Workshop Bartonička 2021
jerrymungo
Komentářů: 2,031
Tak, a letos jsme měli zvláštní téma.
Co se stane, když se setká dobrodruh se žárlivou milenkou na lavičce v parku, zahalené mlhou.
A takhle jsme se s tím utkali během 17.-20. června...
Co se stane, když se setká dobrodruh se žárlivou milenkou na lavičce v parku, zahalené mlhou.
A takhle jsme se s tím utkali během 17.-20. června...
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert
Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
V tuto roční dobu to bylo i na Londýn neobvyklé počasí. Nad Temží se válely špinavé šedivé chuchvalce mlh a celé město bylo zahaleno do husté, vlhké lepkavé přikrývky. Jakoby se zpomalil i celý provoz na ulicích a červené dvoupatrové autobusy vypadaly jako nejasné stíny. I lidé se v mlze zjevovali jako neurčité ne-ostré skvrny ve všudypřítomné šedi.
Policista číslo 6194 v duchu nadával na počasí už od začátku služby. Těch deset hodin služby mohl strávit nějak příjemněji, třeba u napěněného piva v jednom z pubů, které měl na své trase několik. A říkal si, v takovém počasí snad ani zločinci nevycházejí za svými nekalými záležitostmi. Ale povinnost byla silnější.
Jeho trasa obchůzky byla vlastně soustava ulic ve východním Londýně o délce čtyř kilometrů, za svou službu ji musel projít pětkrát a všímat si všeho, co bylo nepatřičné a zvláštní. Řešil manželské hádky, opilecké výstřelky, ztracené děti, špatně zaparkovaná auta a spousty kapesních krádeží, které se v blízkosti Chinatownu vyskytovaly hodně často.
Jeho trasa vedla také po Coventry Street a dnes kráčel svou obvyklou cestou spíše po paměti. Míjel také severní vchod do parku Leicester Square a napadlo ho zkontrolovat, zda se tam neděje něco nezákonného, protože okolí parku bylo známé prodejem a distribucí drog.
Prošel kovovou tepanou bránou mezi nezřetelné stíny vzrostlých stromů, obešel poněkud zvlhlou nefunkční fontánu uprostřed s jakousi nazelenalou kamennou dámou, držící v ruce džbán. V lepších časech z něj prýštila voda, ale dnes bylo vše jaksi smutné a depresivní.
A pak uviděl na opačné straně malého prostranství uprostřed parku ne-hybně sedící schoulenou postavu. Tak, pomyslel si, dnešní služba bude asi složitější. Upravil si provlhlý stejnokroj a celý se narovnal v očekávání úředního výkonu.
Na kovové drátěné lavičce seděla mladá žena, oblečená v tmavě modrém kabátě, nyní nasáklém všudypřítomnou vlhkostí. Světlé dlouhé vlasy měla stočené do jakéhosi složitého uzlu a z tváře jí pomalu stékalo líčení ve dvou tmavých pruzích.
„Co tady děláte? Máte být doma, někde v teple. Něco se vám stalo, potřebujete pomoc?“ Zaregistroval, že přes poněkud zvlhlý vzhled je to docela pěkná žena, která se o sebe umí starat.
Zavrtěla hlavou a miniaturní kapičky rosy se jí rozlétly okolo hlavy.
„Ne, já na někoho čekám.“
Zamračil se, sejmul černou přilbu se stříbrným znakem vpředu a přetřel si rukou zavlhlé čelo.
„Tady a v tomhle počasí chcete na někoho čekat? Nepřipadá vám to samotné poněkud zvláštní? Doufám, že tu nejde o nějaké drogy...“
“ Čekám tu na svého přítele, dnes se vrací z půlroční cesty po Střední
Americe a jeho letadlo mělo přiletět z Los Angeles na Heathrow před dvěma hodinami. Byl tam na poznávací vědecké misi, pátral po vymřelých indiánských kmenech v Mexiku a v Guatemale.“ Zvedla k němu pohled a policistovi se zdálo, že v jejich očích viděl slzy.
Policista nerozhodně přešlápl z nohy na nohu.
„Chcete mi tedy říci, že váš přítel přiletěl na Heathrow a vy na něj čekáte tady? Neměla byste spíš čekat v příletové hale, než na lavičce v parku?“
„Tam čeká jeho manželka, ta husa, beztak se spíš těší na jeho peníze, než na něj. Já se tam objevit nesmím a tak jsme si na přivítání domluvili tohle místo, tady se vždycky setkáváme, když má Patrick čas. Tady jsme se seznámili, je to takové naše tajné místo.“
Policista 6194 se zamyslel. Několik let už procházel londýnské ulice a za tu dobu už zažil leccos, krajtu tygrovanou, která uprchla chovateli na ulici, hejno sršňů, usazených v okně jedné z reprezentativních budov a bitku několika nezletilých dětí z různých baseballových klubů, které do sebe tloukly pálkami.
