré,
slavnostnější kalhoty. Sandra si hned na první pohled všimla, že se pokusil i
oholit, podle několika krvavých šrámů na tváři.
Přijel s kabelou, spletenou z banánových listů, vytáhl z ní dvě láhve
jakéhosi místního vína.
“Tohle víno je jako tahle země. Drsné, vůbec ne sladké. Ale musíš mu
přijít na chuť.”
Sandra cítila, že jí tu cosi utíká mezi prsty. Najednou začala mít jakýsi
neodbytný pocit, že život tady by se jí snad líbil víc, než neustálé stresy a
spěch v New Yorku. Vlastně tady potkávala šťastné, spokojené, i když chudé
lidi, v rozedraných tričkách, ale s věčným úsměvem na tváři.
Připili si z plastových pohárků.
“Na téhle zemi pracovala celá naše rodina už po čtyři generace.
Nezbohatli jsme, jak vidíš, ale jsme spokojení.”
Vytáhl z kapsy malou plechovou krabičku s ozdobným nápisem
“Suerte”plnou hrubého černého tabáku a pomalými, klidnými pohyby si balil
další cigaretu.
“Vždycky, když se podívám na ten obrázek a vidím nápis Štěstí,
vzpomenu si, že jsem na tom vlastně docela dobře a to štěstí v životě
opravdu mám.”
Zahleděl se na ni a mimoděk pohladil malý,dřevěný křížek na koženém
řemínku okolo krku.
“Zvláštní, hodně mi připomínáš moji dceru...”
Setmělo se. Rafael vybral z hromádky desek jednu, nasadil ji na talíř
gramofonu a z reproduktoru se ozvalá táhlá, smutná melodie.
Sandra mimoděk zkontrolovala mobilní telefon, i když zapomněla, že
tu není signál. Čekala, že se jí ozve její šéf, jak pokračuje podpis smlouvy o
výkupu pozemků.
“Můžeme si zatančit?” Sandra se trochu zarazila.
“Ale já neumím...” Mávl rukou.
Voněl tabákem, kouřem z cigaret, ale také vínem a banány a jakousi
zvláštní místní vůní po holení.
Jejich rty se jemně setkaly. Nebyla v tom žádná vášeň, spíše jen jakési
uznání a přijetí stavu věcí.
“Já jsem si v životě prožil hodně, ale zjistil jsem, že někdy je opravdu
lepší, nechat věci být. Nějak se nechci zbavit toho, co nám patřilo už po
generace, ale časy se mění... Dnes se nechci bavit o obchodu. Udělej prostě
to, co uznáš za nejlepší. Zítra všechno vyřešíme a budeš moci odjet.”
Sandra ani nevěděla, jak se dostala do postele v pokoji číslo osm. Jen
matně si pamatovala, jak ji Rafael nese v náručí, ukládá na lůžko, přikrývá jí
tenkou pokrývkou, loučí se s ní něžným polibkem na tvářa odchází.
Otevřela oči. Pokoj byl prázdný, oknem svítily první paprsky slunce a
bylo naprosté ticho.
Uvědomila si, že dnes odpoledne má odlétat s podepsanou smlouvou
na prodej pozemků k výstavbě turistického areálu.
Rychle vstala. Všimla si, že usnula úplně oblečená v šatech ze
včerejšího večera. Chtěla seběhnout dolů do recepce, zjistit, jak se co
nejrychleji spojit s Rafaelem Mendozou.
Otevřela dveře na prázdnou chodbu.
Přede dveřmi stála velká krabice s nádhernými žlutými banány a ručně
psaný list papíru. Žádná podepsaná smlouva...
“Děkuju, že jsi alespoň chvíli byla tady. Ne všechno musíš vyřešit.
Někdy je správné, nechat některé věci růst pomalu.”
Nic víc.
Prohlížela si ten papír dlouho. Těžké rozmáchlé písmo, psané rukou,
která byla asi zvyklá držet častěji mačetu než pero.
Zamyslela se. Buď bude tvrdě vyžadovat podpis smlouvy a stane se
úspěšnější ve firmě v padesátém šestém patře proskleného newyorského
mrakodrapu, a nebo udělá něco, co ještě v životě neudělala. Změní stranu.
Sešla dolů, do recepce. Věčně klímající muž u stolku vyskočil a opět se
přátelsky rozesmál.
“Čím vám mohu posloužit, seńorita mia?”
Zhluboka se nadechla.
“Potřebovala bych od vás jednu laskavost. Mohl byste zatelefonovat
na letiště v Guabitalu a odvolat let pro mne na Aeropuerto v Quitu? A potom
zrušit letenku z Quita do New Yorku, na jméno Sandra Reedová, linka
AV7396, odlet v čtrnáct patnáct. Je to sedadlo v business třídě, číslo 6A.”
Recepční se trochu zarazil.
“Samozřejmě. Pro vás všechno. Asi se vám u nás hodně líbí, že?”
Pokrčila rameny.
“Prosím, udělejte vše tak, jak jsem vám řekla.” Recepční přikývl a
zpod stolu vytáhl hodně starý telefonní přístroj a na kulatém ciferníku
vytáčel číslo.
Odpoledne se Sandra posadila na dřevěnou terasu hotelu se sklenicí
vychlazeného banánového džusu. Připadala si najednou docela opojně a
spokojeně, podobně, jako kdysi dávno, kdy se několik žáků rozhodlo, že
nepůjde do školy a bude lovit ryby v jednom z jezer v okolí. Pro ten pocit, že
udělali něco nesprávného, ale příjemného.
Obrátila hlavu k obloze. Vysoko nad ní se mírným obloukem otáčelo
stříbrné letadlo a zamířilo na severovýchod. Kdopak asi sedí na místě 6A...
Nevěděla, co bude dál. Třeba tu půdu v budoucnu někdo koupí, možná
nekoupí. A určitě ne přes ni.
Ale věděla určitě, že najednou nikam nespěchá...

Alex Mysse

KONZULTACE


Namodralý kouř v místnosti jen občas pročísl líně se točící stropní větrák.

I přes zavřená okna se dovnitř dral křik exotických ptáků na stromech v okolí a křik a vyvolávání trhovců na ulici pod nimi, kteří se svými stánky podél hlavní ulice čekali s nadějí, že sem z okolních letovisk zabloudí turista nebo dva a budou mít vydělané na dnešní živobytí.

Muž ve slamáku nejistě přesunul váhu z nohy na nohu a odkašlal si. Dávno pustil z hlavy sekretářku Doris ve vstupní místnosti i draze vybavenou kancelář ve které teď stál. Přemýšlel, jak ta žena před ním celý den vydrží v těch vedrech v tom elegantním kostýmku a nezblázní se z toho. Nejspíš nechodí moc ven, uzavřel si tu myšlenku sám pro sebe.

“Prý jste ta nejlepší tady,” řekl přidušeným hlasem a trhnul hlavou zpátky, když mu do tváře vyfoukla těžký oblak doutníkového kouře.
“Si pište.”
Vyšvihla nohy na stůl a pohodlně se sesunula v obrovském křesle za masivním mahagonovým stolem. Na tváři měla samolibý výraz člověka, který si je dobře vědom toho, když je dobrý ve své práci, a užívá si, že za ním lidé s prosíkem chodí pro radu.

“Koňak?” mávla rukou k rohu místnosti k malému vozíku s karafou a několika skleničkami.
“Ano, děkuji,” pípnul.
“Si nalejte.”
Několika kroky se dostal k vozíčku a nalil si trochu nazlátlé tekutiny.
“Rovnou k věci. Co chcete?” vyštěkla na něj.
“Jdu si pro radu.”
Utřel si hřebem ruky pot z pod slamáku, vyklopil do sebe obsah skleničky tak rychle, až se trochu pocintal, a pokračoval: “Chci změnit obor.”
“Chápu.”
Žena vykopla nohy do vzduchu, ladně se vyšvihla z křesla a začala prohrabovat šuplíky ve skříni za jejím křeslem.

