Literární výsledek Bartonička 2026

jerrymungo

A tady jsou výsledky literárního snažení ze čtrnáctého ročníku setkání na Bartoničce.
Nejprve zadání podle Příběhovače Reného Nekudy.
POSTAVA: Krásná letuška
MÍSTO: Stánek s občerstvením
TÉMA: Vše už bylo řečeno
PRVNÍ VĚTA: Nechci na to vzpomínat...

jerrymungo

Prstýnek z automatu

Nechci na to vzpomínat. Na tu zvláštní deštivou noc.
Jenže některé vzpomínky jsou jako stará letiště. Můžete je opustit, nechat zarůst trávou a zapomenout jejich jméno, přesto se k nim zase jednou vrátíte.
Pršelo, déšť bubnoval na střechu mého auta a stěrače líně roztíraly vodu po předním skle. Bylo krátce po půlnoci. Dálnice vedoucí okolo letiště byla v tuto dobu úplně prázdná, jen občas se ve tmě objevila dvojice rozostřených světel a zase zmizela ve tmě za závěsem deště.
Neměl jsem tam co dělat. Vlastně jsem ani netušil, z jakého důvodu jsem vůbec sjel ze své trasy. Možná kvůli únavě, možná kvůli vůni horké kávy, možná kvůli něčemu, co jsem si ani nechtěl přiznat.
V tuto dobu jsem vlastně měl už být doma. Jenže, co tam, nikam jsem nespěchal. Vrátit se do tmavého studeného prázdného bytu mne poslední dobou moc nelákalo. Ale nakonec to zařídil ten déšť a kluzké silnice, že jsem si raději udělal neplánovanou přestávku. Nevím, proč zrovna tady… Vlastně ano, letiště...
Někdy se ten život zatočí do nepochopitelných zatáček. Dlouhá léta jsem pracoval jako technický ředitel podniku vyrábějícího části interiérů kabin dopravních letadel. Firma Airbus, která je odebírala, sídlila na předměstí Paříže, takže jsem skoro každý týden létal na jednání s vrcholnými manažery téhle firmy. Znal jsem to pařížské letiště líp, než vlastní obývák. Žil jsem mezi hotelem, taxíky a letištními halami. Tahle práce mne natolik pohltila, že jsem se ani nestihl oženit.
A pak přišla hospodářská krize, ztráta zakázek a převzetí konkurencí. Ze dne na den jsem přestal být manažerem a našel jsem si práci jako obyčejný obchodní cestující, který jezdí po venkově a nabízí podmračeným nedůtklivým farmářům traktory a zemědělskou techniku.
Najednou jsem se podíval okolo sebe a zjistil, že můj život vypadá úplně jinak, než jsem si kdysi představoval.