Nakonec došel k názoru, že se zde neděje nic nezákonného. Je to neobvyklé, samozřejmě, ale přece jen, v parku si může kdokoli sednout za jákéhokoli počasí.
Dotkl se špičkami prstů štítku přilby.
„Podívejte se, měla byste jít domů, kdoví, kde mu je konec. Určitě se ještě potkáte později.“
Zakroutila hlavou hodně výrazně.
„Ne, byli jsme tak domluvení, já ještě chvíli počkám.“
„Jak chcete, přeji vám tedy, ať se ho dočkáte.“
Odešel z parku severní branou na Leicester Square, mlhou prošel na Haymarket, kde objevil několik automobilů, jejichž řidiči si asi mysleli, že mlha zakryje to, že parkují přímo před požárními hydranty. Domluvil jednomu rozveselené-mu opilci, který policistu 6194 považoval za svého podřízeného a začal mu vyhrožovat výpovědí, když mu nesežene ještě jednu pintu vychlazeného piva.
Uběhla další hodina a z hlavy policisty 6194 stále nemizela představa opuštěné milenky jakéhosi dobrodruha v parku, plném vlhké mlhy.
Přece jen se tam budu muset podívat, kdoví, co by se mohlo stát. Prošel bránou do parku a skoro po paměti našel lavičku, opuštěnou uprostřed opuštěného parku. Tak se asi všechno podařilo a sešli se...
Pokýval hlavou a vyrazil na další obchůzku...
Žena na lavičce se vytrvale rozhlížela po chuchvalcích mlhy, které se líně válely mezi mokrými stromy a záhony květin.
Tak ten policista měl pravdu, on opravdu nepřijde a ta jeho ho má zase jen pro sebe...
Mlha nedaleko od lavičky podivně zavířila. Žena vyskočila z lavičky.
„Patriku...“
Byl to on, oblečený v šedohnědé bundě a hnědých kalhotách. Z jeho šatů na zem přímo crčela voda, která byla pronikavě cítit solí. Ale zároveň to byl někdo úplně jiný. S jinýma, jako uhel černýma očima a jeho ruce jakoby končily v podivném rozplizlém oparu.
„Promiň, že jsem se zdržel,“ promluvil zvláštním, téměř dutým hlasem. „Přišel jsem se rozloučit.“
Žena nechápala. S rukou přiloženou na ústa udělala k podivné postavě pár kroků. Muž ustoupil.
„Prosím, nepřibližuj se ke mně, nesmíš se mne dotknout. Už se neuvidíme. Já mám na tebe jen krátký, vymezený čas.“
„Počkej, takhle to přece nejde...“ Vrhla se k němu...
Na londýnských ulicích plných mlhy bylo najednou slyšet pokřikování ka-melotů.
„Daily Telegraph, zvláštní vydání, letecká katastrofa na lince BA 268 British Airways z Los Angeles! Na Heathrow zmatek! Boeing 747 se zřítil do oceánu tisíc osm set kilometrů od pobřeží! Nikdo z cestujících nepřežil...“
Flaubert
K té lavičce ho nohy donesly, aniž by je vůlí poháněl kupředu. Prostě se tam najednou objevil tak jako už mnohokrát předtím, když nemohl spát. A byla tam i ona, po těch všech letech na něj stále čekala. Ucítil její parfém, dobře známou kombinaci jasmínu a santalového dřeva.
„Tak jsi přišel,“ řekla. Znělo to jako výčitka.
Posadil se vedle ní a společně pak hleděli před sebe do údolí, aniž by se na sebe podívali. Pod nimi se někde v mlze rozkládalo město se svou nepřehlédnutelnou bílou věží, klikatící se řekou a domky rozesetými po úbočích kopců. Mléčný opar se jim líně vznášel kolem kotníků.
„Myslela jsem, že jsi mě opustil navždycky. Že ses rozhodl jít až na samý konec světa nebo snad ještě dál. Že jsi na mě zapomněl,“ promluvila po chvíli.
„Vrátil jsem se. Nakonec,“ řekl.
„Věděl jsi, že na tebe budu čekat. Že budu chtít odpověď.“ Už zase ta výčitka, tentokrát ostřejší.
Cítil její pohled, ale nespouštěl oči z města utopeného v mlze. „Já vím. Je mi to líto.“
„Uděláš to tedy? Opustíš ji?“
Už zase ta otázka. Znamenala rozpad celého jeho světa, rozdrolení jeho snů na prach.