“Tady je nový pas,” hodila na stůl překvapivě pravě vypadající knížečku, “a tady je taková malá šikovná věcička, to jen kdyby vám snad někdo chtěl dělat potíže cestou na letiště,” mrkla na něj a s hlasitým ‘buch’ při dopadu kovu o dřevo a se slabým zachrastěním před ním přistál revolver a krabička nábojů.

Spiklenecky dodala: “Při odchodu řekněte sekretářce, ať vás vyblejskne a nalepí dovnitř fotky. Na letišti si to nakvačte rovnou k okýnku číslo tři a chtějte Margot, už budou vědět. Odteď se jmenujete George Julio Rosavetta de la Marquez Soleta Marso Ulo.”
“Asi děkuju, ale…”
“Netřeba děkovat. Je to moje práce a jsem na ni pyšná,” zvedla bradu vzhůru a chvíli si užívala jemný vánek stropního větráku.
“Já pěstuju banány.”
Aniž by příliš změnila pózu, zhluboka si potáhla z doutníku, pomalu mu vydechla do tváře a pak dramaticky zbytek kuřiva zadusila v popelníku na stole.
“Prosím?”
“Pěstuju… banány?”
Dlouho neodpovídala. Pak se jí rozsvítily oči.

“Už chááápu. Jasně. Rozumím,” poklepala si prstem na stranu nosu a mrkla. “Něco se stalo. Jdou po vás jdou ‘sběratelé banánů’, nebo tak. To znám. Změna práce. Pohoda. Žádný starosti. Co chcete dělat?”
“Myslel jsem, že poradíte vy. Proto jsem tady.”

“Takže, ‘pěstitelé banánů’ jako jste vy,” udělala rukou malou piruetku směrem k němu, “často dělají ‘malíře’, když budu pokračovat v té naší malé analogii. Někdy přeskočí džob nebo dva a rovnou se vrhnou na ‘výrobu žrádla pro veverky’ jestli mi rozumíte,” řekla potemněle.
“Nebo jdou přímo do důchodu. Podle toho, kolik jim zbylo z ‘pěstování’ peněz. Ale minulost dožene. Tak je dobrý ty ‘sběratele’, co po vás jdou, vyřešit rovnou pam-pam! stylem,” vystřelila do vzduchu prsty.

“Teď mluvíte trochu, jako byste byla nějaká, promiňte mi to madam, jako byste byla nějaká mafiánka. Nebo někdo, kdo jim pomáhá. Ehm, mizet před zákonem. Nebo tak. Promiňte. Jen to tak zní,” sklopil oči a začal v ruce žmoulat slamák.

Po delší chvíli ticha naklonila hlavu na stranu.
“Co že jste říkal, že děláte za práci?”
“Pěstuju banány. Mám malou farmu za městem. S bráchou. Občas i nějakou pomocí.”
“Takže… když říkáte, že pěstujete banány, tak myslíte… banány. Takový ty žlutozelený, divně zahnutý, špatně fungující minibumerangy.”
“Jo.”

Manažerka v kostýmku si opět sedla. Z šuplíku vytáhla další doutník, zapálila ho a pak jedním plynulým pohybem předloktí do stále otevřeného šuflíčku shrnula pas i revolver a zprudka ho zavřela.

“Jak jste se ke mně dostal a co chcete?”
“Někde v baru jsem slyšel, že jste nějaká kariérní poradkyně nebo tak. Někdo, kdo řeší práci ostatních, říkali. Zařizuje věci. Tak jsem šetřil a šetřil a přišel se zeptat, co bych mohl dělat jiného než banány, abych se měl líp. Promiňte,” dodal po vteřince omluvně.

Zkoumavě si ho prohlížela a pak si dala nohy opět na stůl.
“A co byste chtěl dělat?”
“Mně by se asi líbilo být herec. Nebo tak. Minulý týden tady bylo divadlo a to se mi moc líbilo. Taková čistá práce, lidi vám tleskají. Byl bych něco víc.”
“Co kdybyste třeba zkusil nějaké kurzy herectví? Když vás to chytne, práce v divadle, prodej farmy, buch - kariéra na světě,” vypočítávala na prstech.

“Vy myslíte, že by to šlo?” rozzářil se. “To by bylo skvělé. To zkusím.” A potom s obavami: “Kolik jsem vám dlužný?”

S novým výdechem kouře řekla nonšalantně: “To je na účet podniku. Dneska byla akce. Další nebude,” dodala stroze.
“Vy jste skvělá!”
“Ta nejlepší. Sám jste to říkal.”
Pokynula mu hlavou a pak kývla rukou směrem ke dveřím.

Když za ním zacvakly i venkovní dveře, zařvala: “Doris!”
Z vedlejší místnosti vykoukla hlava sekretářky: “Ano, madam?”
“Asi jen planej poplach, ale nasaď na něj ‘malíře’ nebo dva. Když se nevrátí na nějakou plantáž za městem a jen mrkne směrem k fízlárně, ať z něho udělají žrádlo pro veverky.”
Doris chvíli přemýšlela, než pochopila, co tím myslí, a přikývla.
“A uber trochu klímy. Když mám nohy na zemi, mrznou mi prsty.”

willi

HORÁCIO, JÁ TĚ SNAD ZABIJU....