Stánek s občerstvením stál opuštěný na okraji téměř prázdného parkoviště. Vypadal, jako kdyby ho tam zapomněli po celá desetiletí, a působil jako poslední otevřené místo na světě. Nad okénkem blikala jedna osamocená zářivka a její bledé světlo se třáslo v dešti.
Zastavil jsem.
Motor utichl.
A najednou jsem někde za mraky uslyšel zvuk startujícího letadla. Neviděl jsem ho, jen slyšel ten vzdálený zvuk, jako hlas z minulosti.
Vystoupil jsem z auta a zamířil v dešti k osamělému stánku. Žena za pultem zvedla hlavu a v tu chvíli se mi na okamžik zastavilo srdce. Některé tváře člověk nezapomene ani po dvaceti letech…
Usmála se. Tenhle úsměv jsem kdysi dávno vídával hodně často. Bylo to zvláštní, že při letu pravidelné linky do Paříže se při mých cestách objevovala téměř vždy stejná posádka. Už jsem znal jménem i kapitána letadla a téměř všechny letušky.
S Annou jsme se potkávali nejvíc. Postupem času se mezi námi vytvořilo zvláštní přátelství. Byli jsme asi stejně staří, oba jsme měli podobný smysl pro humor a vlastně i stejný pracovní osud.
Potkávali jsme se i v odletové hale. Občas jsme si dali v letištním bufetu tu klasickou rozpustnou kávu a jen tak si povídali. Bývalo to všechno nějaké jiné, ona krásná letuška reprezentativního vzhledu i vystupování, já ve vedení docela velké firmy.
„Co si dáte?“ poznal jsem její hlas, sice trochu zhrublý věkem, ale pořád atraktivní. Těch dvacet let se jí podepsalo i ve vráskách na tváři a její oči, které jsem obdivoval pro nádhernou nebesky modrou barvu, byly smutné a matné.
„Kávu,“ objednal jsem si a z okénka jsem ucítil pach staré kávy a smaženého sýra.
Přikývla bez zájmu a otočila se ke kávovaru, který měl svoje nejlepší roky už dávno za sebou. Horká voda zasyčela do papírového kelímku.
Otočil jsem se do tmy okolo nás. Zářivky ve stánku hlasitě bzučely a mokrý asfalt okolo odrážel světlo lamp. V dálce nad letištěm proletělo další osvětlené letadlo, zasunulo podvozek a začalo se stáčet kamsi do daleka.
Otočila se ke mně a podávala mi připravenou kávu. A v té chvíli jsem si všiml něčeho, co najednou smazalo těch pár desítek let. Na prstu levé ruky se jí zableskl malý levný prstýnek s barevným skleněným kamínkem, už řádně léty setřený…

Bylo to před skoro dvaceti lety. To byla také noc, jako ta dnešní, hodně pršelo a odlety do všech destinací byly zpožděné. Já jsem se musel dostat ráno do Paříže k důležitému jednání, takže jsem tu noc trávil v odletové hale a čekal, až bude moje letadlo připraveno. Anna se ke mně přidala a já byl rád. Seděli jsme v pohodlných křesílkách jedné z letištních kaváren u kávy a povídali jsem si o naprostých zbytečnostech. Ne, nemyslete si, nešlo tu o nějaký flirt, prostě jen setkání dvou sice důležitých, ale osamělých lidí.
Tu noc jsme hodně vtipkovali, bylo nám spolu dobře.
„Počkejte, Anno, něco mne napadlo.“ Usmál jsem se, vstal a prošel odletovou halou k prodejním automatům, jedinému místu, kde byla té noci možnost si něco koupit.
Došel jsem k jedné barevné skříni, která měla na horní části hlavu klauna a byla určená pro prodej hraček a zábavných předmětů pro děti. Vhodil jsem příslušný obnos a ven vypadla malá barevná papírová krabička. Zkontroloval jsem obsah. Uvnitř byl na kousku vaty krásný dětský prstýnek z nějakého nažloutlého kovu s vsazeným modrofialovým skleněným kamínkem.
„Tak, Anno, tady máte ode mne dárek, abyste na mne nezapomněla. V našem podniku se děje leccos, kdoví, jak dlouho budu ještě létat do Paříže a jak dlouho se budeme ještě potkávat.“
Nejprve vyprskla smíchy, ale hned se omluvila.
„Ale to je od vás milé, Roberte. Zlatý prsten s drahokamem od cestujících nedostávám každý den.“
Nasadila si ho na prsteníček levé ruky, padl jí úplně přesně.
„Děkuju,“ políbila mne přátelsky na tvář…
A to bylo vlastně naposledy, kdy jsme spolu letěli do Paříže. Pak už to se mnou i s mou kariérou šlo rychle z kopce…