„Tak odpovíš mi? Nebo ti na mě už nezáleží?“
Teď přijdou na řadu slzy, doprošování, naléhání. Dokonce s ním i zacloumá nebo ho bude svými drobnými pěstmi bušit do ramene, jako by to snad mělo všechno vyřešit. Bude mu vyhrožovat, hrozit, že ublíží jemu i všem, které má rád. Pak přejde v zajíkavé vzlyky a hrudník se jí bude trhavě vypínat a propadat. A on tam bude jen mlčky sedět, hledět do dáli a nechá výčitky, aby mu hlodaly do svědomí, jedno bolestivé zahryznutí po druhém. Nebylo co říct, nebylo co udělat.
„Pamatuješ, jak jsme se potkali?“ přerušil ji a ona se zarazila uprostřed proseb a proklínání s rukou zdviženou k dalšímu útoku, jako by snad vyřkl nějaké kouzelné zaklínadlo.
„Ten den se spustil strašný liják a já tě uviděl utíkat přes náměstí,“ řekl tiše.“ Nad hlavou sis držela tašku, měla jsi ji plnou knih z knihovny. Bylo to ale marné, za pár vteřin jsi byla promočená až na kůži, ani nechci pomyslet, jak dopadly ty knihy.“
Konečně spustila hrozící pěst, pomalu a jaksi mimoděk, a očima mu visela na rtech.
„Po tváři ti stékaly vodopády a mokré oblečení ti těsně obepínalo tělo. Vzpomínám si, že když jsi na mě překvapeně pohlédla, na konečcích řas jsi měla drobné kapky, které vypadaly jako diamanty. Tenkrát jsem bez váhání vyběhl jsem ze svého úkrytu pod markýzou nedaleké kavárny a přehodil přes tebe svůj kabát. Přijala jsi a pak jsme se rozesmáli, když jsme konečně doběhli do úkrytu. Neřekli jsme si ani slovo, jen jsme se smáli a hleděli si do očí. Ty tvoje byly jako hluboké studny, temné, ale bylo v nich cosi jiskrného a neuchopitelného, jakýsi příslib tajemství,“ pokračoval. Jeho hlas zněl nepřítomně, vzdáleně.
„Ten tvůj kabát mi byl úplně k ničemu,“ prohlásila a on v jejích slovech vycítil pousmání. „Ale i tak jsi byl můj šarmantní rytíř, který přispěchal dámě na pomoc.“
„Byl jsem ženatý, měl jsem dobrou práci s dobrou výplatou, všechno, co by člověk měl mít, aby byl šťastný. Život plynul s jakousi samozřejmostí. Měl jsem být spokojený, měl jsem být vděčný. Dokud jsem tě tenkrát neviděl probíjet si cestu dešťovou clonou, ani jsem si neuvědomil, že už dlouho toužím po něčem, co by mě vytrhlo z toho koloběhu každodennosti. Něco ve mně volalo po něčem víc, po dobrodružství, po úniku z toho všeho, po tom odjet někam daleko, kde mě nikdo nezná, uniknout své roli a očekáváním ostatních. Jako by si o mně celá společnost utvořila svou vlastní představu a já se tou představou postupně stal, aniž bych si to uvědomoval, aniž bych po tom toužil. A pak jsem poznal tebe a všechno se mi rozsypalo pod rukama. Jako by celý můj život byl pečlivě budovaný domek z karet, který na první pohled vypadá dokonale, ale ve skutečnosti stojí na směšně chatrných základech.“
„Milovala jsem tě,“ řekla a vztáhla k němu ruku. Necítil nic, vůbec nic. „Pořád tě miluju.“
„Scházel jsem se s tebou potají, zatímco jsem se vracel domů ke své ženě. Připadal jsem si jako ubožák, potřeboval jsem vás obě. Moje žena byla mým zázemím, mým pevným bodem, mou nejlepší kamarádkou. Ty jsi byla mým tajemstvím, mou múzou, dobrodružstvím i výzvou. Jenže přišel čas, kdy jsi mě začala nutit si vybrat. Ona nebo ty. A já musel udělat to, co jsem udělal.“
Konečně na ni pohlédl. Vypadala přesně jako v den, kdy ji viděl naposledy. Měla na sobě ty rudé rozevláté šaty, které na ní měl tolik rád. Na nohou jen jeden sandál. Tvář měla propadlou, oči vypouklé, rudé a prázdné, hrozivě prázdné vyschlé studny. Havraní vlasy jí spadaly v divokých chomáčích přes obličej a po ramenou, na krku měla modřiny připomínající prsty. Jeho prsty.
„Nikdo netušil, že se scházíme. Neexistoval jediný důkaz, že jsi mě znala,“ řekl. „Prošlo mi to. Tvého vraha nikdy nenašli.“
Na chvíli vypadala zmateně, jako by netušila, o čem to mluví. Při zmínce o její smrti jako by vždy ztratila sama sebe, vrátila se k tomu, na čem jí záleželo těsně před tím, než zemřela. Zbloudilá duše.