Ředitelka Kotrbová se posadila do nabídnutého křesla a skleničku postavila na stolek vedle květináče s jakousi variací na kaktus zkřížený s přerostlým lopuchem. Alespoň tak se jí rostlina jevila. A zároveň si byla jistá tím, že do květináče vyleje celý její obsah. Podle Antonia jde o místní specialitu, podle Kotrbové ale spíš o žíravinu, ve které se již před delší dobou rozpustilo cosi chcíplého. Vypít to nehodlala a rostlině to snad neublíží. Zjevně přežívala bez větších problémů v kanceláři, ve které se prakticky nepřetržitě převaloval pod stropem kouř z tlustých kubánských doutníků. Zbytek jednoho doutníku ještě nestačil pořádně zhasnout a Antonio už zapaloval další. Sklenka toho jedu snad díru do květináče nevypálí.
To všechno by vlastně Kotrbové nevadilo. Každá země a každý národ má právo mít svébytné chutě a zvyky a ona přeci již z principu pozice ředitelky umělecké galerie ctila kdejakou rozmanitost. Štvalo ji něco jiného. Už od střední školy zvládala perfektní angličtinu, výborně se dokázala domluvit německy a kdyby trochu zapracovala na své francouzštině, domluvila by se rovněž bez problémů. Teď, když měla cestovat do Mexika, nastudovala základy španělštiny a těšila se, jak si jí procvičí při jednání o nákupu přírůstků do sbírky o kultuře starých Mayů. A co se stalo místo toho? Proti ní seděl Antonio Pedro Gonzales, bývalý student ČVUT, který mluvil perfektně česky. A jeho asistentka a manželka byla Slovenka, kterou si s sebou přivezl po studiích. Takže až na dohadování na letišti a shánění taxíku, jí byla nadřená španělština v podstatě k ničemu.
Byla tu ovšem ještě možnost, že ji využije, až bude tahat z maléru Horácia. Hromotluk Horácio je řadu let v podstatě pevnou součástí inventáře galerie. Pravda, patří k němu ještě poník, se kterým pořádá dětský program, ale ten pochopitelně do Mexika nepřicestoval. A Kotrbová si byla téměř jistá, že ten chytřejší z obou zůstal doma. Na druhou stranu, v doprovodu Horácia věděla, že se nemusí bát mexických kartelů, ani pouličních dotěrů. V jistém smyslu bylo vlastně v jejich zájmu se od Horácia držet dál.
„Mám výborné kontakty paní ředitelko, seženu cokoliv!“ Antonio zamáčknul zbytek doutníku v popelníku před sebou a zalovil v kapse pro brýle. Vzal si do ruky papír, který mu Kotrbová podala a začal pročítat jednotlivé položky.
„Chápejte Antonio, že ke všemu potřebujeme vývozní povolení, dokumentaci o původu a samozřejmě také veškeré účetní doklady. Galerie si nemůže dovolit žádný skandál a budeme čerpat peníze z evropských dotačních fondů. Takže potřebujeme závazný příslib, že umožníte auditorům přístup ke svým datům, pokud o to budou žádat.“ Kotrbová sešpulila rty do tázavého výrazu a sledovala, jak se jejímu protějšku mění barva v obličeji.
Gonzales zvedl oči od seznamu položek, při tom v obličeji přecházel od červené ke žluté barvě a posléze by si Kotrbová vsadila i na nástup modré. Položil papír a chvíli lovil v šupleti u stolu až se mu v ruce objevil další tlustý doutník. Několika rychlými pohyby jej naříznul a zapálil. Silně potáhnul. Z plic se mu vyvalil oblak dýmu a do obličeje se vrátila zdravá barva. Kotrbová usoudila, že na rozdíl od jiných lidí, u tohoto člověka se váže kyslík na nikotin, nikoliv na krvinky.
„Ale paní Kateřino, snad to nebude tak kritické. Jsme v Mexiku a u nás se dá ledacos zařídit. A můžete ušetřit spoustu peněz, pokud víte jak a kde zainvestovat!“ Gonzales nasadil lišácký úsměv a pokusil se zamrkat okem na Kotrbovou. Té se naopak protáhla brada a její tvář se proměnila v symbol jednoznačného nesouhlasu.
„Myslím Antonio, že si opravdu nerozumíme. Nevím, co vám padlo do oka, že vám tak zuřivě mrká, ale v každém případě nehodlám nikde vhodně investovat. Krom toho jsem na vás obdržela zcela jiné reference. Teď se mi ale zdá, že jde o zásadní nedorozumění.“ Kotrbová se nervózně podívala na hodinky a zalitovala, že Horácio ještě nedorazil. Poslala ho s kufry do hotelu, ale momentálně by byla radši, kdyby tu zůstal.
„Ale no tak, Kateřino, přeci nebudete tak nedůtklivá. Já obchoduji už šestnáct let s banány, do Evropy jich posílám stovky tun každý rok. Jestli se mezi ně občas přimíchá i nějaká jiná drobnost, toho si nikdo nevšimne. Ty cetky z vašeho seznamu nikoho moc neosloví. Jestli chcete něco opravdu zajímavého, říkal jsem vám, mám přátele všude“. Antonio dvakrát zatáhl z doutníku a vypustil oblak dýmu hodný velmi silné parní lokomotivy. Ve tváři se mu rozhostil klidný úsměv, hladina nikotinu pravděpodobně dosáhla své optimální úrovně.
Na dveře kanceláře kdosi zaklepal a vzápětí se v nich objevila rozjasněná Horáciova tvář. Zhluboka vtáhnul nosem a zasněně pronesl: „Puros habanos! Skutečná lahoda! Pane Gonzalesi, u vás je to jak v ráji!“
Kotrbová si nenápadně přičichla k rameni svých šatů. Puch z doutníků jí bude doprovázet až do hotelu, to bylo už jasné. Jestli ho někdy z šatů dostane pryč, to už méně. Horácio zahlédl její naštvaný výraz a raději se posadil do vzdálenějšího rohu místnosti. Jen ještě cosi zahuhlal o tom, že kufry předal portýrovi a budou na ně čekat na pokojích.
„Vidím, že váš společník umí ocenit kvalitu“. Gonzales znovu zalovil v šupleti a v ruce se mu objevily hned tři doutníky. Jeden si nechal na stole a dva podal Horáciovi. „Pokud máte Kateřino chuť, rád vám také nabídnu“.
Tak jak se Antoniovi vracela s každým dalším doutníkem zdravá barva do tváře, měla Kotrbová pocit, že její tvář žloutne a brzy zezelená. Horácio by si býval rád hned připálil, ale poté, co jej zasáhl varovný pohled šéfové, zastrčil oba doutníky s poděkováním do kapsy. Dá si je prý v klidu večer po práci.
„Podívejte Antonio,“ Kotrbová znovu vrátila zpět téma nákupu kulturních památek, „já se nechci dostat do problémů. Cením si vaší nabídky, věřím tomu, že dokážete dodat zajímavé předměty, ale jsou určitá pravidla, která považuji za neporušitelná. Kdybych chtěla tunu banánů, vím už na koho se obrátit. Jenže já tu jsem kvůli kulturním artefaktům a nesu odpovědnost za to, že nám je s ostudou nezabaví hned na celnici. Nemluvě o tom, že netoužím strávit nejlepší léta života v Mexickém kriminále.“
Gonzales si povzdychnul a zadíval se směrem k Horáciovi. „Nemůžete si s paní ředitelkou promluvit a přesvědčit jí, že má mojí firmě plně důvěřovat?“
Horácio si podrbal svůj obrovský nos a zavrtěl zamítavě hlavou. „Paní Kateřina ví vždycky co je nejlepší. Já jí do ničeho nemluvím. A tunu banánů asi taky nepotřebujeme, tedy alespoň pokud vím, tak o tom dřív paní ředitelka nemluvila. Horácio vyslal zmatený pohled ke Kotrbové, ale ta jen mávla rukou, aby mlčel.
„Antonio, strávil jste řadu let v Praze jako student, měl jste tam i nějakou praxi, tak víte, jak to u nás chodí. Potřebuji těch pár věcí ze seznamu a příslušné papíry k tomu. Jste schopen mi je zajistit, nebo se mám obrátit jinam? Nic ve zlém, prostě se už potřebuji s celou věcí posunout dál.“ Kotrbová si znovu přičichla k rameni, aby vyhodnotila úroveň kontaminace tabákovým kouřem a odhadla, jak dlouho v kanceláři ještě vydrží, než omdlí pro nedostatek kyslíku. Gonzales zamáčknul zbytek doutníku a začal nařezávat další, toho hbitě využila a vylila obsah přidělené sklenky do květináče.
González potáhl několikrát z doutníku, aby se dobře rozhořel a oblaka dýmu vyfoukl spíš směrem k Horáciovi než ke Kotrbové. Přeci jen se považoval za mexického gentlemana a nechtěl působit jako nevychovaný buran. „Dobrá, ale v tom případě potřebuji vědět, co z toho bude mít moje firma. Určitě mi nebude stačit to, jak říkají Češi, kladný pocit z dobře vykonané práce.“
„Vystavíte nám fakturu na služby při zprostředkování nákupu a my ji obratem zaplatíme. To je snad samozřejmé.“ Kotrbovou dotaz poněkud vyvedl z konceptu a navíc cítila, že se jí z tabákového dýmu začíná točit hlava. Hodila nejistým pohledem po Horáciovi, jako by žádala o pomoc.
„Šéfová, já asi rozumím tomu, co pan Gonzales chce. Kdybychom dokázali zajistit nějaký odbyt banánů nebo těch úžasných doutníků, bral by to jako protislužbu pro něj cennější než nějakou fakturu za zprostředkování.“
Antoniova tvář se rozjasnila jako sluníčko. „Řeknu vám, Kateřino, tomu chlapci to opravdu pálí. Toto bych skutečně velmi ocenil.“
Kotrbová, která už cítila, že se jí obrací žaludek na ruby a dělají se jí mžitky před očima, jen zavrtěla hlavou. „Když já skutečně nevím, jak by vám naše galerie mohla s něčím takovým pomoct. Jediné, co nakupujeme od zemědělců, je krmení pro poníka a mrkev pro něj jako pamlsek.“
„Paní Kateřino, to nechte na mně. Můj brácha pracuje ve firmě, která importuje tabákové výrobky. Já si myslím, že bychom ho mohli kontaktovat tady s panem Gonzalesem a oni se už domluví. Jenom je teď na služební cestě, ale můžu mu za pár dní zavolat a jestli bude souhlasit, sám se tady pánovi ozve.“
Kotrbová cítila, že už další čtvrthodinu v téhle kobce jedovatého dýmu nezvládne. Ještě koutkem oka zaznamenala, že lopucho-kaktus, který obdarovala splaškem ze své sklenky, poněkud změnil vzhled jakoby k lepšímu, což jí připadalo jako další nevysvětlitelná absurdita. Ztěžka se zvedla ze svého křesla a napřáhla ke Gonzalovi ruku, aby se s ním rozloučila. Už ani neměla dost sil mu jeho ruku patřičně zmáčknout, byť by mu ji nejraději zlomila. „Antonio, těšilo mě a jsme předběžně domluveni. Kontakt na mě máte a jestli seženete co potřebuji, ozvěte se. Tady Horácio vám pošle kontakt na svého bratra hned co se s ním domluví.
Kotrbová vyšla lehce potácivým krokem z kanceláře na recepci, kde obdržela další dávku dýmu, tentokráte z parfemovaného cigára. Ještě zaslechla slovenské „dovi, majtě sa dobre!“ a zahlédla blonďatou hlavu Antoniovi ženy. Plné vědomí se jí vrátilo až před hotelem. Pomalu se procházela zavěšená do Horáciova rámě a rovnala si myšlenky. Dvojice trochu připomínala rande víly Amálky s Golemem. A to jak rozdílem výšky, tak i tvarem postavy.
„Horácio, já nevím, co s tím. Antonio je v podstatě pašerák, který nás může dostat jen do maléru a pokud je mi známo, ty bratra nemáš. Alespoň jsi o něm nikdy nemluvil. Jak se z té šlamastiky vymotám?“
„Jasně že nemám, šéfová. Ale jednak jsem viděl, jak se tam dusíte a za druhé, pan Gonzales to neví. A ani neví, že nám změnili odlet kvůli stávkám na letišti, takže jsme měli na recepci vzkaz, že letíme domů buď už zítra ráno posledním spojem nebo bůhví kdy, až stávka skončí. Tak jsem se rozhodl nás z toho takhle vytáhnout.“
„Horácio, ty prostě vždycky překvapíš!“
„Jasně šéfová. Kdyby vás tu zavřeli kvůli pašování, co bych si počal? Život bez galerie, vašeho heřmánkového čaje a poníka by mě nebavil.“
„No, to jsem ráda, že to máš takhle pospojované. Jiné překvapení už doufám nemáš.“
Horácio si nejistě podrbal nos, což svědčilo o tom, že ještě něco tady bude. „Víte šéfová, když jsem tahal naše kufry do hotelu, vzal jsem tak trochu víc za ucho u toho vašeho. No, dneska ty kufry nic nevydrží.“
„Horácio, co jsi s ním provedl!“ Kotrbová zpozorněla a potlačila poslední zbytky z tabákového útlumu.
„No, dál vlastně nic. A slečna z recepce hned přiběhla s igelitovým pytlem a posbírala všechno vaše prádlo ze země. Nezlobte se, já už vám nový kufr koupil, jen si to do něj přendáte. Proto jsem se tak zdržel.“
„Horácio, víš že bych tě někdy nejradši zabila?“
„Ano šéfová, vím že i několikrát do týdne.“