„Dobrý večer, Anno, vy máte pořád ještě ten můj prstýnek?“ Zadívala se na mne pátravě a pak se jí na tváři rozlil unavený úsměv pochopení.
„Roberte? Jste to vy?“ Přikývl jsem.
Pak jsem ukázal dozadu za sebe na osvětlenou budovu letiště.
„Už nelétáte?“ Zavrtěla hlavou.
„Skončila jsem několik měsíců po tom, co jste přestal létat vy. Pak jsem se ještě nějakou dobu snažila uplatnit u pozemního personálu, ale i tam potřebovali spíš mladší. Takže jsem vzala tuhle práci, alespoň odtud vidím letadla a jsem trochu mezi lidmi.“
Smutně se usmála.
„To jsme dopadli, viďte, Roberte. Já dřív létala nad Evropou a teď prodávám kávu ve stánku.“
Přikývl jsem.
“Máte pravdu. Já zase jednal s manažery leteckého průmyslu a dnes objíždím farmáře a nabízím jim stroje, které nepotřebují.“
„Máme stejný osud, prostě jsme zestárli. Tam ve vzduchu je všechno jednodušší. Za to všechno nikdo nemůže, nikdo neudělal chybu, prostě jen uběhl čas…“
Natáhla ruku po mém kelímku.
„Dejte to sem, udělám vám alespoň pořádné kafe…“
„A dejte si taky jedno, bude to na mne.“ Zavrtěla hlavou.
„To ne, půjde to na účet podniku, máte ho za ten prstýnek.“
Podíval jsem se znovu na její levou ruku.
„Vidíte, já jsem ani netušil, že ten poslední večer pro vás tolik znamenal.“
Zaváhala.
„Já taky ne. Tehdy ne…“
Mlčeli jsme. Dlouho...

Noc pokročila, a začalo pomalu svítat. Na tmavém východním obzoru se začala objevovat kalná šedá barva přicházejícího dne. Déšť pomalu ustával a nad letištěm se začala objevovat další přistávající a odlétající letadla. K nedaleké opuštěné autobusové zastávce přijel první ranní autobus. Zastavil, řidič otevřel a zavřel dveře a pomalu odjížděl zpátky na svoji trasu.
„Dnes budu končit,“oznámila mi Anna. „V osm hodin nastoupí moje kolegyně na denní směnu. A za chvíli mi jede další autobus do města.“
Přikývl jsem.
„Mějte se krásně, Anno. Třeba se ještě někdy potkáme, až budu mít cestu okolo, stavím se na kávu.“ Usmála se, ale oba jsme věděli, že to byl jen takový řečnický obrat a že tudy už nikdy nepojedu.
„Život je…“
Nedořekla.
Nastartoval jsem auto a pomalu vyjel z parkoviště podle šipky na směr k dálnici. Motor si spokojeně pobrukoval a já si uvědomil, že jsme si ani nevyměnili telefonní čísla nebo adresy.
Pokrčil jsem rameny.
Všechno podstatné už bylo řečeno.

Alex Mysse

Já že nejsem krásná?!

Nechci na to vzpomínat... No nebudu na to vzpomínat! Že já jsem hnusná? Co mi to bude říkat někdo s takovým ksichtem! Jak si to vůbec mohl dovolit? Proč vůbec?

Věděla, že se omluvy nemůže dočkat a také nikdy nedočká. I kdyby ten Brit nebyl dávno na cestě domů, někteří lidé se prostě ve svém celém životě ani jednou neomluví. Ale jednou to už bylo řečeno, škodu to napáchalo a už to nešlo vrátit zpátky.
Nejspíš je z Birminghamu nebo někde odtamtud, tam jsou všichni takoví, pomyslela si. „Chci omluvu,“ zamumlala si tiše pro sebe, „chci jen zatracenou omluvu.“

Lokla si kafe z plastového kelímku. Práce letušky měla své výhody, ale tohle jedna z nich nebyla. Bylo po půlnoci, byla unavená z letu, při výstupu ji jeden z cestujících nesmírně a úplně zbytečně urazil a protože její další let byl plánovaný už za pár hodin, nemělo jít cenu jít se ani vyspat na hotel. Ale i kdyby si lehnout šla, stejně by neusla. Tohle potřebovala dořešit a jestli nad tím bude přemýšlet tady nebo na hotelové pokoji, v tom už pro ni nebyl rozdíl. Dospí se později.