„Tak opustíš ji nebo ne?“ zeptala se nakonec tak jako vždy, když se nit přetrhla. Ta otázka ji držela uvězněnou mezi světy. Zemřela s ní na rtech, když hádka přešla v cosi násilnického, zvířeckého, pudového. Pak už to nešlo zastavit. Jeho prsty na jejím hrdle. Zmítání její hrudi, marné a trhavé, plíce bojující o vzduch, její ruce bušící ho do žeber. Jeho mysl, panikařící a vřeštící, plná zuřivosti a čiré nenávisti. Ztráta jeho lidství v jediném okamžiku.
Věděl, že jí nikdy nebude moci dát odpověď, ne tu skutečnou, na které by záleželo, a tak nic neřekl. Bude se ho ptát znovu a znovu. Dobrodruh, který hledal víc. Dobrodruh, pro kterého se všechny cesty uzavřely. Bude stejně jako ona bloudit na pomezí života a smrti, žít s vědomím, že svým sobectvím a zbabělostí ušlapal život jiné lidské bytosti, jako by v panice podupal květinový záhon. Pokání nikdy neskončí.
Vstal. Vydal se domů a zanechal ji tam. Splyne s mlhou, dokud se zase nevrátí.
Jinak, nejlepší je převést text z Wordu do PDF a uložit sem, nerozhází ti to formátování. Ale fajn, číst se to dá i tak, jak jsi to dál.
Flaubert
Setkání s Andělem
Na to poslední ráno vzpomínám, jako by to bylo včera. Stalo se to asi před pěti lety. Jaro se každým dnem hlásilo o slovo a slunce toužilo po té kruté a dlouhé zimě vše dohnat. To první březnové svítání jsem cítila poslední záchvěvy zimy. Mráz marně bojoval o přežití a z posledních sil maloval krajky na listy stromů. Prohrával boj s paprsky, které ho neúprosně rozpouštěly na pouhé kapky rosy a ulice se schovávaly v mlze. V tomto období jsem se ráda procházela po nábřeží a sledovala probouzející se Prahu. Procházela jsem se v chladném ránu a tehdy myslela na něj. Na člověka, který tu se mnou nebyl. Na člověka, který mi ze života ukradl tu nejdůležitější část. Ten, který mi vyrval kus srdce a který mi celou dobu lhal. Obětavě jsem čekala a naivně mu dávala šanci, kterou nevyužil. Jeho kroky mi zkřížily cestu ve chvíli, kdy jsem cítila, že jsem žena, co touží po vlastní rodině a ztratila hlavu pro někoho, kdo měl už svou vlastní. Sobecky jsem doufala, že ji opustí, že miluje mě a bude kráčet životem po mém boku. Nestalo se tak. Bez rozloučení zmizel a konec.
Teď jsem tu stála a neměla nic než sebe. Nad Vltavou se vznášel bílý závoj a lehký vánek si s ním pohrával, jako malé dítě, co si pinká s balónkem z pouti. To ráno se objevil. Cizinec uprostřed řeky. Plul na loďce a byl jako přízrak, co se ztrácel v ranním oparu. Sledoval hladinu a nechal se unášet proudem. Pozorovala jsem ho s pusou dokořán a rychle dala dlaně v pěst, abych promnula oči a znovu je otevřela. Nezdálo se mi to. Nebyl to sen. On tam opravdu byl. Muž, co se pomalu blížil ke břehu. Zůstala jsem strnulá a dech se mi krátil. Necítila jsem ale strach. Byla jsem klidná. Vkradla se do mě touha vidět ho z blízka, mluvit s ním, dotknout se ho. Nevím, co to bylo za sílu, která mi říkala, ať ho nechám přijít blíž. Něco mě uvnitř nutilo zůstat a já ten hlas obětavě poslouchala. Obrys jeho postavy byl stále výraznější. Najednou jsem si všimla, jak se na mě dívá. Vypadal jako tulák, přesto z něj vycházelo něco nepopsatelného. Když svou loď přirazil ke břehu, konečně jsem hleděla do jeho temně modrých očí. Mé rty se začaly usmívat a po těle se rozlilo příjemné teplo. Vystoupil na zem. Stál přede mnou, vysoký a shrbený. Vypadal staře, přesto z něj vyzařovalo mládí. Musel prožít ve svém životě asi spoustu bolesti, pomyslela jsem při pohledu na jeho tvář, ze které jsem i přes jeho pomyslnou masku cítila lásku, když se naše pohledy poprvé setkaly. Mlčel. Jen se usmíval a neříkal nic. Nedokázala jsem vysoukat jediné slovo. Muž přistoupil blíž, vzal mou ruku do dlaní a já pocítila jeho drsnou kůži.