Simca

Banánový koktejl

Vypracovala se v úspěšnou a velmi známou manažerku, která dokázala pomoci firmám zavést ekologii i tam, kde to jiní vzdali. Podílela se na velmi úspěšných projektech a měla podíl na vybudování firemního impéria. Byla velmi známá a lidé ji znali z televize. Nosila na míru šité kostýmky, lodičky na vysokém podpatku a žila v přepychu. Před nějakou dobou ji majitel firmy požádal, zda by nezvážila nabídku, stát se partnerkou ve společnosti. Přes to všechno měla v poslední době pocit, že jí něco schází a že jí život utíká mezi prsty.
Rozhodování o nabídce stát se partnerkou ve firmě pro ni představovalo zásadní krok, který si žádal důkladné zvážení. Nejprve si musela položit otázky, které ji vedly k hlubšímu zamyšlení nad tím, co od života očekává. Co skutečně hledá? Je to prestiž, nebo finanční nezávislost, kterou již dávno nepotřebovala? Bude ji role partnerky ve firmě naplňovat?
Zvažovala nabídku stát se partnerkou ve firmě, ale hluboko uvnitř věděla, že její srdce bije pro výzvy, které přinášejí skutečnou změnu. Přemítala o tom, jaké by to bylo vrátit se k základům své práce – k pomoci firmám, které zavedení udržování ekologie považují za téměř neřešitelný problém, dokonce za hrozbu své existence. Měla pocit, že právě v této oblasti by mohla zanechat největší stopu.
Přemýšlela nad tím, jak by mohla využít své zkušenosti a znalosti při práci s těmito organizacemi. Jaké strategie by mohla vyvinout, aby přeměnila jejich obavy z ekologických změn na příležitosti pro růst, inovace a finanční prosperitu? Tento nápad ji naplňoval energií, jakou necítila už dlouho. Možná právě v této cestě, a ne v partnerství, leželo její skutečné poslání.
Byla rozhodnutá. Hned druhý den se se šéfem dohodla, že by raději kancelář vyměnila za práci přímo v terénu. Přímo ve firmách, které její pomoc potřebují.
„Dobře, Claudie, protože si tě velmi cením, měl bych tu pro tebe jeden návrh. Chtěl bych na Kostarice otevřít naši pobočku, která by se věnovala místním problémům v oblasti fairtrade obchodování, ale potřebuji mít jistotu, zda je to dobrý a výnosný nápad. Co kdyby sis udělala pár dní volna? Tak tři až čtyři týdny na Kostarice v některé z oblastí banánových plantáží za firemní peníze a trochu si to tam okoukla. Dal bych ti volnou ruku a jednou za týden bychom si zavolali a za čtyři týdny se dohodneme, jak by sis představovala naší spolupráci dále.“
To byla fér nabídka a Claudie měla pocit, že si konečně trochu odpočine, zpomalí svůj život.
„Dobře, Robe, zní to jako zajímavý nápad a trochu sluníčka si určitě zasloužím. Kdy bych měla odjet?“
„Chystal jsem se, že poletím v pondělí, ale chtěl jsem to kvůli jiné práci odložit. Vím, že je to narychlo, ale pokud souhlasíš nechám změnit letenku na tvé jméno. Moje sekretářka vše zařídí a bude tě informovat. Tak mohu s tebou počítat?“
„Souhlasím, jen bych ráda cestovala inkognito jen jako turistka, co si přijela užít dovolenou. Podrobnosti bych domluvila s tvou sekretářkou.“
„Jsme dohodnuti. Stav se u ní za hodinu, proberu s ní ještě podrobnosti, aby si měla vše, co budeš potřebovat. Na zbytek dne si vezmi volno, ať si můžeš zjistit potřebné podrobnosti a v klidu se zabalit.