Bistro životem moc nepřekypovalo. V místě pro několik tuctů lidí teď poklimbávalo jen několik osamělých cestovatelů v místech, kde se mohli opřít hlavou o skleněnou stěnu za sebou. Barista ve slušivé zástěře seděl u pokladny, koukal do mobilu a jen čas od času mrknul směrem k letušce a jejímu kafi.
Že bych nakonec nebyla tak hezká? Ale to zase ne. Na to mám moc důkazů. Mamka se mnou pořád jezdila na soutěže krásy a pár těch menších jsem i vyhrála. A přece dostala jsem místo jako letuška. Tahle aerolinka si vybírá ještě víc než jiné.
Třeba ten chlápek byl prostě jen vůl a žádný důvod neměl? Ale to taky není ono. Proč by mě to jinak tak moc zasáhlo? Co za strunu mi to brnklo, že to nedokážu pustit z hlavy?
Hrábla si do hlasů, pak promasírovala krk, napila se kafe a se zavřením očí se zhluboka nadechla a vydechla.
Proč je má krása pro mě tak důležitá?

Jsem tak povrchní? Nebo namyšlená? Chvíli vzpomínala na případy, kdy se mohla k lidem chovat spatra. Až na pár menších nedorozumění na nic nepřišla. Povrchní někdy byla, to ano, ale necítila, že by to negativně ovlivňovalo její život nebo někoho dalšího.
Možná jen nemám ráda, když se mnou ostatní nejednají s respektem, to by mohlo být ono. I když, většinou to jen projde kolem mě. Vím, že si jen vybíjejí svou frustraci z něčeho jiného, a já jen stojím poblíž.
Proč mě zasáhlo zrovna tohle? Proč zrovna téma zhnusení a krásy?
Najednou se napřímila a v očích se jí objevilo pár slz.

Protože mě za ni máma chválila. Máma se se mnou před všemi pyšnila a já se pak cítila, že na mně záleží. Že jí na mě záleží. Jako matka byla tak mizerná, jak jen mohla být, tak proč jsem tak moc chtěla, aby mě přijala?
Chvíli civěla před sebe. Ze zamyšlení jí vytrhlo, když jí barista se stydlivým úsměvem zamával. Celou dobu nechtěně koukala přímo na něj. Rychle stočila zrak bokem.
Možná... možná jsem jenom chtěla, aby mě měla ráda. Možná je pro mě má krása tak důležitá jen proto, že to byla jediná chvíle, kdy se na mě máma dívala s úsměvem. Když jsem byla hezká. Když ten Brit řekl, že jsem hnusná, bolelo to tak, jako by mě odmítla ona. Jako bych přišla o to maličké spojení, co jsem kdy s mámou měla.

Okamžitě z ní spadla tíha, o které ani nevěděla, že s sebou celé roky nosila. Já nemusím. Já nemusím být krásná. Můžu být krásná sama pro sebe, pro svou vlastní spokojenost, ale ne pro nějaký nezpracovaný pocit vůči mé rodině. Na to se každému můžu vykašlat!

Smála se od ucha k uchu. Cítila v sobě klid a úlevu. Vše bylo o něco barevnější, nohy méně bolavé, do jejího světa se vrátila lehkost. Dopila kafe, kelímek odhodila do koše u baru a trochu se zastyděla, když si uvědomila, že koutkem oka zahlédla, jak se barista nadechoval, aby ji s nervózním výrazem předal kousek papírku, na kterém bylo napsané jeho číslo. Promiň, já nekoukala na tebe, říkala si, když odcházela směrem k bráně, odkud měla později odlétat. Nebo... že bych se tam ještě vrátila? Zdál se takový milý a...