„Copak tu děláš? Jsi tu tak sama, Anastázie,” promluvil tlumeným hlasem a já se nedokázala vzpamatovat. On znal mé jméno. Odkud mě ten člověk znal?
„Jak znáš mé jméno?” zeptala jsem se a vnímala zvláštní vibrace.
„Pojď, posadíme se támhle, na tu opuštěnou lavičku, “ ukázal před sebe, “a já ti povím malý příběh.” řekl jen, otočil hlavu, zarostlou dlouhými urousanými vlasy, a odvedl mě k lavičce, která tu nikdy předtím nebyla. Oprýskaná prkna, o které už dlouho nikdo nepečoval. Posadil se a pokynul, abych zaujala místo vedle něj. Najednou nás mlha obepnula, jako pes, co se stočí do klubíčka, aby si ulehl vedle svého pána. Muž se na mě chvíli díval, zahleděl se do dáli a zeptal se,
„Proč jsi taková?” řekl a já nevěděla, co mu mám odpovědět. Marně jsem lovila v paměti a vybavila si jen poslední hádku s přítelem. Tolik let jsem ztratila s člověkem, který mi sliboval modré z nebe a pak se cítil ukřivděný, když jsem se na něj zlobila, když jsem na něj křičela a bušila pěstmi do jeho mužné hrudi. On se jen smál. Začaly mi téct slzy. Muž se ke mně naklonil. Jeho prsty se dotýkaly mé kůže, když stíral slzy z mé tváře a uklidňoval svou přítomností.
„Anastázie, neplakej, já vím, že to bolí. Vím to. On byl jen ztělesnění ďábla, co ti zkřížil cestu. Žárlila jsi na něj, vylila na něj svůj hněv. Připadala sis podvedená. Díky němu jsi nebyla sama sebou. Stala ses zlou a sebestřednou ženou. Bylo to přirozené a pochopitelné. Jsme jen figurky, jen hra osudu. Každý si musíme prožít radost i smutek. Život je dobro a zlo, jako v pohádkách, jako stránka v knize. Každá má svůj rub i líc. Každá chyba, každá bolest tě posiluje i když to v tu chvíli tak necítíš.”
Jeho hlas byl klidný a já nevnímala okolní svět. Byla jsem tu jen já a utěšitel. Dobrodruh, který na svých bedrech nesl poselství. Připadalo mi vše tak neuvěřitelné, jako by se zastavil čas. Stále víc jsem ho chtěla poslouchat a upřela svůj zrak na tvář, která byla plná jizev. Po té malé chvilce, kterou jsem s ním strávila, jsem najednou uviděla něco krásného. Přesto, že byl tak zanedbaný, byl nádhernou bytostí. Dívala jsem se na něj a v jednom okamžiku má dlaň hladila jeho tvář. Má mysl se ho toužila dotýkat a nasát energii, kterou v sobě měl, kterou jsem z něj cítila. Jako by mou dlaň vedlo něco z hůry. On mě z čista jasna zarazil, mou ruku zachytil a odsunul pryč. Netušila jsem, proč to udělal. Položil si jí na svou nohu a pevně držel ve své. Pak se nadechl a začal vyprávět.
„Už tolik let se toulám světem. Byl jsem tulákem odjakživa, jen chudý pocestný, co poznával svět a lidi. Dával jsem jim naději a promlouval s nimi stejně, jako teď s tebou. Láska k člověku vedla mé kroky a já jen přihlížel. Pozoroval jsem, jak je svět krásný, přesto tolik krutý. Zkusím ti to vysvětlit. Svět je jako jedno velké moře, na kterém máme každý svou kocábku a ta si mění směr podle toho, kam si osud přeje. Nikdo si nepřizná, že zrovna ta jeho nepluje správným směrem. Každý z nás si myslí, že kormidlo drží pevně ve svých rukou, ale většinou tomu tak není. I ty máš tu svou. Tolikrát jsem tě na své cestě už potkal, tolikrát pomohl tvé kormidlo udržet, jen o tom nevíš.” Podívala jsem se na něj překvapená. Dívala jsem se na jeho tvář a zkoušela najít alespoň střípek v paměti, ale nikde se mi nevybavil. Koukali jsme si do očí a on se usmíval. On viděl něco, co já ne. Ta nejistota mě ničila. Pohladil mě po tváři a uklidňoval mě. Přivírala jsem oči a nechala se unášet, zatímco on pokračoval ve svém vyprávění.