Claudie se začala připravovat na cestu. Víkend strávila plánováním, vybíráním hezkého oblečení a čtením o ekologických výzvách, které trápí Kostariku. Zároveň se však těšila na chvíli, kdy si bude moci obléknout svůj bílý letní kostýmek a nové bílé lodičky na jehlovém podpatku. Jako vždy se jí v hlavě začal rodit plán.
V pondělí ráno se vydala na letiště s pocitem, že začíná nová kapitola jejího života. Když konečně dorazila na Kostariku, přivítalo ji teplé slunce a vůně tropického vzduchu. Zvyklá na klimatizované místnosti a nevhodnost jejího pečlivě vybraného oblečení si začali vybírat svou daň v okamžiku, kdy vystoupila z letadla na letištní plochu v San José. Slunce ji uvítalo s náručí tak vlhkou a vřelou, že se jí okamžitě přilepila košile k zádům. Bílý letní kostýmek, pečlivě vyžehlený a zářící jako sníh na vánoční pohlednici, teď působil jako promočený ručník zapomenutý v sauně. Bílé lodičky na jehlovém podpatku se zdály být perfektní volbou... do chvíle, než se v nich vydala po rozpáleném asfaltu parkoviště, kde se podpatky začaly chovat jako špachtle zabořené do měkké karamelové polevy.
„Tak, zdá se, že moje módní vítězství nad tropy bylo krátkodobé,“ pomyslela si Claudie, zatímco si nenápadně otírala pot z čela kapesníkem, který během pár minut získal odstín a texturu mokré houbičky. Klimatizovaný vůz, který si vypůjčila, se najednou stal jejím vysněným cílem a ona se s odhodláním vrhla vpřed, ignorujíc drobné potůčky, které se jí stahovaly podél páteře, jako by se její tělo rozhodlo zorganizovat vodopádovou tour.
Její elegantní účes, pečlivě zafixovaný lakem, začal žít svým vlastním životem, jako by i on zaujal ekologické stanovisko a rozhodl se přizpůsobit prostředí. Vlasy se kroutily a lepily k obličeji, přetvářejíc Claudii spíše na účastnici tropického maratonu než na sofistikovanou turistku v utajení.
Konečně byla u vozu, avšak když jej otevřela, měla pocit, jako by uvnitř někdo zařídil soukromou saunu. Bylo zřejmé, že uvnitř je ještě větší horko než venku a černá kožená sedačka byla rozpálená tak, že ji pálila do stehen i zad. „No,“ povzdychla si v duchu, „jestli zvládnu tohle, zvládnu i ty banánové plantáže.“
Když Claudie konečně nastartovala auto a vydala se na cestu, zdálo se, že její trable skončily. Jenže to byl klid před bouří. Po několika kilometrech jízdy uslyšela zlověstné „prásk!“ Nyní stála u krajnice, pozorovala splasklou pneumatiku a v duchu si nadávala, že nekontrolovala rezervu předem. Zavolala tedy do půjčovny, ale odpověď ji nepotěšila: „Omlouváme se, ale nejbližší pomoc dorazí až za několik hodin.“ S pocitem bezmoci se rozhodla, že nemá jinou možnost než dojít do nejbližší vesnice, která podle navigace nebyla daleko.
Cesta do vesnice se pro Claudii stala doslova bojem o přežití. Vše začalo ve chvíli, kdy se rozhodla vydat pěšky. Její bílé lodičky na jehlovém podpatku, které téměř zářily jako maják stylu, utrpěly první ránu osudu na nerovném terénu. S charakteristickým „křup!“ se ulomil podpatek na pravé botě. Claudie na okamžik zaváhala, ale neměla na výběr – ulomila i druhý podpatek. Nyní kráčela po prašné cestě s botami, které vypadaly spíš jako trosky luxusu než předmět obdivu.
Ale to nebylo vše. Její nový značkový kufr začal protestovat. Po několika metrech si Claudie všimla, že jedno z koleček jejího kufru zůstalo v prašném pruhu cesty, podobně jako ztracené kolo vozu v nešťastné závodní rallye. „Dobře, jedno kolečko nevadí, pořád mám další tři,“ řekla si v duchu. Jenže než došla do půli cesty, kolečka postupně vypověděla službu, jedno po druhém, jako by organizovaly vlastní stávku proti tropickému terénu.
Teď už Claudie neměla na výběr. Popadla kufr do rukou a vydala se dál. Jenže tropy měly další plán. Ucho kufru, které do té chvíle hrdinně vzdorovalo Claudiině odhodlání, si řeklo: „Dost!“ S hlasitým „plonk, plonk!“ se odtrhlo stejně dramaticky jako první podpatek. Claudie stála uprostřed cesty, s kufrem bez koleček, bez ucha, a s pocitem, že ji celý vesmír zkouší, zda má opravdu touhu přežít.
Nakonec se rozhodla kufr prostě vzít do náručí, jako by to bylo ztracené dítě, a vláčela ho s sebou. Zatímco se těžce ploužila po prašné cestě kolem ní šuměl tropický prales. „Jestli mě někdo vidí,“ pomyslela si, „musí si myslet, že jsem uprchlá modelka z módního pekla.“
Claudie cítila, jak jí ruce pomalu vypovídají službu, a rozhodla se na moment si kufr odložit na krajnici. Ještě skloněná, a zatímco si otírala pot z čela, uslyšela nad sebou zvuk letadla. „Už není daleko“, pomyslela si, prudce se zvedla a pohlédla vzhůru.
V tu chvíli ji vyděsil burácející zvuk motoru, prudce se otočila čelem do silnice. Kolem ní se jako výstřel prohnal náklaďák a zamířil si to rovnou přes díru v silnici. Z jeho korby se rozlétly igelity, jako by tropický vítr organizoval taneční karneval. Claudie nestačila ani vydechnout, když se jeden z těch igelitů ovinul kolem jejích nohou. Ztratila rovnováhu, a než stihla zpracovat, co se děje, ocitla se v příkopu, obklopena listím, blátem a zbytky balícího materiálu.
Chvíli ležela bez hnutí a cítila se jako hrdinka absurdní tragikomedie. „Takže tohle je vrchol mé elegance,“ procedila mezi zuby, zatímco se snažila vytáhnout z příkopu svůj kufr, který se zdál být stejné kondici jako ona sama. „Co můj plán?“, pomyslela si a bylo ji jasné, že jako vždy bude muset improvizovat, a i když v tom byla vždy dobrá, nebylo to něco, co milovala.
Claudie se rozhodla, že není čas na sebelítost, a po čtyřech se začala vyhrabávat z příkopu. Listí jí trčelo z vlasů jako přírodní dekorace, bláto se stalo nechtěným doplňkem jejích hedvábné blůzy, a na jednom kotníku jí stále visel igelit, který doplňoval její novou stylizaci „absolutní katastrofa“. Když se konečně postavila na nohy, cítila se spíš jako oběť tropické tragédie než jako sebevědomá žena na cestě za dobrodružstvím.
Její pohled však ulpěl na něčem zajímavém – jen pár metrů od ní začínala banánová plantáž. „No tak, vesmíre, tohle musí být znamení,“ pomyslela si a vydala se směrem k plantáži. Jakmile vstoupila mezi banánovníky, její hlad se ozval s takovou silou, že měla pocit, že její žaludek právě zahájil demonstraci. Pohled na šťavnaté banány visící na stromech byl natolik lákavý, že se rozhodla nečekat na formální pozvání.
Claudie, odhodila svůj kufr a natáhla se k nejbližšímu banánu, ale zjistila, že je příliš vysoko. „No, tohle nebude tak snadné,“ zamumlala a rozhlédla se kolem sebe, jestli nenajde nějakou pomoc. Zkusila na banánovník skočit, ale skončilo to jen dalším blátem na jejím oblečení. S trochou kreativity se rozhodla použít svůj zničený kufr jako improvizovanou stoličku. Když se na něj postavila, banán se jí zdál téměř na dosah, ale kufr se pod její váhou zlověstně zakymácel.
Právě když byla na vrcholu své snahy, z dálky se ozval zvuk motoru. Claudie vzhlédla a s hrůzou si uvědomila, že k ní přilétá malé letadlo. „No samozřejmě, protože moje denní dávka absurdity ještě není úplná,“ procedila mezi zuby. Letadlo se přiblížilo a začalo rozstřikovat pesticidy po celé plantáži. Claudie rychle seskočila z kufru, couvala, mávala rukama a snažila se uniknout chemickému spršku, který ji proměnil v tropickou verzi smutného klauna.