„Haló! Tady!“ zavolal na ní někdo. Otočila se za hlasem. Mávala na ni kolegyně, se kterou předtím letěla. „Cože nespíš?“ pokračovala.
„Neměla jsem náladu. Teda... nemohla jsem dostat z hlavy toho blbce, jak mi řekl, že jsem hnusná. Potřebovala jsem se někam na chvíli uklidit.“
„A to ti řekl kdo?“
„Ten Brit, jeden z posledních při výstupu. Díval se přímo na mě, řekl, že jsem hnusná, a odešel, než jsem na to nějak zareagovala.“
Kolegyně chvíli vzpomínala. „Takový ten s tím zkřiveným obličejem? Měl skleněné oko, všimla sis? Ale pořád mu nekam ujíždělo. Měl od něčeho upatlané ruce, od čaje, medu nebo tak nějak, a s někým se pak dohadoval. Možná ani nemluvil na tebe.“

Zůstala chvíli zírat před sebe. Pak pokrčila rameny, rozloučila se a šla si dát do bistra ještě jedno kafe.
Ten barista skutečně vypadal mile.

MarketaR

Jedna káva pro něj, druhá pro ni
„Nechci na to vzpomínat.“ Postarší pilot seděl u stánku s občerstvením a s posmutnělým úsměvem míchal kávu. Letiště kolem něj pulzovalo životem. Právě vyvolávali dva Francouze, ať se neprodleně dostaví k bráně C7 na let do Marseille, nějaká středoškolačka se žvýkačkově růžovými vlasy prodrkotala s kufrem na kolečkách kolem a chlapeček za jeho zády se usedavě rozplakal, zatímco ho maminka nervózně pobízela ke spěchu. „Stejně víš naprosto přesně, jak to s tou bouří nad Alpami bylo.“
Letuška se posadila naproti němu a příruční zavazadlo na kolečkách zaparkovala vedle sebe. Šálek kávy už na ni čekal a pořád se z něj líně kouřilo.
Na okamžik mezi nimi zavládlo ticho. Stejné, příjemné ticho jako vždy. Stejná vůně kávy – té černé, hořké jako hřích, kterou měli oba tak rádi. Stejný stánek až na úplném konci letiště s výhledem na odlétající letadla. Stejné odrhovačky hrající z reproduktorů, které vám za chvíli buďto lezou na nervy nebo je úplně vytěsníte z hlavy.
Pilot usrkl kávy a jakmile šálek položil, upřeně se na ni zahleděl. „Nezdá se ti, že jsme tu už byli?“
Letuška se zasmála. „Tati, scházíme se tady každé úterý už deset let.“
Tentokrát se na ni podíval zvláštně. „Mám na mysli přesně tady. Přesně takhle. Přesně v tomto okamžiku.“
Úsměv jí pomalu zmizel z tváře. „Jsi v pořádku? Přece jen tě čeká dlouhý let. A mě taky, když už jsme u toho.“
Pilot však jen s povzdechem sáhl po kávě a zahleděl se na ranvej, na kterou právě rolovalo letadlo. „Vše již bylo vyřčeno,“ zamumlal nepřítomně.
Letuška se nad tou podivnou poznámkou pozastavila, ale přistihla se, že jí něco brání vyzvídat dál. Něco v ní zoufale volalo, ať to nechá být. A tak jen usrkla kávy a s rostoucím pocitem úzkosti sledovala, jak Smartwings nabírá rychlost, odlepuje se od země a pak jako stále se zmenšující tečka mizí v dálce.