„Potkal jsem tě už tolikrát, Anastázie, nelam si s tím hlavu. Nepřemýšlej nad tím. Má loď plula a potkávala spoustu jiných duší, stejně jako tvá. I když plujeme na tomto světě sami, tak sami nejsme. Občas se k nám připojí nová, neznámá. Občas bývá část cesty společná, občas je to jen pouhý okamžik. Přemýšlím, jak bych ti vše nejlépe přiblížil.” Na chvíli se zamyslel a já neuměla odtrhnout oči a jeho hlas pronikal do každého póru na těle. Měla jsem pocit, že ho už nedokážu opustit. Tu nepatrnou chvíli koukal nepřítomně před sebe a když se otočil zpět, pokračoval dál.
“Je čas, abys pochopila sama sebe. Už se nedokážu dívat na to, jak se na té své kocábce zmítáš. Už se nemohu dívat na to, jak jsi bezradná.” Jeho hlas zněl trochu smutně. Odvrátila jsem se a pozorovala ptáky, kteří se k nám slétli. Přicházeli stále blíž a vůbec se nebáli. Jeden se posadil muži na klín a nechal se od něj hladit. Muž je přitahoval stejně, jako mě. Připadala jsem si jak v ráji. Sáhl najednou do kapsy své potrhané košile a vytáhl kousek tvrdého rohlíku. Rozdrobil ho na zem a ptáci začali vyzobávat drobečky, zatímco muž pokračoval opět ve svém povídání.
„Představ si život jako karetní hru. Osud sedí s Bohem a hrají prší. Každý má v rukou pět karet a při každém vyložení si musí líznout další, aby měl stále ten stejný počet. Každá duše je kartou. Někdo je Esem, někdo jen spodkem, přesto jedna karta bez druhé nemůže být. Někdo je srdcovým králem a někdo kulovou sedmičkou. Osud hází sedmičku a čeká, co Bůh udělá. Bůh marně hledá ve své ruce tu další proklatou sedmičku, ale nenachází jí, proto musí lízat další tři karty najednou. ”
„A když mě znáš, jaká jsem já karta?” zeptala jsem se nejistým hlasem.
„Vím spoustu věcí, znám tě celý život a karty jsou jen pomyslné, ale vím, za jakou tě mám já.” Usmál se a zadíval se mi přitom do očí.
„Tak jaká? Řekni mi to prosím.” Zeptala jsem se a usmála se na muže.
„Ty jsi pro mě srdcové eso. Ta nejkrásnější karta ze všech. Nosíš v sobě tolik krásného a tvá duše je výjimečná. Ty jsi dobrá duše, plná lásky, kterou v sobě dusíš.” Seděla jsem jak opařená a znovu mi z očí začaly téct slzy a v tu chvíli jsem padla muži do náruče. Držel mě pevně a já nedokázala zastavit vzlyky, které sílily. Muž svou rukou pozvedl mou tvář vzhůru a políbil mě. Nevím, proč jsem to udělala, ale v jeden okamžik se naše rty spojily a já přijímala jeho energii. Pak se náhle odklonil a já si všimla, že mu na tváři přibyla další jizva. Odstrčil mě od sebe a beze slova vstal. Zůstala jsem sedět. Začala jsem se třást zimou. Muž plouživým krokem odcházel pryč se svěšenou hlavou. Najednou se zastavil. Otočil se a naposledy na mě pohlédl. Viděla jsem, jak se mu lesknou oči. Plakal. Mlčel a slzy teď smáčely jeho tvář. Nechtěla jsem to tak. Zvedla jsem se a musela za ním. Přiblížila jsem se k němu blíž a dívala se na něj. Muž ke mně přistoupil, položil mi ruce na ramena a hleděl mi znovu do očí. Bylo to silné a hluboké. Najednou jsem si uvědomila, jak jsem byla sobecká, jak jsem toužila mít ho pro sebe. Pak se ke mně naklonil a chtěl se rozloučit, když jsem se konečně nadechla a odvážila se zeptat,
„Kdo vlastně jsi?” Políbil mě na čelo a řekl:
„Já jsem tvůj Anděl. Každá bolest, kterou jsi způsobila někomu v tvém životě, nebo jsi pocítila ty sama, je mou jizvou na tváři.” Můj úsměv zmizel. Najednou jsem si uvědomila, jak moc jsem mu ublížila. Muž se otočil, nastoupil do své loďky, odrazil se od břehu a když odjížděl, ještě se na mě díval. Já tam stála a myslela na to, jak jsem ubližovala svým blízkým, aniž bych si to uvědomila. Najednou se zvedla mlha a muž zmizel jak prach ve větru. Chtěla jsem se na lavičku vrátit a posadit se na ní. Chtěla jsem ještě jednou sdílet to místo, kde jsme před několika okamžiky seděli spolu, ale lavička tu už nebyla. Stejně, jako zmizel on, zmizela i ta jediná věc, která mi ho mohla na malou chvíli vrátit. Dala jsem se do pláče. Položila jsem hlavu do svých dlaní a najednou cítila prázdnotu. Muž byl pryč. Můj anděl zmizel a zanechal ve mně vzpomínky a sílu to všechno změnit. Uvědomila jsem si až s ním, že nesmím myslet jen na sebe. Musíme žít jeden pro druhého. Naučit se mít rádi i sami sebe. Být oporou, ať v dobrém či zlém. Já viděla jen své trápení a nevnímala, že jsou tu i druzí, kteří jsou na tom podobně a já brečím jen nad svým malicherným neštěstím. Teď musím vše napravit. Chci, aby můj anděl měl znovu krásnou tvář, aby byl šťastný, aby měl ze mě radost. Už nebudu tou žárlivou milenkou, co viděla jen své štěstí. Nebudu tou, co chtěla ukrást štěstí jiné ženě pro své potěšení. Nebudu tou, co se nedokázala vžít do pocitů ženy, která roky budovala rodinu po boku svého manžela a darovala mu svou lásku, zatímco já jí to všechno chtěla ukrást. A krást je přeci špatné?