„Tak tohle je moje vítězství – banán na dosah, ale postříkaná pesticidy,“ povzdechla si, zatímco se znovu pokoušela očistit. Její dobrodružství na banánové plantáži skončilo tím, že se vydala dál, hladová, lepkavá a s pocitem, že ji tropy testují na všech úrovních.
Jakmile se Claudie vydala z banánové plantáže zpět na cestu, všimla si, že se nebe začalo zatahovat. Tropický déšť, který se zpočátku zdál být jen lehkou přeháňkou, se změnil v mohutný liják. Claudie se snažila držet kufr pevně před sebou, ale pod náporem vody jí z náruče prokluzoval. Když ho položila, jeho kovové rohy se ztrácely v bahně. Každý krok jí připadal jako boj s přírodou – její boty klouzaly v rozmoklé hlíně a kufr se stával těžším a těžším.
Zničehonic se na cestě objevila skupina dětí, hrajících si v dešti. Jeden z chlapců, zvědavý na cizinku, se přiblížil k Claudii a neodolal pokušení dotknout se jejího kufru. „Počkej!“ vykřikla Claudie, ale bylo už pozdě. Kufr se vysmekl z jejích unavených rukou, a než si uvědomila, co se děje, děti začaly kufr tahat po cestě, smát se a hrát si s ním, jako by to byla rekvizita jejich tropického dobrodružství. Claudie je zoufale následovala, ale děti byly rychlejší, a kufr brzy zmizel za rohem.
Claudie stála v dešti bezmocná, úplně promočená a bez svého luxusního, značkového, a hlavně čistého oblečení. Cítila, jak jí slzy zoufalství stoupají do očí, ale než je stačila uvolnit, uslyšela jemný hlas. „Jste v pořádku, drahá?“ Claudie se otočila a uviděla starší ženu, která stála pod malým deštníkem a nabízela jí drobnou ochranu před živly. Žena měla laskavý obličej, vrásky, které vyprávěly příběhy mnoha let, a byla zahalena v jednoduchých, ale čistých šatech.
„Vypadáte, jako byste potřebovala pomoc,“ řekla žena klidným tónem. Claudie se na ni podívala a cítila, jak jí její nabídka uklidňuje. „Můj kufr... děti ho vzaly,“ odpověděla Claudie s očima plnými frustrace. „To nevadí, drahá, pojďte se mnou. Vezmu vás do svého domu a dáme vás trochu dohromady. Kufr nakonec najdeme, nebo si poradíme bez něj,“ usmála se žena a pokynula Claudii, aby ji následovala.
Claudie, stále v šoku, ale bez jiné možnosti, přikývla a vydala se za touto laskavou dámou. Její tropická zkouška možná nabrala nový směr – s pomocí někoho, kdo ji viděl nejen jako oběť chaosu, ale jako člověka, který potřebuje trochu lidské laskavosti.
Starší žena vedla Claudii úzkou, klikatou cestou lemovanou tropickými květinami až k jednoduchému, ale útulnému příbytku. Domek byl malý, s dřevěným obkladem a střechou z palmových listů, ale vyzařoval teplo a pohostinnost. Jakmile prošly dveřmi, Claudii překvapila směs vůní – jemná vůně tabáku se mísila s nasládlým aroma zralých banánů.
„Vypadáte, jako by vás tropy pořádně potrápily,“ řekla žena s úsměvem a podala Claudii ručník. „Tady máte koupelnu, drahá. Umyjte se, a já vám zatím najdu nějaké čisté oblečení.“ Claudie cítila, jak jí vlna vděčnosti zaplavuje srdce. Jakmile vešla do malé koupelny, kde stěny byly dekorovány barevnými dlaždicemi, pustila na sebe proud studené vody, který smyl bláto, pesticidy a zbytky zoufalství.
Po osvěžující sprše našla Claudie na židli čisté, jednoduché šaty, které jí žena zanechala. Oblékla se a vrátila se do hlavní místnosti. Zde ji očekával pokoj, který ji svou atmosférou okamžitě okouzlil – vzduch byl zakouřený jemným tabákem, jehož aroma připomínalo sladkost banánové plantáže. Na stole stála malá dýmka, vedle ní mísa plná zralých banánů, které jako by zvaly k tomu, aby se Claudie konečně zbavila svého hladu.
„Posaďte se, drahá,“ řekla žena a ukázala na pohodlné křeslo vedle okna, z nějž byl výhled na tropickou zeleň. „Vím, že jste měla těžký den a tady si můžete chvíli odpočinout. Banány jsou na stole, vezměte si, kolik chcete. A až budete připravená, můžeme si popovídat o tom, co se stalo, a najít cestu dál.“
Claudie se usadila do měkkého křesla, pocítila uklidňující teplo domova a pomalu začala jíst banán, který chutnal jako samotná esence tropů. Poprvé za celý den měla pocit, že chaos ustupuje a že svět, byť na chvíli, našel rovnováhu.
Claudie cítila, že ji únava pomalu přemáhá, ale současně věděla, že musí být opatrná. Nemohla si dovolit odhalit svou skutečnou motivaci, a tak se rozhodla vystupovat jako zvědavá turistka. „Banánové plantáže mě vždy fascinovaly,“ řekla tiše, zatímco se snažila udržet klidný tón hlasu. „Chtěla jsem vidět, jak se banány pěstují a sklízí.“
Starší žena si ji pozorně prohlížela, ale její laskavý úsměv nevyprchal. „To je krásné, drahá. Banány jsou srdcem naší země, ale také tvrdou prací. Odpočiňte si, já zatím udělám čaj,“ dodala, aniž by zjevně zpochybňovala Claudiinu verzi.
Claudie přikývla, a když stará paní odešla do kuchyně, dovolila si na chvíli zavřít oči. Byla vyčerpaná nejen fyzicky, ale i psychicky. Dlouhá cesta, tropický liják a ztráta kufru ji zcela vyčerpaly. Křeslo, ve kterém seděla, bylo až příliš pohodlné, a vůně tabáku smíšená s banány ji ukolébala do stavu, kdy se nedokázala bránit přílivu spánku.
Když se starší žena vrátila s kouřícím hrnkem čaje, našla Claudii v hlubokém spánku. Usmála se, položila čaj na stůl vedle křesla, zvedla ji podnožku a přikryla Claudii jemnou přikrývkou. „Odpočívejte, drahá,“ řekla tiše, více pro sebe než pro Claudii, a nechala ji v klidu obnovit síly.
***
Claudie se náhle probudila, nejistá, jak dlouho spala. Sluneční paprsky pronikaly skrze okno, ale místnost byla zahalena jemným kouřem. Rozpoznala vůni doutníku smíšenou s nádechem kakaa, což ji překvapilo. Oči se jí pomalu zaostřily na postavu sedící v rohu. U malého psacího stolu seděl mladý muž s rameny jako sloupy, soustředěný na velkou knihu, jejíž stránky přetáčel s jistou precizností. Doutník mezi jeho prsty vypouštěl tenké pramínky kouře, zatímco jeho druhá ruka neúnavně zapisovala něco do sešitu.
Claudie zůstala chvíli tiše, pozorujíc ho. Jeho přítomnost byla nečekaná, ale nepůsobila jako hrozba. Byl oblečen v jednoduché košili, která mu ležérně splývala přes svalnatá ramena, a na tváři měl výraz hlubokého soustředění. Bylo něco fascinujícího na způsobu, jakým jeho ruce pracovaly – rychlé, ale přesto promyšlené pohyby odhalovaly vášeň pro to, co dělal.
„Dobrý den,“ oslovila ho nakonec, hlas stále klidný, ale zvědavý. Mladý muž zvedl pohled od knihy a na okamžik si ji prohlédl. Jeho oči byly pronikavé, jako by dokázaly číst její myšlenky, ale úsměv, který následoval, jí dodal jistou útěchu. „Doufám, že jsem vás neprobudil,“ řekl hlubokým hlasem. „Pracoval jsem a možná jsem byl příliš zaujatý.“
„To je v pořádku,“ odpověděla Claudie a posadila se o něco rovněji v křesle. „Vy jste...?“ Na její otázku muž pokýval hlavou, jako by očekával, že ji položí. „Jsem Thomas. Teta mě požádala, abych sem přišel. Řekla mi, že možná budete potřebovat nějakou pomoc.“
Claudii překvapila jeho odpověď. „Pomoc? S čím?“ zeptala se, stále na pozoru. Thomas položil doutník na malý podnos vedle stolu, zavřel knihu a přistoupil blíž. „Nejspíš s tím, co vás přivedlo sem. Ale to je na vás, jestli mi budete chtít něco říct,“ dodal s klidem v hlase.