***

Postarší pilot seděl u stánku s občerstvením a s posmutnělým úsměvem míchal kávu. Před sebou měl další šálek. Ještě se z něj kouřilo.
Jedna káva pro něj. Druhá pro ni.
Už se k němu prodírala mezi spěchajícími cestujícími a na pohledné tváři se jí rozlil úsměv, když ho spatřila u jejich oblíbeného stolku. Měla na sobě uniformu letušky a mahagonové vlasy sčesané do dokonalého drdolu. Ještě k němu ani nedošla a už se ho škádlivě vyptávala na tu legendární příhodu z přeletu nad Alpami, o které jí odmítal říct celou pravdu.
„Nechci na to vzpomínat. Stejně víš naprosto přesně, jak to s tou bouří nad Alpami bylo,“ odpověděl. Za ním se právě rozplakalo nějaké dítě, které jeho máma táhla za sebou.
Zarazila se, než se posadila naproti němu.
Vypili si spolu kávu, zatímco sledovali, jak se letadlo s modro-oranžovým logem Smartwings chystá k odletu. A ona se celou dobu nemohla zbavit pocitu, že něco není v pořádku.

***

„Mr Jacques Lacroix and Mrs Denise Lacroix, passengers traveling to Marseille, please proceed to the gate C7 immediately,“ ozývalo se opakovaně z reproduktoru, zatímco se jí hořká chuť kávy rozlévala po jazyku. Tentokrát však ta hořkost nebyla vítaná, tentokrát ji děsila.
Pilot se sněhově bílými vlasy na ni vyčkávavě hleděl, zatímco se kolem prohnala ta dívka s růžovými vlasy. Znovu.
„Tohle už se stalo,“ řekla se staženým hrdlem. Vůbec to neznělo jako otázka, i když to tak zamýšlela.
„Ano.“
„Jak to myslíš ano?“
Napil se kávy. „Vše již bylo vyřčeno.“
„Cože?“
„Vše již bylo vyřčeno.“
„Tati, o čem to mluvíš? Co se to děje?“
Jen se posmutněle pousmál a zadíval se na letadlo rolující na ranvej. Bylo společnosti Smartwings.

***

Nakonec přestala počítat, kolikrát se to stalo. Možná desetkrát, možná stokrát, možná tisíckrát.
Znovu a znovu přicházela k tomu stejnému stolku, zkušeným pohybem zaparkovala příruční kufřík, popíjela kávu s tátou. Hodiny ukazovaly stále ten stejný čas. Hlášení vyvolávalo Lacroixovy k bráně C7, dívka s těmi nepřehlédnutelnými žvýkačkovými vlasy procházela s drkotem koleček kolem nich, chlapeček se pokaždé rozplakal a Smartwings pořád dokola vzlétalo k nebesům.
A přesto si letiště žilo svým zvláštně zacykleným životem a nikomu z přítomných to nepřipadalo ani trochu divné.
Jen její otec věděl víc. Jako ostatně vždy. Už odmalička měl odpověď na každou její otázku a lék na každou její nejistotu, když tedy nepočítala tu příhodu s letem nad Alpami.
„Proč mi nic neřekneš?“
„Protože už odpověď znáš.“
„A co když ne? Ničemu nerozumím.“
Pilot mlčel. Pak položil dlaň na její ruku a pohlédl jí do očí. „Nemusíš mít strach.“

***

Poprvé uslyšela tiché a pravidelné pípání.
Letiště se na okamžik rozostřilo, jako když objektiv fotoaparátu ztratí fokus. Podlaha se rozvlnila jako hladina vody a lidé, známí i neznámí, kolem ní se vypařili. Zůstala sama v mlze.
Odněkud z dálky zaslechla cizí hlas. Říkal cosi o tlaku a zněl naléhavě.
Pak všechny dílky opět zapadly na své místo. A ona znovu kráčela ke stánku za pilotem.