Milovat znamená odpouštět. Milovat neznamená někoho vlastnit. Milovat někoho znamená dělat ho šťastným. Láska se nedá vynutit, i když to někdy tolik bolí, ale občas to jinak nejde než ho nechat jít. O tom je láska. Když chceme pro druhého štěstí, musíme umět i ustoupit. Bolest odejde, ale radost, když je druhý šťastný, ta v nás zůstane. Je to ta nejkrásnější věc na světě. I já jsem teď šťastná. Poznala jsem svého anděla. I Ty ho jednou potkáš, až to budeš nejméně čekat. Třeba to bude ten můj, třeba někdo úplně jiný, kdo se objeví a posadí se na tu pomyslnou lavičku v mlze. Ze srdce Ti to přeji. Není nic krásnějšího.
No a já? Já mám jediný a nejdůležitější úkol. Rozdávat štěstí, lásku a umět obejmout i nepřítele, protože nikdy nevíme, kdy se k vám vrátí jako přítel. Nepřítelem je možná proto, že právě prožívá něco špatného a cítí zlost na okolní svět. On není zlí, on jen nezná tu cestu za láskou...
Vaše Anastázie, Váš Anděl.
Píšu, protože mám srdce na dlani a hlavu plnou fantazie." -- Martina Nováková
„Každý by měl mít někoho, s kým by si mohl upřímně promluvit,
protože někdy se člověk cítí hrozně sám, ať je sebestatečnější.“ -- Ernest Hemingway
Píšu, protože mám srdce na dlani a hlavu plnou fantazie." -- Martina Nováková
„Každý by měl mít někoho, s kým by si mohl upřímně promluvit,
protože někdy se člověk cítí hrozně sám, ať je sebestatečnější.“ -- Ernest Hemingway
Flaubert
Píšu, protože mám srdce na dlani a hlavu plnou fantazie." -- Martina Nováková
„Každý by měl mít někoho, s kým by si mohl upřímně promluvit,
protože někdy se člověk cítí hrozně sám, ať je sebestatečnější.“ -- Ernest Hemingway
Flaubert
Píšu, protože mám srdce na dlani a hlavu plnou fantazie." -- Martina Nováková
„Každý by měl mít někoho, s kým by si mohl upřímně promluvit,
protože někdy se člověk cítí hrozně sám, ať je sebestatečnější.“ -- Ernest Hemingway
Mlha, park, žárlivka a dobrodruh.
Mlha padala dolů korunami stromů, na jednu kamennou sochu uprostřed, na dřevo laviček a vůbec na zelený porost parku mezi tím vším.
Bylo vidět na metr či dva. Svět se v tu chvíli stal jedinou úzkou nadýchanou komorou.
Vylezl ze stanu. Napřímil se a protáhl končetiny v mléčném oparu. Zakroutil hlavou. Aha, pořád ještě neví, kde si to minulou noc narychlo ten stan postavil. Mlha mu nevadí, je zvyklý na všechno - na lesy, pralesy, hory, doly, bouřky, mlhy… Tohle už bude civilizace, její okraj, možná i městská část, kýval hlavou. Pohladil se po břiše, sehnul svou urostlou postavu a začal bořit stan. Okay, je čas něco ulovit.