Claudie vstala z křesla a paprsky světla ze slunečního svitu ještě více vykreslily její štíhlou postavu. Zadíval se na ni a jeho pohledu neunikla hra světla s její siluetou. Připadala mu tak krásná. Přesto že z jeho pohledu cítila, že ji chce pomoci, ještě si nemohla dovolit sdílet své tajemství. V hloubi své duše cítila, že Thomas by mohl být právě tím člověkem, který jí dokáže poskytnout podporu, jakou potřebovala v této neznámé situaci.
Claudie cítila, jak její niterné myšlenky začínají vytvářet nečekané pouto, a proto se rozhodla přerušit pomalu narůstající intimitu okamžiku. Zhluboka se nadechla a s lehkým úsměvem se podívala směrem k Thomasovu stolu. „Zdá se, že jste byl velmi zaujatý svou prací,“ poznamenala, čímž vnesla do rozhovoru formálnější tón. „Smím se zeptat, na čem jste to tak usilovně pracoval?“
Thomas, který se do té chvíle díval z okna, se otočil zpět k ní a jemně se usmál. „Samozřejmě,“ odpověděl, přičemž zvedl sešit ležící na jeho stole. „Píšu si poznámky o našich plantážích – především o postupech, které nám pomáhají zachovat půdu úrodnou a naše metody udržitelné. Je to něco, čím se snažím přispět k ochraně svého dědictví po strýčkovi a přírody, kterou tolik miluji.“
Jeho odpověď Claudii zaujala. Bylo zřejmé, že Thomas měl hluboký vztah k zemi, na které žil, a jeho zápal pro věc ji přiměl cítit respekt. „To je fascinující a velmi důležité. Také se o tyto věci svým způsobem zajímám.,“ řekla s upřímným zájmem. „Máte nějaký konkrétní cíl, na kterém právě pracujete?“
„Mám, ale teď si dáme tetiny výborné banánové lívance, pak se trochu projdeme po okolí. Zkusíme se poptat po vašem kufru a večer si nad banánovým koktejlem popovídáme o našich podobných zájmech. Pojďte půjdeme do kuchyně.“
Po tom, co dojedli poslední tetin lívanec, poslala je teta, aby se ve vesnici podívali po ztraceném kufru.
Jen vešli do vesnice všichni Thomase uctivě zdravili. Thomas si zavolal jednoho většího z chlapců a cosi mu pošeptal. Za chvíli děti přinesly umytý, ale přesto žalostně vyhlížející kufr. Claudie kufr otevřela a vyndala z něj pár sladkostí, které si pro děti sebou přivezla a teď se jí náramně hodili. Thomas děti pokáral a nakázal odnést kufr do tetina domku. S Claudií prošel vesnicí ukázal jí, kde jsou malé děti přes den a kde se snaží, aby se jim dostalo základního vzdělání. „Větší děti pak mohou odpoledne pomáhat s lehčími pracemi a pomoci tak vlastním rodinám. Těhotné ženy vaří přes den v centrální kuchyni, aby měli všichni dostatek teplého, čerstvého jídla, protože jsou pro ně potraviny drahé, špatně dostupné a mnoho rodin, nemá ani prostory k vaření.“, povídal jí cestou skrz vesnici.
Procházka trvala dlouhou chvíli a když se vrátili do tetina domku, teta už spala. Thomas připravil dva chladné banánové koktejly s kokosovým mlékem a špetkou skořice a posadili se na malé zahrádce pod hvězdnou oblohou.
Claudie se zhluboka nadechla, naslouchajíc jemnému šepotu nočního vánku a zpěvu cvrčků. „Musím uznat, že tohle místo má svůj jedinečný klid,“ promluvila tiše a podívala se na Thomase, který se pohodlně opíral o dřevěnou židli s koktejlem v ruce. „A ty koktejly... jsou výtečné.“
Thomas se usmál, jeho úsměv byl uvolněný a přátelský. „Teta vždy říká, že koktejl chutná nejlépe pod hvězdami,“ odpověděl. „A co vy, Claudie? Co vás přivedlo sem na druhý konec světa, daleko od všeho známého?“
Claudie se na chvíli odmlčela, její pohled se stočil k nebi posetému tisíci hvězd. „Možná hledám odpovědi,“ řekla nakonec, její hlas byl klidný, ale přece jen naznačoval náznak melancholie. „Někdy člověk potřebuje uniknout, aby našel to, co mu chybí.“
Thomas přikývl, jako by dokonale chápal, co tím myslí. „Někdy je cesta stejně důležitá jako cíl,“ poznamenal. „A možná i ty odpovědi, které hledáte, najdete tam, kde byste je nejméně čekala.“
Na chvíli zavládlo ticho, jen noční svět obklopoval jejich rozhovor. Claudie se cítila na tomto místě zvláštně přijatá, jako by jí nabídlo prostor na přemýšlení i možnost sdílet své obavy. „Co byste udělal, kdybyste věděl, že máte příležitost něco změnit?“ zeptala se nakonec a pohlédla na něj.
Thomasovi tvář zvážněla, ale oči se mu jemně zaleskly. „Myslím, že bych se snažil pomoci více lidem než jen této vesnici. Protože šance něco změnit nepřichází každý den.“
Thomas se na ni zadíval, jeho oči odrážely jak vážnost, tak empatii. „Co je to, co hledáte, Claudie? Co byste změnila vy, kdybyste dostala příležitost?“ zeptal se jemným, přemýšlivým tónem.
Claudie se na okamžik zamyslela a pak odpověděla s upřímností: „Hledám způsob, jak něco, co mám ráda, uvést do souladu s tím, co je správné. Ekologie, udržitelnost... Myslím, že lidé mají odpovědnost vůči místům, která jsou jejich domovem, vůči přírodě, která je živí.“
Thomas se usmál, jako by se našli v podobném smýšlení. „Víte, Claudie, mám jednu z banánových plantáží zde v oblasti, a jsem také pěstitel vanilky. Můj přítel ze sousedství pěstuje tabák a kakao. Pokud máte zájem, začátkem příštího týdne bych vás mohl na naše plantáže zavést. Můžeme vám ukázat naši práci a vysvětlit, jak si různé plodiny mohou navzájem ovlivňovat chutě.“
Claudie přikývla, už svým zájmem to jasně vyjádřila. „To by bylo fascinující. Ráda bych se dozvěděla víc.“
Thomas však vážně dodal: „Musím se vám, ale s něčím svěřit. Naše práce čelí problémům, všechno není tak růžové, jak se vám bude na první pohled zdát. Jsou zde nelegální obchodníci, kteří ohrožují naši produkci. Není to snadné, ale věříme, že i malými kroky můžeme dosáhnout změny. Možná by nám v tom mohly vaše znalosti pomoci.“
Claudiina tvář se rozzářila rozhodností. „Pokud mohu být užitečná, ráda pomohu.“
Do konce týdne zůstali ještě v tetině domě. Thomas přespával v pracovním pokoji a Claudie spala v maličkém pokoji, který měla teta připraven pro Thomase. Thomas dodělal účetní knihy, zařídil nezbytné záležitosti, aby obyvatelům vesnice nic nechybělo a vyplatil dělníky pracující na jeho plantáži.
Pondělní ráno se začalo slibně. Claudie se oblékla do svého městského oblečení, které bylo elegantní, ale zcela nevhodné pro návštěvu plantáží. Jemné sandálky, které měla na sobě, jí dodávaly pocit lehkosti, ale Thomas si nemohl nevšimnout, jak se potýká s nerovným terénem, když ji vedl úzkou cestou mezi banánovníky.
„Příště vám přinesu pevné boty, Claudie. Mám takový pocit, že vaše sandálky budou mít co dělat, aby přežily dnešní den,“ poznamenal s úsměvem, zatímco jí nabídl ruku, aby jí pomohl přes jeden zvlášť blátivý úsek. Claudie přijala jeho pomoc s lehkým smíchem. „Nevím, jestli moje boty, nebo já, budou potřebovat víc zachránit.“
Na cestě se k nim připojil Thomasův přítel Alby, muž středního věku s tváří poznamenanou prací na plantážích, ale s očima, které zářily dobrou náladou. „Takže toto je tvoje městská návštěva,“ poznamenal Alby, když si všiml Claudiina oblečení. „Rozhodně přinášíte trochu elegance mezi naše plodiny.“, poznamenal s úsměvem.