***

Začala si vzpomínat. Nejdřív se jí začaly vracet jen útržky, nevítané a bolestně bodavé.
Prázdná láhev vína. Vedle ní další. Vyzvánějící mobil, který ignorovala, dokud neztichl. Zatažené závěsy. Byt, ve kterém bylo příliš ticho a příliš prázdno. Příliš mnoho vzpomínek.
Pořád viděla jeho bundu. Jeho hrnek. Jeho fotografie. Pořád čekala, že zaklepe na dveře tím směšným způsobem, jak to dělal jen on a nikdo jiný.
Že se vrátí z letu do Afriky nebo Grónska. Že jí zavolá. Že jí bude vyprávět o tom, jak vypadá východ slunce v jedenácti kilometrech nad zemí. Že jí řekne: „Nechci na to vzpomínat. Stejně víš naprosto přesně, jak to s tou bouří nad Alpami bylo.“
Ale nikdy nepřišel.

***

„Nechci na to vzpomínat.“ Tentokrát tu větu vyslovila ona.
Pilot přikývl. „Já vím.“
„Neměl jsi umřít.“
„O tom často nerozhodujeme, ale nakonec musíme umřít všichni.“
„Potřebovala jsem tě.“
„Já vím.“
„Byl jsi všechno, co jsem měla.“
Pilot dlouho mlčel. Letiště kolem nich potemnělo. „Ne,“ řekl nakonec.
Zvedla hlavu. „Ne?“
„Nebyl jsem všechno, co jsi měla.“
„Ale byl.“
„Nebyl.“
Usmál se. „Jen ses příliš zaměřila na to, co nemáš, a přestala vidět to, co máš.“

***

Poprvé po dlouhé době plakala. Opravdu plakala. Ne potichu. Ne opilá. Ne sama v bytě. Slzy jí kanuly po tvářích a s tichým pleskáním dopadaly na desku stolku.
Plakala za všechny ty měsíce. Za všechny ty telefonáty, které už nikdy nepřijdou. Za všechny lety, které už spolu nepoletí. Za všechny zmeškané kávy u letištního stánku.
Pilot jen seděl a dopřával jí přesně to, co potřebovala, jak to dělal celý její život.

***

„Tati?“
„Ano?“
„Bojím se,“ přiznala si konečně.
„Čeho?“
Dlouho hledala odpověď. „Že na tebe zapomenu.“
Pilot se smutně usmál. „To je ten problém.“
„Co tím myslíš?“
„Celou dobu sis myslela, že se bojíš mé smrti.“
„A ne snad?“
„Ne.“ Naklonil se blíž. „Bojíš se života beze mě. A to je rozdíl.“

***

Letiště začalo mizet. Nejdřív zhasla světla, pak utichly zvuky, lidé a obchody se propadly do nicoty, a nakonec se rozplynul i stánek. Zůstali jen oni dva. Stáli naproti sobě v nekonečné bílé prázdnotě.
„Musím jít, viď?“
Pilot přikývl. „Ano.“
„A ty?“
„Já už jsem přece odletěl dávno.“
Poprvé se zasmála. „Ty tvoje vtipy.“
„Hm?“
„Vždycky byly příšerné, víš to?“
„Vždyť tě pokaždé rozesmály, a to se počítá.“
„Pořád tě mám ráda, tati.“
Pilotovi se zaleskly oči. „Já tebe taky, holčičko.“

***

Pípání zesílilo. Obklopovalo ji světlo, ostré a tak oslnivě bílé, že zprvu nedokázala otevřít oči.
Uvědomila si, že na ni někdo mluví. Nad ní se skláněla zdravotní sestra. „Slyšíte mě?“
Letuška se rozhlédla. Nemocniční pokoj. Přístroje. Bílé stěny. Skutečný svět.
Pocítila bolest a strašlivou únavu. A přesto přese všechno zvláštní klid.
Pak se podívala k oknu. Na okamžik se jí zdálo, že tam někdo stojí. Vysoký muž s bělostnými vlasy v pilotní uniformě. Kývl jí na pozdrav, chvíli na ni pyšně hleděl a pak zmizel.
Letuška zavřela oči. Tentokrát jen na chvíli. Pak je znovu otevřela.
A poprvé po velmi dlouhé době se rozhodla zůstat.