Sedla si na dřevěnou lavičku a kousla se do rtu. To teda ne - nebude mi za ním chodit žádná ženská, i když říkal poradkyně s pojištěním; nebude, prostě nikdo mi za ním nebude chodit, to ne! Kousala si nehty, pohupovala nohou přes druhou nohu danou, kývala se jako list za vánku. Počkám, pár minut před devátou vyrazím a obhlídnu si tu chytrou poradkyni - ujasňovala si svůj plán. Nechápu, proč si to dával do kalendáře zrovna dnes a zrovna na devátou ráno, vrtěla hlavou. Má vůbec nějak moc schůzek. A většina z toho jsou ženský! Oklepala se, možná kvůli chladu, možná kvůli souvisejícím představám. Pak se z mlhy vynořila něčí urostlá postava.
“Hi! Could you tell me…” řekl urostlý cizinec s batohem na zádech, jenže ona se vůbec nesoustředila.
“Co?”
Cizinec to zkoušel dál, lámanou angličtinou i gesty, ale ona jej vnímala jako narušitele jejího světa i myšlenek. “Sorry!”
Přisedl si k ní, někam ukazoval, něco se ptal a divně po ní pomrkával. Odtáhla se trochu, mávla rukou, pokynula bradou - jako že má jít tam - klidně ať jde někam, a zavřená ve svých rukou odhlédla a začala se opět pohupovat.
Cizinec se usmál, zvedl prst, přikývl, něco pronesl a hmátl do svého batohu před sebou.
Pak uviděla, jak jí před oči předsunul nějaký náramek. “For luck, magic!” podával jí ho, s jiskrnýma očima.
Hlavně když už dá pokoj, řekla si, nastavila dlaň a náramek - s nuceným úsměvem - přijala.
Když cizinec zapadl do mlhy, konečně!, zkoumala, co jí to dal. Hm, kožená šňůrka, kamínky, nějaký zub nebo co, no, ale tenhle kamínek je supr, no co, do popelnice to můžu hodit vždycky… A zkusmo si dala náramek na zápěstí. V tom si všimla - hodinky! Do háje, už je skoro devět! Trhla sebou, vyskočila a rozběhla se někam do mlhy.
Ten den, když uviděla, zpoza rohu, onu poradkyni, jak jde k domu jejího milého, řekla si, že se přece kvůli takové obyčejné ženské nebude stresovat. Nestojí to za to. A pak, on jí přece už tolikrát slíbil, že bude jenom s ní a že žádnou jinou nebude mít tak rád jako ji. Prohmátla si zápěstí s náramkem. Ano, vlastně mu věří. Nikdy jí nelhal, tak proč byla tak podezíravá?
V tu chvíli se mlha zvedla a lesklý kamínek se uprostřed náramku na jejím zápěstí zablyštěl pod paprskem nově se objevujícího slunce.
Máš to propracované, vypointované, dobře vymyšlené.
To víš, my na to měli tři dny a z toho jsme ještě většinu propovídali...🙂
A taky oceňuji psaní bez chyb, to dnes vůbec není normální.
Dobrá, jsi šikovný autor, zařadíme tě do připravované knížky povídek, které vznikly během našich setkání.
Flaubert
Neumím psát dlouhé texty. Učím se a hledám, jak psát ty krátké. Pokud jsem autor, pak takový, který ještě stále hledá tu správnou formu
Rád se tu a tam připojím k vašim zadáním, co tady někde objevím.
Také se mi líbí, že každý dané téma dokáže pojmout svým způsobem.
Právě na tom, že se určí téma, je založeno celé naše víkendové psaní. Ten večer, kdy se sejdeme, se určí nějaké výživné a dostatečně šílené téma a pak je na každém, jak ho uchopí a během víkendu zpracuje. A protože si vzájemně neříkáme, o čem to bude, je to pořádné překvapení, když se hotová práce pověsí na fórum.
Taky už jsme měli docela úspěšnou akci, kdy jsme psali téměř román, který měl asi deset autorů. Někdo začal, druhý na to navázal aby to dávalo smysl a tak jsme pokračovali. Bylo zajímavé, jak jsme se postupně odchýlili od pohodového začátku a končili jako špionážní thriller. Ale kdo to četl, nechtěl věřit, že to nenapsal jeden člověk.
Už legendární je kdysi jedno setkání, kdy bylo jako místo děje určeno letiště, všichni psali o pilotech a jeden z nás psal o veliké posteli...🙂
Už jsme měli na dané téma i báseň, dílo zpracované do čtyřiceti slov a nebo i do jedné věty...
Takže fajn, vítáme tě mezi námi. Tady to probíhá v jakýchsi vlnách, kdy se někdy intenzivně debatuje a pak je chvíli klid.
Flaubert
Píšu, protože mám srdce na dlani a hlavu plnou fantazie." -- Martina Nováková
„Každý by měl mít někoho, s kým by si mohl upřímně promluvit,
protože někdy se člověk cítí hrozně sám, ať je sebestatečnější.“ -- Ernest Hemingway