Claudie se usmála. „Podívejte, možná nejsem připravená na terén, ale přinejmenším vám přinesu nový pohled na věc.“ Její odpověď vzbudila všeobecné veselí, a Thomas si všiml, jak rychle se Claudie dokázala začlenit do neformální atmosféry.
Během prohlídky plantáží se Claudie nevyhnula dalším vtipným situacím – jemné sandálky se zasekly v bahně, a Thomas byl vždy poblíž, aby jí pomohl. „Začínám si myslet, že bych měl být vaším osobním průvodcem během celé vaší návštěvy,“ poznamenal Thomas s žertovným tónem. Claudie se na něj usmála. „Myslím, že se z vás stává můj zachránce.“
Setkání s Albym však dostalo vážnější tón, když začali diskutovat o nelegálním obchodu, který ohrožuje jejich produkci. Alby vysvětlil, jak se snaží chránit své plantáže, a sdílel některé své obavy. Claudie poslouchala s vážností a nabídla své znalosti, přičemž její odhodlání pomoci místnímu společenství jen rostlo.
„Vaše nadšení je úžasné,“ řekl Alby nakonec. „Možná právě takový nový pohled, jak jste sama zmínila, je přesně to, co potřebujeme.“
Po těch slovech dostala Claudie nápad. „Kolik samostatných pěstitelů, kteří nepoužívají konvenční způsob pěstování je tady v oblasti? A měli by zájem se k vám přidat?“
Claudie se na oba muže zamyšleně podívala. „Možná bychom mohli uspořádat setkání, kde by pěstitelé mohli sdílet své zkušenosti a diskutovat o možnostech, jak se společně vypořádat s těmito problémy. Pokud jim dáme prostor k vyjádření a ukážeme, že existují způsoby, jak jejich farmy zachovat a zároveň zajistit lepší podmínky pro zaměstnance, mohl by to být první krok k pozitivní změně.“
Thomas přikývl a zatvářil se nadějně. „To může být velmi dobrý začátek. Alby, co si o tom myslíš? Myslíš, že by pěstitelé měli zájem o takové setkání?“
Alby se zamyslel a pak se usmál. „Myslím, že ano. Obzvláště pokud to nebude působit jako nátlak, ale jako možnost ke spolupráci. Mohli bychom jim nabídnout konkrétní příklady, jak zlepšit nejen jejich produkci, ale i kvalitu života jejich zaměstnanců.“
Claudie pocítila vzrušení z možného řešení. „Skvělé! A co kdybychom také zapojili nějaké odborníky, kteří by mohli nabídnout praktické rady a použít mezinárodní média, abychom odradily nátlak organizovaných skupin podporovaných konvenčními plantážemi? Někdy stačí ukázat lidem, že změna je možná a že mají podporu okolního světa, aby se odhodlali k akci.“
„To je pravda,“ souhlasil Thomas. „Můžeme začít plánovat. Alby, myslíš, že bychom mohli příští týden začít oficiálně oslovovat některé z pěstitelů a pozvat je na setkání?“
„Ano, určitě. Vím o několika, kteří by mohli být ochotni se zapojit. Mohu s nimi promluvit,“ odpověděl Alby rozhodně.
Claudie se na ně oba podívala s úsměvem. „Zdá se, že máme plán. Jsem ráda, že jsem toho součástí.“
Alby se rozloučil, aby ještě stihl vyřešit nějaké své povinnosti a Claudie vytáhla z kožené kabelky svůj iPhone poslední generace v pouzdru zdobeném kamínky, aby si zatelefonovala, ale zjistila, že nemá signál. Thomas ji tedy nasměroval na malý kamenitý kopeček na okraji plantáže, kde by mohla mít lepší spojení. Claudie se vyšplhala až nahoru, začala se různě natáčet a zoufale hledala signál. Nakonec se jí podařilo zavolat svému šéfovi, ale spojení bylo slabé a rozhovor přerušovaný.
„Ahoj Robe, máme plán, který by mohl opravdu pomoci,“ snažila se Claudie vysvětlit, a přitom gestikulovala rukama, jako by jí to mohlo nějak pomoci přenést její slova. Její šéf zachytil jen pár útržků rozhovoru, zatímco Claudie neúnavně pokračovala ve snaze vše objasnit. V tu chvíli však její telefon zhasl – baterie byla vybitá. Frustrovaně zaklela a sevřela telefon v ruce.
„Skvělé, teď ještě tohle,“ zamumlala, když její noha náhle na nerovném povrchu kopečku uklouzla. Snažila se zachytit, ale gravitace byla neúprosná. Claudie začala ztrácet rovnováhu, když se v tom objevil Thomas – právě včas. Viděl ji z dálky, jak šermuje rukama, a rozhodl se raději zasáhnout.
„Claudie, opatrně!“ vykřikl, když jí pevně zachytil. Její sandál zůstal zaseklý mezi kameny a na jejím kotníku zůstal jen tenký pásek pod kterým se začal objevovat rudý pruh a z palce ji tekla krev. Posadil ji na obrovský balvan a vysvobodil její natékající kotník z pevného sevření a uložil její mobil do kabelky. Zvedl ji a pevně ji uchopil do náruče. Claudie se na něj podívala s úlevou, lehce zčervenala. „Díky, Thomasi, myslím, že tohle místo bude mým novým oblíbeným,“ pronesla s jemným humorem, zatímco ji Thomas odnesl celou cestu zpět k autu.
Ani nevěděl jak, ale tahle příhoda je sblížila natolik, že si od této chvíle tykali. „Myslím, že dnes už jsme měli dost dobrodružství,“ odpověděl Thomas s pobavením. „Pojeďme zpět, odvezu tě k lékaři a pak si zavoláš z mého domu. Odpočineš si a zítra budeme pokračovat.“ Claudie přikývla, stále ještě otřesená z toho, co se mohlo stát, ale odhodlaná pokračovat v jejich misi.
Claudie se ukázala jako odhodlaná navzdory svému zranění. Thomas ji odvezl na místní kliniku, kde lékař potvrdil vyvrknutý kotník a stržený nehet. Dostala pevnou bandáž a doporučení klidu, což ji však nijak neodradilo od pokračování v jejich plánu. Jakmile se Claudie dostala zpět ke zdroji energie a podařilo se jí dobít baterii telefonu, zavolala Robovi znovu a tentokrát se spojení neztratilo.
„Robe, máme jedinečnou příležitost. Alby už kontaktoval několik pěstitelů, a zdá se, že jsou ochotní jednat. Musíme připravit konkrétní návrhy a ukázat jim, že tato cesta může být přínosem pro všechny.“ Rob souhlasil a společně začali dávat dohromady seznam přínosů a požadavků.
Plán zahrnoval zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců na plantážích, lepší přístup ke vzdělání pro děti, zajištění základní zdravotní péče a důraz na udržitelnost. Také chtěli pěstitelům ukázat, že mohou zvýšit kvalitu produktů, jako jsou banány, vanilka a kakao, a zároveň nabízet férové ceny, které nebudou obětovány na oltář zisků velkých obchodních řetězců. Média byla do projektu zapojena, aby zviditelnila jejich snahy a ukázala světu, že změna je možná.
Claudie mezitím zůstávala v blízkosti plantáže, kde jí Thomas a Alby pomáhali s přípravou podkladů a organizací prvních setkání. Přestože jí občas kotník připomněl, že by měla být opatrná, její nadšení a odhodlání byly nakažlivé. Pěstitelé, kteří se s nimi setkali, začali vidět v novém plánu šanci na zlepšení nejen svého podnikání, ale i života svých komunit.
Do diskusí se zapojily i místní rodiny, které sdílely své příběhy o těžkostech a naději. Média přinášela reportáže o snaze pěstitelů změnit své praktiky a lidský rozměr celého projektu vzbudil zájem i v širším mezinárodním měřítku. První výsledky v oblasti školství a zdravotní péče začaly motivovat další pěstitele, aby se připojili.
Claudie věděla, že cesta k úspěchu nebude snadná, ale s podporou Thomase, Alba, Roba a zapojením komunit cítila, že jsou na správné cestě. V tu chvíli se vedle ní objevil Thomas a zeptal se jí na bolest nohy.
„Každý krok, i přes bolest kotníku, za to stojí,“ řekla Claudie s úsměvem, když sledovala, jak se jejich myšlenka mění ve skutečnost.
Thomas ji vzal za ruku, jemně ji pohladil. Claudie se mu podívala do tváře, sladce se na něj usmála a vzpomněla si na Banánový koktejl pod hvězdami.